Je dostatek místa pro člověka i pro zvíře?
PROČ v tolika částech Afriky ubývá divoké zvěře? (Viz rámeček na protější straně.) Někdo to připisuje tomu, že na kontinentu rychle přibývá lidí.
Skutečně, některé části Afriky, zvláště v okolí měst, jsou přelidněné. Také ve venkovských oblastech se pase dobytek příliš velkého množství zemědělců. Uvažujme například o lidnatých krajích Venda, Gazankulu a Kangwane, které sousedí s Krugerovým národním parkem. Vytvoření těchto černošských států bylo součástí bývalé jihoafrické politiky apartheidu. Tamní hustota obyvatelstva je 70 až 100 osob na čtvereční kilometr. Cestovat těmito kraji na dovolenou do Krugerova národního parku může být sužující. „Lidé, kteří žijí na hranicích . . ., jsou chudí, většinou nezaměstnaní a trpí hladem,“ vysvětluje jihoafrický list Sowetan. „Zvířata,“ konstatuje jiný místní list The Natal Witness, „žijí na druhé straně plotu v kvetoucí nádheře.“
Jak uvádějí nedávné zprávy, vedení Krugerova parku zamýšlí udělat víc pro pomoc lidem na hranicích parku. Ale co by se stalo, kdyby byly všechny ploty strženy a lovcům, pastevcům a osadníkům by byl do parku umožněn neomezený přístup? Ochránci přírody se bojí, že by nakonec byla většina divokých zvířat vyhlazena, jak se to již stalo v jiných zemích.
Dobře spravované rezervace zvěře hrají v ochraně divoké přírody velmi důležitou úlohu, zvláště v hustě zalidněných krajích. Rezervace také mohou přinášet tolik potřebné peníze od zahraničních turistů. (Viz rámeček na straně 5.) Africký novinář Musa Zondi uzavírá článek na uvedené téma, který byl uveřejněn v listu Sowetan, takto: „Tyto oblasti také poskytují pracovní příležitosti pro tisíce lidí — zvláště pro ty, kteří žijí blízko rezervací. Navíc, je to náš odkaz. Nemůžeme nechat našim dětem lepší dar než tato místa.“
Přelidnění — jediná hrozba?
Populační exploze lidí není pro africkou divokou zvěř jedinou hrozbou. Uvažujme například o čtyřech velkých afrických zemích, které mají společné hranice: o Namibii, Botswaně, Angole a Zambii. Dohromady tvoří oblast větší než Indie, avšak průměrná hustota obyvatelstva těchto čtyř států je jen 6 osob na kilometr čtvereční. Ve srovnání s hustotou obyvatelstva takových zemí, jako je Německo s 222 osobami na kilometr čtvereční, Británie s 236 a Indie s 275 osobami na kilometr čtvereční, to není mnoho. Hustota obyvatelstva Afriky, 22 osob na kilometr čtvereční, je totiž hluboko pod průměrnou světovou hustotou obyvatelstva, která je 40 osob na kilometr čtvereční.
„Lidská populace v Africe prudce narůstá,“ připouští Richard Bell ze Zambie v knize Conservation in Africa (Ochrana přírody v Africe), „ale celková hustota obyvatelstva je až na jisté místní koncentrace obyvatel stále poměrně nízká.“
Choroby, ničivá sucha, mezinárodní pytlácké operace, občanské války a nedbalost venkovských zemědělců, to vše přispívá ke snižování stavu africké divoké zvířeny.
Mocenský boj bývalého Sovětského svazu a Západu vyústil v konflikty po celé Africe, a obě strany zaplavily kontinent moderními zbraněmi. Často byly některé automatické zbraně použity proti zvěři, aby bylo jídlo pro hladovějící armády a aby se získaly další zbraně prostřednictvím obchodu se sloními kly, s rohy nosorožců a s jinými zvířecími trofejemi a produkty. Rychlé ničení divoké zvířeny se s koncem studené války nezastavilo. Zbraně v Africe stále zůstávají. Následující zpráva časopisu Africa South se týká jedné z afrických občanských válek, války v Angole: „Pytláctví, které bylo běžné už za války, se od zahájení příměří velmi rozšířilo, protože nad demobilizovanými válečníky není žádná kontrola.“ A tato válka vypukla nanovo.
Mnoho pytláků riskuje život, protože jde o velké peníze. „Jeden roh [nosorožce] může přinést 25 000 dolarů,“ podává zprávu africký list The Star. Ochránce přírody dr. Esmond Martin navštívil v roce 1988 jednu asijskou zemi a zjistil, že během tří let stoupla cena nosorožčího rohu z 1 532 dolarů na 4 660 dolarů za kilogram.
Kdo udeří první?
Aby se upozornilo na hrozbu, kterou působí poptávka po slonovině a nosorožčím rohu, byla přijata drastická opatření. V červenci 1989 milióny televizních diváků na celém světě sledovaly, jak keňský prezident Daniel arap Moi zapaluje ohromnou hranici dvanácti tun slonoviny, jejíž cena se odhadovala na tři až šest miliónů dolarů. Doktor Richard Leakey, který má na starosti divokou zvířenu v Keni, byl dotázán, jak lze tak zjevné plýtvání ospravedlnit. „Nemohli bychom lidi v Americe, Kanadě nebo Japonsku přesvědčit, aby přestali kupovat slonovinu, kdybychom ji stále prodávali,“ odpověděl. Skutečně, tento krok mnoho lidí tak šokoval, že zákaz obchodu se slonovinou respektovali. Poptávka po výrobcích ze slonoviny prudce klesla.
V případě nosorožce je situace jiná. Přestože keňský prezident zapálil v roce 1990 nosorožčí rohy v ceně miliónů dolarů, poptávka trvá. (Viz rámeček na straně 9 „Proč je roh nosorožce tak oblíbený“.) Kvůli ochraně tenčící se populace nosorožců se některé země uchýlily k tomu, že těmto tvorům rohy uřezávají. Někdy to je zoufalý závod o to, kdo udeří první: zda ochránce přírody s ochromující injekcí, nebo pytlák s vražednou automatickou zbraní.
Nový trend v ochraně přírody
Západní lovci a ochránci přírody již dlouho oceňují schopnost venkovských obyvatel stopovat zvěř. Skutečně, mnoho Afričanů má o divoké zvěři pozoruhodné znalosti. „Většina těchto znalostí,“ vysvětluje Lloyd Timberlake ve své knize Africa in Crisis (Afrika v krizi), „se přenáší ústně a je ohrožena tím, jak Afričané opouštějí venkov a stěhují se do měst . . . Svět je tedy v nebezpečí, že ztratí to, co . . . antropoložka Leslie Brownriggová nazvala ‚mnoha stoletími lidského vědeckého výzkumu‘.“
Koloniální vlády v minulosti zřizovaly národní parky tím, že vyháněly venkovany, kteří byli po staletí závislí na divoké zvěři, jež jim skýtala potravu. U těchto venkovských zemědělců, na které se dlouho nedbalo, nyní některé vlády hledají pomoc. „V několika afrických zemích,“ informuje Worldwatch Institute, „se stát vzdal výlučné kontroly nad divokou zvěří. V deseti z jedenatřiceti oblastí kontrolovaného lovu v Zambii bylo venkovským společnostem, jež tam žijí, uděleno právo na lov divoké zvěře; následkem toho výrazně pokleslo pytláctví a divoká zvěř se rozhojňuje.“ Jsou i jiné zprávy o úspěších, kterých bylo dosaženo tam, kde se venkovští zemědělci připojili se svou vlastní ochranou jako v případě nosorožců dvourohých a pouštních slonů v Kaokolandu v Namibii, v rezervacích zvěře v Kangwane v Jižní Africe i v jiných afrických zemích.
Navzdory tomuto slibnému trendu dělá budoucnost ochráncům přírody i nadále starosti. Tento nový přístup je přinejlepším jen dočasným řešením. Z dlouhodobého hlediska zůstává hrozbou prudký růst lidské populace. „Během příštího století se očekává,“ vysvětluje U.S.News & World Report, „že počet obyvatel vzroste zhruba o 5 miliard, a to většinou v rozvojových zemích, které jsou, ne náhodou, posledním útočištěm divoké zvěře na této planetě.“
Jak se člověk rozpíná do oblastí divoké přírody, vzniká mezi člověkem a zvířetem konflikt. „Mnoho druhů velkých afrických zvířat, například slon, hroch, nosorožec, buvol, lev a krokodýl a také větší antilopy, primáti a prasata, nesnáší většinu forem zemědělské činnosti,“ vysvětluje kniha Conservation in Africa.
Jak by mohla dlouhodobě přežít divoká zvířena Afriky? Zdá se, že člověk to neví. Kdo to tedy ví?
[Rámeček a mapa na straně 7]
„Počet buvolů klesl z 55 000 na méně než 4000, počet vodušek se snížil ze 45 000 na méně než 5000, populace zeber se ztenčila z 2720 asi na 1000 a počet hrochů klesl z 1770 asi na 260.“ — Srovnání dvou leteckých průzkumů z let 1979 a 1990 v Mosambiku v Marromeuské deltě, které bylo zveřejněno v časopise African Wildlife, březen/duben 1992.
„V roce 1981 migrovalo pastvinami a lesy [severní Botswany] asi 45 000 zeber. V roce 1991 jich dokončilo tuto cestu jen asi 7 000.“ — Z časopisu Getaway z recenze videopořadu o divoké zvěři Patterns in the Grass, listopad 1992.
„Při návštěvě [v Togu (západní Afrika)] jsme v přírodní rezervaci Fosse aux Lions našli zajímavou a nečekanou populaci lesních slonů . . . Letecké sčítání z března 1991 ukázalo, že jich je celkem 130 . . . [Za necelý rok] počet slonů ve Fosse aux Lions klesl na 25.“ — Uvedeno v časopise African Wildlife, březen/duben 1992.
[Mapa]
Africké rezervace hrají v ochraně mnoha druhů zvěře důležitou úlohu
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
AFRIKA
MAROKO
ZÁPADNÍ SAHARA
MAURETÁNIE
ALŽÍRSKO
MALI
TUNISKO
LIBYE
NIGER
NIGÉRIE
EGYPT
ČAD
SÚDÁN
DŽIBUTSKO
ETIOPIE
STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA
KAMERUN
KONGO
Cabinda (Angola)
GABUN
ZAIR
UGANDA
KEŇA
SOMÁLSKO
TANZANIE
ANGOLA
ZAMBIE
MALAWI
NAMIBIE
ZIMBABWE
MOSAMBIK
BOTSWANA
MADAGASKAR
JIŽNÍ AFRIKA
SENEGAL
GAMBIE
GUINEA-BISSAU
GUINEA
BURKINA FASO
BENIN
SIERRA LEONE
LIBÉRIE
POBŘEŽÍ SLONOVINY
GHANA
TOGO
ROVNÍKOVÁ GUINEA
RWANDA
BURUNDI
SVAZIJSKO
LESOTHO
Přírodní rezervace Fosse aux Lions
Rezervace zvěře Masai Mara
Národní park Serengeti
Marromeuská delta
Krugerův národní park
Středozemní moře
Rudé moře
Indický oceán
Oblasti uvedené v článku
Významné národní parky
[Rámeček a obrázky na straně 9]
Proč je roh nosorožce tak oblíbený
„THREE LEGS Brand — protihorečková voda z nosorožčího rohu.“ Tak se jmenuje oblíbený lék, který se prodává v Malajsii, jak píší Daryl a Sharna Balfourovi ve své knize Rhino (Nosorožec). Štítek na tomto údajném léku obsahuje následující sdělení: „Tento lék je pod přímým dohledem odborníků pečlivě připraven z prvotřídního nosorožčího rohu a z látek snižujících horečku. Tato báječná medicína poskytne jakoby kouzlem okamžitou úlevu těm, kdo trpí malárií, vysokým tlakem, horečkou působící na srdce a všechny čtyři končetiny, závratěmi, šílenstvím, bolestmi zubů atd.“ — Kurzíva od nás.
Taková víra je v asijských zemích rozšířená. Nosorožčí roh ve formě tekutiny nebo prášku je v mnoha asijských městech snadno k dostání. Balfourovi v naději, že oslabí popularitu nosorožčího rohu, tvrdí: „Požití dávky nosorožčího rohu má tutéž léčebnou hodnotu jako žvýkání vlastních nehtů.“
V Jemenu si rohu nosorožce cení z jiného důvodu — vyrábějí z něj střenky k dýkám. V sedmdesátých letech bylo do země dovezeno 22 tun nosorožčího rohu a je těžké najít za něj vhodnou náhradu. „Jemeňané přišli na to,“ vysvětlují Balfourovi, „že nosorožčímu rohu se co do trvanlivosti a vzhledu nic nevyrovná . . . Čím je [střenka dýky] starší, tím lépe vypadá. S věkem získává průsvitnost, a připomíná tak jantar.“
[Grafy a obrázky na straně 8]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Srovnání stavů zvěře v Marromeuské deltě v letech 1979 a 1990
populace zeber
1979 — 2 720
1990 — 1 000
populace buvolů
1979 — 55 000
1990 — 3 696
populace hrochů
1979 — 1 770
1990 — 260
populace vodušek
1979 — 45 000
1990 — 4 480
[Podpisek]
Vlevo dole: Safari–Zoo Ramat–Gan v Tel Avivu