Kdo chrání africkou divočinu?

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V JIŽNÍ AFRICE

BYLY vyřčeny některé nepříznivé názory na to, jak Afričané pohlížejí na divokou přírodu, kterou zdědili. ‚Ve skutečnosti si jí vůbec neváží; je pro ně jenom zdrojem potravy a peněz,‘ říkají někteří návštěvníci. Co je vedlo k takovým závěrům? V rezervacích je často mnoho západních turistů, ale velmi málo místních obyvatel. Jeden zulský náčelník v Jižní Africe však kdysi vysvětlil: „Pro černochy to není jen tak, jít se podívat do rezervace divoké zvěře. Pro nás je ochrana zvěře přepychem a jen hrstka černochů je v takovém ekonomickém postavení, aby si to mohla dopřát.“

Dnes mnozí Afričané na rozdíl od svých předků vyrůstají v městských slumech, kde jsou od divoké zvířeny odříznuti. I venkovští obyvatelé jsou často oběťmi chudoby a zanedbanosti. „Jen ti, kdo mají plná břicha, si mohou dovolit chránit divokou zvěř čistě z estetických, kulturních a výchovných důvodů,“ vysvětlil jistý strážce rezervace v jedné západoafrické zemi.

Navzdory těmto nepříznivým činitelům je divoká zvěř oblíbeným námětem afrického umění. Navštívíte-li africký obchod s uměleckými předměty, přesvědčíte se o tom. Archeologie odhaluje, že divoká zvířata jsou námětem afrického umění odpradávna. Není to důkazem, že si Afričané uvědomují estetickou hodnotu divoké zvířeny?

Zamyslete se nad případem Abela a Rebeky, kteří strávili několik dovolených v jihoafrických rezervacích. Oba však vyrostli v černošských čtvrtích Jižní Afriky. Rebecca se začala zajímat o divoká zvířata díky veřejným zoo v Johannesburgu a v Pretorii. „Jako dítě,“ vysvětluje, „jsem viděla divoká zvířata, jen když jsme navštívili tyto zoologické zahrady.“

Abelova láska k divoké zvířeně začala jinak. Často trávil prázdniny na venkově u prarodičů. „Můj dědeček,“ vzpomíná, „mi ukazoval různá zvířata a vysvětloval mi jejich zvyky. Pamatuji si, jak mi vyprávěl o medojedovi a o malém chytrém ptáčkovi, medozvěstce. Tento ptáček prý vodí zvířata k včelím hnízdům.“ Abel vypráví, jaký vzrušující zážitek měl jako dvanáctiletý chlapec.

„Jednoho dne jsme kráčeli buší, když mě dědeček upozornil na malého ptáčka, který jako kdyby nás volal. Byla to medozvěstka. Poletovala z keře na keř a my jsme šli za ní. Trvalo to více než půl hodiny. Nakonec se ptáček usadil na větev a přestal volat. Dědeček řekl, že se musíme poohlédnout po včelím hnízdě. Brzy jsme podle očekávání zahlédli včely, jak vlétávají do otvoru pod skálou. Dědeček opatrně vyňal trochu medu. Pak vzal kousek plástve s larvami a položil jej na skálu. Tak poděkoval ptáčkovi za to, že nás dovedl k včelímu hnízdu.“

Tento pozoruhodný vztah mezi člověkem a medozvěstkou ornitologové dobře zdokumentovali. „Nikdy na ten zážitek nezapomenu,“ pokračuje Abel. „Podnítil mě, abych se chtěl o divoké zvířeně dozvědět víc.“

Bývalý masajský válečník Solomon ole Saibull z Tanzanie, který později získal kvalifikaci jako ochránce zvěře, postavil věci do správného světla, když jednomu spisovateli ze Západu jemně vysvětloval: „Znám velmi mnoho Afričanů, kteří si uvědomují nejen ekonomický význam ochrany divoké zvěře, ale také její nehmotné hodnoty . . . Jsou to lidé — Afričané —, kteří dokáží sedět a pozorovat Přírodu, jež se projevuje různými nenápadnými způsoby. Slunce zapadající za nafialovělé kopce, svěžest přírody, krajiny s řekami a údolími, rozmanitost a hojnost tvorů v jejich naprosté svobodě — to všechno tvoří mnoho úchvatných jevů. Tento smysl pro krásu se přece nevyskytuje jen v Evropě a Americe.“

Ano, od prostých obyvatel černošských čtvrtí až po vysoce vzdělané vědce, všichni jsou okouzleni africkým dědictvím — divokou zvířenou. Jedna německá studentka zvěrolékařství, která nedávno navštívila Jižní Afriku a Krugerův národní park, řekla: „Zjistila jsem, že příroda a zvěř jsou na této zemi to nejzajímavější a nejúchvatnější. V Německu je malá rozmanitost velké zvěře a není tam dost místa, a tak obnova a ochrana přírody v tomto měřítku je pro mě věcí naprosto neznámou.“

Turisty také přitahují rozlehlé rezervace zvěře v Botswaně, Namibii a Zimbabwe. Ale místem, kde se v Africe soustřeďuje snad největší množství velké zvěře, je Serengetský národní park v Tanzanii a rezervace Masai Mara v Keni. Tyto známé parky k sobě přiléhají a nejsou oplocené. „Serengeti a Masai Mara dohromady,“ vysvětluje časopis International Wildlife, „skýtají obživu jedné ze světově nejsilnějších populací divoké zvěře: žije zde 1,7 miliónu pakoňů žíhaných, 500 000 gazel, 200 000 zeber, 18 000 antilop losích. K tomu značný počet slonů, lvů a gepardů.“

Redaktor jihoafrického časopisu Endangered Wildlife John Ledger poprvé navštívil Keňu v roce 1992 a popsal ji jako ‚splněný sen‘. Napsal, že Masai Mara „se určitě podobá těm zmizelým krajinám, které viděl Cornwallis Harris [spisovatel a lovec devatenáctého století], když ve dvacátých letech minulého století cestoval vnitrozemím Jižní Afriky. Zvlněné pastviny, tu a tam trnité keře a všude, kam oko dohlédne, množství divokých zvířat.“

Stín zašlé slávy

Žel, v mnoha částech Afriky dnes vidíme daleko méně zvířat, než jich viděli evropští osadníci v uplynulých stoletích. Například: V roce 1824 se na místě, které se později stalo britskou kolonií Natal (nyní jedna z provincií Jižní Afriky), usadil první běloch. Ta malá kolonie se hemžila takovým množstvím divoké zvěře, že se lovecké trofeje a jiné výrobky z divokých zvířat staly jejím hlavním obchodním artiklem. Za jeden rok bylo z přístavu Durban odesláno až 62 000 pakoních a zebřích kůží a v jiném rekordním roce bylo vyvezeno více než 19 tun slonoviny. Brzy se bílé obyvatelstvo rozrostlo víc než na 300 000 lidí, ale většina zvěře byla vybita. „Je tu už velmi málo zvěře,“ hlásil šéf magistrátu kolonie Natal v roce 1878.

Tentýž smutný příběh se dá vyprávět i o jiných částech Afriky, kde koloniální vlády připustily, aby vybíjení divoké zvěře pokračovalo hluboko do dvacátého století. Vezměme například Angolu, která získala nezávislost na Portugalsku v roce 1975. „To, čeho dosáhl bývalý koloniální režim,“ píše Michael Main ve své knize Kalahari, „není nic úchvatného. Aby bylo možné v distriktu Huila chovat dobytek, byl v roce 1950 vydán neblaze proslulý dekret Diploma Legislativo Number 2242, který tuto oblast prohlásil za volnou loveckou zónu. Následkem toho došlo k hromadnému vybíjení zvěře . . . Prakticky všichni velcí savci byli vyhlazeni. Odhaduje se, že vybíjení postihlo 1 000 nosorožců dvourohých, několik tisíc žiraf a desetitisíce pakoňů, zeber a buvolů afrických. Tento dekret byl v platnosti téměř dva a půl roku. Do té doby bylo ničení dovršeno a už tam žádná zvířata nezbyla.“

Ale jaká je situace dnes a co čeká divokou zvěř Afriky v budoucnosti?

[Rámeček na straně 5]

Financování ochrany zvěře

Africké rezervace zvěře a národní parky jsou roztroušeny po tomto rozlehlém kontinentu a celkem mají rozlohu asi 850 000 kilometrů čtverečních. To odpovídá oblasti mnohem větší než Británie a Německo dohromady.

V mnoha těchto rezervacích můžete vidět takzvanou velkou pětku — slona, nosorožce, lva, levharta a buvola. Je mnoho tvorů, nad nimiž člověk žasne — od majestátních orlů vznášejících se na obloze až po skromné chrobáky, kteří válejí přes cestu své kuličky z mrvy.

Tisíce turistů ze zámoří si uvědomují hodnotu této divoké zvěře. Každý rok přinesou do zemí, které se o nadšence pro divokou přírodu postarají, více než miliardu dolarů. Ano, rezervace divoké zvěře přinášejí peníze.

[Obrázek na straně 4]

Není to tak dávno, co byly v Jižní Africe nespočetné tisíce divokých zvířat zabíjeny kvůli trofejím a kůžím

[Podpisek]

S laskavým svolením Africana Museum, Johannesburg