Viditelný důkaz holocaustu

PŮSOBÍ TO ZVLÁŠTNĚ, KDYŽ PŘI VSTUPU do míst, která ukazují nejmenší možnou míru lidskosti, vidíte na kamenu vyrytá tato slova ze Svaté Bible: „Jste moji svědkové.“ Nicméně, snad právě na tomto místě má být citována Bible, alespoň konkrétně tento verš. — Izajáš 43:10.

Americký památník holocaustu ve Washingtonu, D.C., byl slavnostně otevřen 22. dubna 1993. Stojí tam jako chladná a střízlivá připomínka techniky, kterou amorální demagogie zdeformovala v ohavnou smrtící mašinérii. Nad soupisem bezbranných obětí, které zavraždila nacistická diktatura, zůstává rozum stát — kolem šesti miliónů Židů a milióny jiných lidí — Poláků, Slovanů, svědků Jehovových, Cikánů, homosexuálů a postižených lidí.

Nezapomenutelná exkurze

Exkurze začíná ve studené zdviži z šedé ocele, která vás dopraví ze sálu svědectví v prvním podlaží do čtvrtého patra. Odtud jdou návštěvníci směrem dolů. Procházejí kolem exponátů ze všech fází holocaustu, od nacistické propagandy při Hitlerově nástupu k moci přes hromadné zatýkání lidí až po osvobození z táborů smrti. Exkurze končí v sále vzpomínek, kde hoří věčný plamen. Svědectví očitých svědků, obrázky a filmy, hudba a výtvarná díla — to vše bylo použito, aby to pomohlo vyprávět tento strašlivý příběh.

Návštěvníci zhlédli tři podlaží této stálé výstavy, která burcuje a silně působí na city. Některé z hrůznějších exponátů jsou zakryty stěnou, která měří 1,2 metru a je dostatečně vysoká, aby přes ni neviděly děti.

Muzeum pro vzdělávání

Výzkumný ústav muzea holocaustu má obsáhlou knihovnu a archív. Ústav bude také sloužit jako mezinárodní centrum pro studium holocaustu. „Věnujeme se poučování a vzdělávání veřejnosti,“ říká ředitelka knihovny muzea doktorka Elizabeth Koenigová. Knihovna bude obsahovat informace o některých menšinách, které byly v koncentračních táborech. „O svědcích Jehovových toho máme již hodně,“ říká ředitelka.

V roce 1933 začal Hitler tažení, aby zlikvidoval svědky Jehovovy. Tisíce svědků — z Německa, Rakouska, Polska, bývalého Československa, Nizozemska, Francie a jiných zemí — byly transportovány do koncentračních táborů. Byli pronásledováni pouze z důvodu náboženství. Dva svědkové, kteří přežili koncentrační tábor, byli pozváni, aby se účastnili otevření muzea.

Lidé, kteří přežili holocaust

Jedním z těch, kdo přežili, je třiasedmdesátiletý Franz Wohlfahrt. Viděl, jak bylo celkem patnáct lidí z jeho nejbližší rodiny a z příbuzenstva uvězněno proto, že byli svědkové. „Sedm z nich bylo popraveno, většinou gilotinou. Jeden byl usmrcen v plynové komoře a ostatní zemřeli v koncentračních táborech a ve vězeních gestapa,“ vypráví.

Doufal, že by vůbec mohl v koncentračním táboře přežít? „Opravdu jsem o tom pochyboval,“ říká Franz. „Téměř každý den mi dozorci připomínali, že pokud Německo válku prohraje, budou mít pořád ještě dostatek střeliva na to, aby mne popravili.“

Litoval toho, že byl vězněn pro své náboženské přesvědčení? „Nikdy! Nikdy!“ říká Franz, jako by tato myšlenka byla útokem na jeho odhodlanost. „Byli jsme vždy v dobré náladě. Mnohokrát mne zastavili dozorci a ptali se: ‚Při vší té bídě se pořád usmíváte? Není vám něco?‘ Pak jsem říkával: ‚Mám důvod usmívat se, protože máme naději, která nás povznáší v této těžké době — je to naděje na Boží Království, kdy všechno bude obnoveno a kdy se nám vynahradí všechno, co dnes prožíváme.‘“

Joseph Schoen se narodil v roce 1910 a byl plně zaměstnán při ilegálním tisku a distribuci biblické literatury v Rakousku. Stále gestapu unikal — do roku 1940, kdy ho uvěznili. Od roku 1943 do roku 1945 byl pod stálou hrozbou smrti. V roce 1943 se před celým shromážděným osazenstvem velitel tábora zaměřil na Josepha a vztekle na něj křičel: „Ještě se držíte toho Boha Jehovy?“

„Ano,“ odpověděl Joseph.

„Pak přijdete o hlavu!“

Rok 1945 zastihl Josepha na pochodu smrti do Dachau. „Po tělesné stránce jsem byl troska,“ vzpomíná Joseph. „Nicméně, nikdy jsem neměl tak silnou víru jako při tomto pochodu.“

Když si nyní prohlíží muzeum a vzpomíná na dobu, kdy byl vězněn, říká: „Nebyl jsem tehdy vůbec vyděšen. Jehova vám poskytne, co potřebujete, když to potřebujete. Musíte se naučit spoléhat na Jehovu, a uvidíte, jak skutečný je, když dojde k nejhoršímu. Veškerá zásluha patří jemu. Nikdo z nás nebyl hrdina. Pouze jsme se spoléhali na Jehovu.“

Hodnota muzea

„Myslím si, že toto muzeum má ohromný význam,“ říká historička doktorka Christine Elizabeth Kingová, zástupkyně prorektora Staffordshire University v Anglii. „Především je to kronika. A je tu proto, aby se mohlo oponovat těm, kdo říkají: ‚K ničemu takovému nedošlo.‘ Je zde tolik dokladů a rovněž svědků, kteří holocaust přežili. Za druhé, muzeum je vynikajícím vzdělávacím prostředkem.“

„A pro svědky Jehovovy,“ pokračuje dr. Kingová, „je velmi důležité, že mohou vidět své bratry a sestry, kteří strádali, umírali a vzdávali se svého života. Vidět to v podobě dokumentu je něčím mimořádným.“

[Rámeček na straně 18]

Text na sloupu uvádí:

„SVĚDKOVÉ JEHOVOVI

Svědky Jehovovy začali nacisté pronásledovat v roce 1933. Protože svědkové odmítali službu v armádě a nebyli ochotni přísahat oddanost režimu, byli často obviňováni ze špionáže a spiknutí proti státu. Předpovědi svědků o budoucí anarchii považovali nacisté za revoluční hrozbu, a jejich proroctví o návratu Židů do Palestiny považovali za sionistická prohlášení.

Svědkové Jehovovi se však dále scházeli, dále kázali a rozšiřovali literaturu. Ztráceli zaměstnání, penzi a všechna občanská práva a od začátku roku 1937 byli posíláni do koncentračních táborů. Nacisté je zde označovali jako ‚dobrovolné vězně‘ — svědek Jehovův, který se vzdal svého přesvědčení mohl být propuštěn. Ani jeden z nich neodvolal.“

[Rámeček na straně 19]

„Je důležité o tom mluvit“

„Jedny z nejpozoruhodnějších příběhů se týkají svědků Jehovových. Vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení byli jedním z prvních náboženství, která byla zakázána . . . německou nacistickou vládou v roce 1933. Svědkové se prostě domnívali, že hluboká úcta a závazek patří vyššímu zákonu, zákonu Boha. Důsledkem toho bylo, že byli pronásledováni stejně nemilosrdně jako Židé a Cikáni a byli posíláni do koncentračních táborů, kde mnozí z nich přišli o život.

Je důležité o tom mluvit. Snad nejtragičtější aspekt [byl] ten, který se týkal dětí svědků Jehovových. Když musel být jejich otec poslán do koncentračního tábora a matka byla ve vězení, posadili je do poslední lavice k židovským a cikánským dětem. Jestliže děti nebyly ochotny používat pozdrav ‚Heil Hitler!‘ nebo jiným způsobem vzdát poctu nacistickému státu, byly jenom pro své přesvědčení označeny za mladistvé provinilce. A tyto děti samozřejmě platily nejen za zdánlivé a údajné zločiny svých rodičů, což byly zločiny svědomí, ale platily také za skutečnost, že jsou dětmi svých rodičů.“ — Doktorka Sybil Miltonová, hlavní historička muzea.

[Obrázek na straně 16]

Košile se znakem fialového trojúhelníku, který označoval v koncentračním táboře svědky Jehovovy

[Obrázek na straně 17]

Franz Wohlfahrt (vlevo) a Joseph Schoen, kteří přežili holocaust, s historičkou doktorkou Christine Kingovou u exponátu „Oběti“

[Obrázek na straně 17]

Krytý nákladní vůz, podobný tomu, který dopravil Wohlfahrta a Schoena do koncentračního tábora

[Obrázek na straně 18]

Nahoře: Wohlfahrt (vlevo) a Schoen u videozáznamu „Nepřátelé státu“, který pojednává také o svědcích Jehovových

[Obrázek na straně 18]

Dole: Maria a Franz Wohlfahrtovi u vystavené Bible, která patřila Johannu Stossierovi, Mariinu bratrovi. „Johannovi se nějak podařilo Bibli určitou dobu skrývat, než ji našli,“ říká Franz. „Bible byla to jediné, co Johannově matce poslali, když Johanna popravili.“

[Obrázek na straně 18]

Vedle vystavené Bible je uvedeno: „Tato Bible patřila Johannu Stossierovi, svědkovi Jehovovu, který byl uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausenu. Stossier zemřel krátce předtím, než sovětské jednotky osvobodily tábor.“

[Obrázek na straně 19]

„Jak křehké jsou záruky civilizace,“ řekl americký prezident Clinton při otevření muzea. „Holocaust nám navždy připomíná, že vědomosti odtržené od vnitřních hodnot mohou posloužit pouze k prohloubení lidské hrůzy a že hlava bez srdce je prosta lidskosti.“