Osiřelá mláďata keňských nosorožců
OD NAŠEHO DOPISOVATELE V KENI
CO SE stane, když se zvířecí mládě v divoké přírodě oddělí od rodičů? Možná přijde o život, protože ho napadnou dravci. Správci parků v Keni tomu chtějí zabránit, a proto taková mláďata zachraňují tím, že je dávají do útulku pro osiřelá zvířata. Jedním z nejznámějších je útulek pro osiřelá zvířata v Nairobském národním parku, který řídí Daphne Sheldricková. Za několik desítek let paní Sheldricková vychovala a vrátila do přírody mnoho zvířat, například buvola afrického, antilopy, cibetky africké, prasata bradavičnatá, promyky, slony a nosorožce.
V minulém roce paní Sheldricková pečovala o dvě mláďata nosorožce dvourohého, o Magnette a Magnuma. Magnette je mládě samice Edith, která dosud žije v Nairobském národním parku. Toto mládě se dostalo do útulku v polovině února 1997, protože se nějak oddělilo od matky. Než správci parku nakonec Magnettinu matku našli, uplynulo pět dnů. Tehdy už bylo málo pravděpodobné, že matka mládě přijme, protože odloučení bylo dlouhé, a ona by z něj cítila lidský pach.
Magnum se narodil 30. ledna 1997 samici Scud, která měla zraněnou pravou přední nohu, možná proto, že v plném trysku zapadla nohou do jámy. Přestože bylo vynaloženo značné úsilí, aby se její zranění zahojilo, rozvinula se u ní infekce kosti, a Scud musela být tři týdny po narození Magnuma utracena.
Jak se vychovávají nosorožci
Mladí nosorožci jsou rádi, když je někdo hladí; snadno se ochočí, ale není možné chovat je v obývacím pokoji. Během dne se jim musí každé čtyři hodiny dávat pít plnotučné mléko z mimořádně velké dětské láhve. Krmí se také větvičkami a listím z keřů. Při narození je sice mládě nosorožce vysoké asi jen 40 centimetrů a váží 30 až 40 kilogramů, ale jeho váha roste nesmírnou rychlostí — za den přibývá kilogram. Když nosorožec dospěje, váží více než tunu.
Ošetřovatelé chodili s Magnette a Magnumem každý den na dlouhé procházky parkem. Tyto procházky neslouží pouze ke cvičení, ale jejich dalším důležitým účelem je začlenit mladé nosorožce do divoké přírody. Podívejme se, jak se to dělá.
Nosorožci mají slabý zrak, ale výborný čich a neobyčejnou paměť. Vzájemně se poznávají nejprve čichem. Každý nosorožec si hranice svého území označuje tím, že na zemi zanechává hromádky trusu a po křovinách rozstřikuje svou moč.
Mládě za normálních okolností chrání jeho matka, a jeho pachová stopa se mísí s matčinou tak dlouho, než samice porodí další mládě. Do té doby je mládě přijato a zcela začleněno do stálé komunity nosorožců. Situace takových „přivandrovalců“, jako byli Magnette a Magnum, je značně odlišná. Tato mláďata musí svůj trus přidat k hromádkám hnoje zanechaného nosorožci, kteří žijí na tom území, dříve než mezi nimi dojde k tělesnému kontaktu. Během dlouhých každodenních procházek tedy osiřelí mladí nosorožci přidávají svůj trus ke kupkám hnoje rozmístěným v buši. Místní populace nosorožců tímto způsobem objeví, prozkoumá a nakonec přijme jejich pach. Přemístění nosorožců vychovaných lidmi do divoké přírody je tedy složitý proces, který může trvat i několik let.
Jakou budoucnost mají osiřelí nosorožci?
Podle údajů Světového fondu pro ochranu přírody bylo v roce 1970 v Africe asi 65 000 nosorožců dvourohých. Dnes jich tam je méně než 2 500. Tento výrazný úbytek nosorožců je zaviněn činností pytláků, kteří je zabíjejí kvůli kůži a rohům. Roh nosorožce má na černém trhu větší cenu než zlato o stejné váze. Proč je tak vysoce ceněn?
Jedním důvodem je to, že mnozí lidé na Dálném východě věří, že prášek z rozdrceného rohu může snižovat horečku. Z chemických testů je patrné, že něco pravdy na tom možná je, ale pouze pokud je prášek podáván v mnohem větším množství, než se vyskytuje v běžných léčivech. Horečku samozřejmě snižuje i mnoho jiných léků.
Roh nosorožce je vyhledávaný také z kulturních důvodů. V jedné zemi na Středním východě se za velmi žádaný symbol mužství považuje zahnutá dýka. Dýka s rukojetí z nosorožčího rohu je tak ceněna, že kupci jsou ochotni zaplatit 580 dolarů za rukojeť z nového rohu a 1 200 dolarů za starožitnou rukojeť z nosorožího rohu.
Pytlačení způsobilo, že Keňa přišla za necelých 20 let o více než 95 procent svých nosorožců. Začátkem devadesátých let tam počet nosorožců poklesl ze 20 000 na sotva 400. Od té doby se intenzívně provádějí ochranná opatření, a proto populace nosorožců vzrostla asi na 450 kusů. Keňa je nyní jednou z pouhých tří afrických zemí, kde se počet nosorožců dvourohých ustálil nebo kde jich přibývá. Budoucnost Magnette a Magnuma tedy vypadá slibně a jejich ošetřovatelé doufají, že tito mladí nosorožci se nakonec připojí k ostatním místním nosorožcům a budou žít dlouho a šťastně.
[Obrázek na straně 12]
Magnum (vlevo) a Magnette, když jim byly čtyři měsíce