Z policisty křesťanský služebník
PROTO, že jsem během druhé světové války odmítl vzít do ruky zbraň, byl jsem v únoru roku 1942 ve vězení v Adelaide v Jižní Austrálii. Když se mě holič chystal oholit, poznal mě, protože jsem se jako důstojník policie Jižní Austrálie často objevoval v soudních síních. „Co tady děláte?“ zeptal se překvapeně. Věděl, že jsem dříve u soudu často svědčil proti zločincům. Objasnil jsem mu tudíž své křesťanské přesvědčení.
I soudce, který před několika dny můj případ projednával, mě dobře znal. Také pozorně naslouchal, když jsem vysvětloval, proč mi křesťanské svědomí nedovolí vzít do ruky zbraň. Považoval moje vysvětlení za jasné a když mi za ně poděkoval, odsoudil mě k jednomu měsíci vězení.
A tak se lidé, které jsem nedlouho předtím fotografoval a kterým jsem bral otisky prstů, stali mými spoluvězni. Ale v každém případě jsem mohl vydat svědectví o svém přesvědčení mnoha dozorcům a vězňům, kteří se vyptávali na křesťanskou neutralitu.
Následující rok jsem se znovu dostal před soud, a tentokrát jsem byl odsouzen k šesti měsícům nucených prací. Poslali mě do vězení v Yatala, kde si vězňové odpykávali doživotní tresty za vraždu. Znovu jsem měl mnoho příležitostí mluvit s druhými lidmi o naději na Boží Království a na trvalý pokoj, který Království přinese tomuto světu rozervanému válkou.
Pokaždé, když jsem měl jít před soud, mě nejprve odvezli do vojenských kasáren. Když jsem tam byl poprvé, nadporučík Laphorn mě zesměšňoval a nadával mi, protože jsem odmítal složit vojenskou přísahu. Ale když jsem se před ním objevil potřetí, řekl: „Víte, myslel jsem, že jste zbabělec. Ale sledoval jsem vás, jak bez reptání snášíte svůj trest. Vzdal jste se dobré kariéry a svou víru jste prokázal tím, že jste si přišel pro další trest.“
Když jsem měl být potřetí odsouzen do vězení, byly soudu dány návrhy, abych byl brán jako člověk, který odmítá sloužit v armádě z důvodu svědomí. Soudce byl nucen tento návrh přijmout, protože už v roce 1940 jsem kvůli svému svědomí odešel z policejní služby. Svou předpojatost však ukázal, když řekl: „Chci, aby bylo v zápisu, že považuji za nebezpečné, aby se takový fanatik jako vy pohyboval volně ve společnosti.“
Jak jsem vyrůstal
Narodil jsem se v roce 1908 ve městě Gawler, nedaleko Adelaide v Jižní Austrálii. Když mi bylo asi šest let, drahá přítelkyně mé matky Sarah Marchantová mě učila, že peklo je všeobecný hrob lidí, a ne místo ohnivého trápení. Patřila k Mezinárodním badatelům Bible, jak byli tehdy známi svědkové Jehovovi.
Když jsem časem povyrostl, zeptal jsem se našeho baptistického pastora, jak se Ježíš Kristus liší od Boha. Neuměl mi dát uspokojivou odpověď. Tím jsem o církve ztratil zájem, ačkoliv Sarah Marchantové jsem rád naslouchal, když jsme se příležitostně setkali.
V roce 1924 jsem začal pracovat jako tajemník policejního komisaře Jižní Austrálie, brigádního generála sira Raymonda Leanea. V roce 1927 předložil pan Leane v parlamentu žádost, abych byl jmenován druhým odborníkem na snímání otisků prstů a fotografem státní policie.
Poznávám biblické pravdy
V roce 1928 jsem se oženil a tři roky po svatbě, když jsme byli s manželčinou rodinou na dovolené v Gawleru, se mi dostala do ruky kniha Stvoření, kterou v roce 1927 vydala Watch Tower Bible and Tract Society. U příbuzných ji nechala Sarah Marchantová. Kniha vysvětlovala, že člověk je duše a že nemá žádnou oddělenou, neviditelnou duši. To dávalo smysl. Ale chtěl jsem to v Bibli vidět sám. Vyhledal jsem tedy rodinnou Bibli, Překlad krále Jakuba, a přečetl jsem si 1. Mojžíšovu 2:7: „A PÁN Bůh vytvořil člověka z prachu země a vdechl do jeho chřípí dech života, a člověk se stal živou duší.“
Hluboce to na mě zapůsobilo a četl jsem dál. Nemohl jsem knihu Stvoření odložit. ‚To musí být pravda,‘ říkal jsem si. A chtěl jsem si přečíst další knihy Watch Tower Society. Jediná kniha, kterou ještě rodina měla, se jmenovala Život. Také tu jsem přečetl celou.
Za několik dní jsme se vrátili do Adelaide a přestěhovali jsme se do jiného domu. Hned ten den nás neočekávaně navštívila Sarah Marchantová. Manželčina matka jí řekla o mém zájmu, a ona se u nás zastavila, aby zjistila, jak se v novém domě zabydlujeme a jakou duchovní pomoc budu potřebovat. Druhý den ráno na mě soused přes plot zavolal: „Mám dojem, že se zajímáte o spisy soudce Rutherforda [tehdejšího prezidenta Watch Tower Society].“
„Jak to víte?“ zeptal jsem se.
„Prostě jsem se to doslechl!“ odpověděl.
Sarah mu o mně nepochybně řekla. Tento muž se jmenoval James Irvine a byl jediným svědkem, který v té době bydlel na předměstí na severu Adelaide. Byl to průkopník neboli služebník plným časem svědků Jehovových a začal se mnou vést pravidelné domácí biblické studium.
Dělám v biblické pravdě pokroky
Když jsem se vrátil ke své práci na policejním oddělení, byl jsem nadšený těmi dobrými věcmi, které jsem poznal. A tak jsem všem svým spolupracovníkům začal říkat o své nové víře, kdykoli k tomu byla příležitost. Byl jsem však zklamaný, když se moje nadšení setkalo s posměchem.
I moje žena se postavila proti mému zájmu o Bibli, což jsem vůbec nečekal. Ale s Jehovovou pomocí se mi podařilo její odpor překonat. V roce 1935 jsem oddal svůj život Jehovovi a byl jsem pokřtěn. Tehdy byl v Adelaide pouze jeden sbor a na týdenní biblické studium, při kterém jsme používali Strážnou věž, chodilo jen asi 60 lidí.
Jednoho dne mi Harold Jones, předsedající dozorce našeho sboru, řekl: „Máme pro tebe práci. Potřebujeme někoho, kdo by se staral o záznamy z obvodů.“ Takový úkol se pro mě velmi dobře hodil, protože jsem při své policejní práci jezdil po celém Adelaide. Město jsem znal perfektně, a mohl jsem tedy dobře připravit mapy obvodů; mapy jsme používali při kázání.
V dubnu roku 1938 navštívil Austrálii prezident Watch Tower Society Joseph Rutherford a pronesl v Sydney přednášku, na kterou přišlo 12 000 posluchačů, ačkoli tehdy bylo v celé Austrálii jen 1 300 svědků. V Adelaide nás bylo asi dvacet, kdo jsme nemohli cestovat 1 800 kilometrů, abychom se do Sydney dostali. A tak jsme si najali staré divadlo Tivoli a zařídili, aby se přednáška bratra Rutherforda přenášela ze Sydney kabelem. Dali jsme také oznámení do rozhlasu, a to způsobilo, že v Adelaide přišlo na přednášku 600 posluchačů.
Jak jsem přišel o svou práci u policie
V roce 1939 začala druhá světová válka a neutralita svědků Jehovových byla vystavena zkoumavému pohledu různých úřadů. Jednou nějací dva reportéři, kteří pracovali pro noviny Truth, přišli k sálu Království a nepěkným způsobem se snažili protlačit se dovnitř. Jednoduše jsem jim v tom zabránil, protože se zdálo, že chtějí dělat problémy. Druhý den ráno byl v novinách titulek: „Policista Jižní Austrálie vrátným u svědků Jehovových v sále Království.“
Tento incident vedl k tomu, že mě moji spolupracovníci začali ignorovat. Můj přímý nadřízený, neochvějný činný katolík, o mně podal nepravdivé informace policejnímu komisaři Raymondu Leaneovi. A potom mě v srpnu roku 1940 nečekaně zavolali k panu Leaneovi, k muži, pro kterého jsem před šestnácti lety začal pracovat. Důvod? Neposlechl bych prý všechny jeho rozkazy.
„Zastřelil byste někoho, kdybych vám to přikázal?“ zeptal se.
„To je neskutečná situace,“ odpověděl jsem. „Ale ne, určitě bych nikoho nezastřelil.“
Dvě hodiny se mi snažil ukázat, jaký jsem blázen, když patřím k organizaci, která je na oficiální černé listině a která má být v Austrálii brzy zakázána. Uzavřel to slovy: „A to po všem, co jsem pro vás udělal, když jsem vám umožnil tak dobrou kariéru.“
„Toho si vážím,“ odpověděl jsem. „A snažil jsem se své ocenění projevit tvrdou prací. Ale nemohu vás postavit výše než uctívání Jehovy Boha.“
„Nejlépe uděláte, když od svědků Jehovových odejdete, anebo podáte výpověď,“ odpověděl komisař.
A tak jsem dal ihned výpověď. V srpnu roku 1940 byl v novinách Truth titulek „Rutherfordův policista dává výpověď“. Musel jsem to nyní říci své ženě a najít si jiné zaměstnání. Naštěstí jsem dostal práci v místní tiskárně, kde se tiskla australská vydání Útěchy (nyní časopis Probuďte se!).
Sloužíme pod zákazem
Těšil jsem se ze své nové práce do ledna roku 1941, kdy byl vydán celostátní zákaz svědků Jehovových. Veškerý tisk naší literatury byl zastaven, tedy alespoň úřady si to myslely. Ve skutečnosti se ale zřídily tajné tiskárny — všechny byly v oblasti Sydney — a během zákazu jsme nepřišli ani o jediné vydání Strážné věže!
Krátce po zákazu našeho díla jsem byl dvakrát ve vězení, jak je popsáno na začátku. V červnu roku 1943 Nejvyšší soud Austrálie nakonec rozhodl, že zákaz je v rozporu s ústavou, a všechen majetek, který vláda dříve zabavila Watch Tower Society, byl navrácen.
Při pohledu nazpět je těžké uvěřit, že v těch letech policisté vnikali do domů (včetně mého). Přesto jsme navzdory odporu pokračovali v kázání dům od domu, při němž jsme používali pouze Bible. Mnohokrát nás sledovala policie. Policisté v civilu se dokonce účastnili našich shromáždění, která jsme pořádali doma. Když jsem jednou představoval zástupce kanceláře odbočky v Sydney, řekl jsem: „Jsou mezi námi dva příslušníci policie Jižní Austrálie. Prosím, přivítejte je!“ Policisté byli překvapeni a upadli do rozpaků, ale na shromáždění zůstali. Na konci byli potěšeni a řekli, že mohou podat jen příznivou zprávu.
Náboženská nesnášenlivost
V dubnu roku 1945 jsme organizovali sjezd na radnici na předměstí Adelaide. Na neděli 29. dubna byla naplánována široce ohlašovaná veřejná přednáška „Mírní zdědí zemi“. Ale už ráno to vypadalo, že budou potíže. Jako dozorce sjezdu jsem šel na místní policejní stanici, abych varoval před potížemi, které hrozí. Avšak mojí návštěvě a stížnosti nevěnoval nikdo pozornost.
Když se přiblížil čas, kdy měla začít veřejná přednáška, vytvořil se dav. Jakmile přednáška začala, někteří lidé vtrhli dovnitř. Několik statných jedinců se nahrnulo dopředu a pokusili se zničit ozvučovací aparaturu. A pak začaly okny létat kameny. Rozhlasové stanice byly na tyto potíže upozorněny a ihned začaly vysílat zprávu, že vzniká neklid. Venku se shromáždily tisíce zvědavých lidí.
Žel, museli jsme shromáždění přerušit. Když ale přišel čas, abychom radnici opustili, policie pro nás utvořila cestu a celý zástup ztichl. Všichni mohli vidět pošetilost těch, kdo na nás útočili, protože ven vycházeli obyčejní lidé, včetně starších mužů a žen a také malých dětí. Během následujících dní byl v novinové rubrice „Dopisy vydavateli“ náboženský fanatismus odsouzen.
Přesto v dalších letech nebylo svědkům Jehovovým povoleno, aby v Jižní Austrálii používali zařízení radnice. Jednou v polovině padesátých let jsem mluvil se správcem radnice v Norwoodu na předměstí Adelaide o tom, že bychom jejich sál použili pro oblastní sjezd.
„Vy máte přece trvale zakázáno používat radnice,“ řekl.
„Zaspal jste dobu,“ odpověděl jsem.
Vytáhl jsem z tašky brožuru, která pojednávala o mezinárodním sjezdu v New Yorku na Yankee stadiónu v roce 1953. „Podívejte, co dělají svědkové Jehovovi jinde — více než 165 000 účastníků na jednom shromáždění!“ řekl jsem.
Vzal brožuru, důkladně si ji prohlédl a po chvíli řekl: „Ano, skutečně to vypadá, jako by se věci změnily.“ A od té doby jsme v celé Jižní Austrálii mohli taková zařízení používat.
Moje žena zemřela po dlouhé nemoci v roce 1984. Před svou smrtí však začala projevovat lásku k biblické pravdě a k Jehovovi Bohu. Bylo to zvláště díky laskavosti, kterou jí během let prokazovali láskyplní svědkové. V prosinci roku 1985 jsem se oženil s Theou, která už mnoho let sloužila Jehovovi.
Už šedesát let spokojeně sloužím Jehovovi. Vždy jsem Jehovovi důvěřoval, pevně jsem se držel jeho organizace a nikdy jsem pod tlakem nedělal kompromisy, a proto, když se dívám zpět, vidím život plný výsad a požehnání. I dále se velmi snažím mít oči stále upřené na cenu povolání vzhůru. (Filipanům 3:14) — Vyprávěl Hubert E. Clift.
[Obrázek na straně 23]
Jako služebník