Nalezla jsem poklad jedinečné hodnoty

VYPRÁVÍ FLORENCE WIDDOWSONOVÁ

Smrákalo se. Rozhodly jsme se, že se utáboříme u laguny. Jistě to pro nás, dvě ženy, nebylo ideální tábořiště, ale řekly jsme si, že pro jednu noc to bude dobré. Zatímco jsem stavěla stan, Marjorie připravovala večeři.

JEN co jsem zatloukla poslední kolík, zahlédla jsem u jednoho zčernalého pařezu pohyb. „Viděla jsi, jak se ten pařez pohnul?“ volám na Marjorii.

„Ne,“ volá trochu ohromeně Marjorie.

„Ale on se opravdu pohnul. Podej mi ten kotlík!“

S kotlíkem v ruce a sekerou na rameni jsem se vydala k laguně. Už jsem byla skoro u pařezu, když vtom zpoza něho vystoupil muž!

„Dá se voda z laguny pít?“ vykoktala jsem.

„Nedá,“ řekl nerudně muž, „ale jestli chcete pitnou vodu, seženu vám ji.“

Chvatně jsem jeho nabídku odmítla a s velkou úlevou jsem sledovala, jak se otočil na podpatku a odešel. Celá rozechvělá jsem spěchala zpátky a pověděla jsem o tom Marjorii. Rychle jsme strhly stan, sbalily se a šly pryč. Později jsme se dozvěděly, že ten muž byl právě propuštěn z vězení.

Psal se rok 1937 a zde, na australských nalezištích zlata, často tábořili zlatokopové. My jsme byly také zlatokopové, ale jiného druhu. My jsme pátraly po lidech, kteří jsou drahocenní Bohu.

Moje rodina

Tatínek byl před sto lety kovářem ve vesničce Porepunkah, která leží ve státě Viktorie. Tam, nedaleko řeky Ovens River, na úpatí hory Mount Buffalo, jsem se roku 1895 narodila a tam jsem také se svými čtyřmi bratry vyrůstala. Rodiče pravidelně chodili do Církve jednoty a já jsem navštěvovala nedělní školu, ve které byl tatínek ředitelem.

V roce 1909 za silné bouřky dostala maminka srdeční záchvat a zemřela tatínkovi v náručí. Pak začátkem roku 1914 odešel z domu jeden z mých bratrů a o několik hodin později nám ho přinesli domů mrtvého. Spáchal sebevraždu. Podle učení církve jej čekalo peklo, neboť sebevražda byla údajně neodpustitelným hříchem; toto učení náš zármutek ještě prohloubilo.

Později toho roku vypukla první světová válka a dva z mých bratrů dobrovolně narukovali do armády; čekala je vojenská služba v zámoří. Přicházely děsivé zprávy o krveprolévání a utrpení, a to nás — šest mladých žen spolu s tatínkem — podnítilo, abychom začali studovat biblickou knihu Jan.

Nalézám pravý poklad

Ellen Hudsonová měla knihu The Time Is at Hand (Čas se přiblížil) od Charlese Taze Russella. Její nadšení pro toto dílo se přeneslo i na ostatní členy naší skupinky. Když pak zjistila, že tato kniha je pouze jedním ze šesti svazků nazvaných Studies in the Scriptures (Studie Písem), napsala si do Melbourne na adresu Mezinárodního sdružení badatelů Bible o ostatní svazky. Ve skupině jsme se dohodli, že na svých týdenních studiích budeme používat první svazek, The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků).

Jistě si umíte představit, jakou jsme měli s tatínkem radost, když jsme poznali, že žádné ohnivé peklo není. Tytam byly obavy, že můj bratr je uvězněn v pekelném ohni. Poznali jsme pravdu, že mrtví lidé si ničeho nejsou vědomi, jako by spali; že nejsou na nějakém místě, kde by jejich život pokračoval a kde by museli trpět v mučivých bolestech. (Kazatel 9:5, 10; Jan 11:11–14) Několik lidí z naší biblické studijní skupiny se rozhodlo, že pravdy, které jsme poznávali, půjdou kázat sousedům. K nedalekým domům jsme chodili pěšky, ale do okolí jsme jezdili na kole nebo v dvoukolém jednospřežném kočáře.

Svědeckou službu dveře ode dveří jsem poprvé okusila 11. listopadu 1918 v Den příměří. Toho dne jsme tři z naší skupiny cestovali osmdesát kilometrů do městečka Wangaratta, abychom tam rozšiřovali traktát People’s Pulpit (Lidová kazatelna). Když jsem pak po letech kázala v jedné vzdálené oblasti, zažila jsem příhodu, kterou jsem již v úvodu popsala.

Roku 1919 jsem se v Melbourne zúčastnila sjezdu badatelů Bible. Tam jsem 22. dubna 1919 ponořením do vody symbolizovala svou oddanost Jehovovi. Duchovní hostina, kterou jsem tam zažila, prohloubila mé ocenění pro duchovní poklad nebeského Království a pro Jehovovu pozemskou organizaci. — Matouš 13:44.

Po sjezdu jsem se nevrátila domů, ale Jane Nicholsonová, kazatelka plným časem, mě pozvala, abych se k ní připojila, a spolu jsme strávily měsíc v kazatelské službě. Bylo nám přiděleno území podél řeky King River, kde byly farmářské a dobytkářské usedlosti. Před několika lety se v této hornaté krajině natáčel film Muž od Sněžné řeky.

V roce 1921 jsme dostali vynikající biblickou studijní pomůcku — Harfu Boží. Když ji tatínek na svých hodinách v nedělní škole začal používat jako učebnici, mnozí rodiče protestovali a žádali ho, aby dal výpověď. Bezodkladně to udělal. Později jsme dostali brožuru Hell (Peklo), jež měla na obálce velmi zajímavé otázky: „Kde je? Kdo je v něm? Je možné z něho vyjít?“ Tatínek byl jejími jasnými biblickými pravdami o tomto námětu tak nadšen, že okamžitě začal výtisky brožury rozšiřovat dům od domu. V naší vesnici i po nedalekém venkově jich rozšířil stovky.

Kazatelské výpravy s otcem

Tatínek po čase investoval do automobilu, aby se poselství o Království mohlo předat i lidem žijícím v jiných oblastech. Jako kovář byl zvyklý spíše na koně, a tak se ze mě stala řidička. Zpočátku jsme přespávali v hotelech. Brzy to však pro nás bylo příliš drahé, a proto jsme začali tábořit.

Tatínek v autě upravil přední sedadlo, aby se dalo sklopit do vodorovné polohy. Mohla jsem tedy spát v autě. On sám spával v malém stanu. Po několika týdnech takového táboření jsme se vraceli do Porepunkah, kde tatínek opět uváděl do provozu svou kovárnu. Nikdy jsme se nepřestávali podivovat, že vždy bylo dost platících zákazníků, abychom mohli pokrýt náklady na další kazatelskou výpravu.

Mnoho upřímných lidí, kteří měli tu správnou pohnutku, reagovalo na naše návštěvy příznivě a časem přijali domácí biblické studium. V místech, kde kdysi sloužila naše skupinka z Porepunkah, je dnes sedm sborů s vlastními sály Království. Opravdu, kdo ‚může pohrdnout dnem malých věcí‘? — Zecharjáš 4:10.

V roce 1931 jsme s tatínkem jeli skoro tři sta kilometrů po velmi nekvalitních silnicích, abychom se dostali na zvláštní shromáždění, kde jsme přijali nové jméno — „svědkové Jehovovi“. Oba jsme měli nesmírnou radost z tohoto jedinečného, biblického jména. (Izajáš 43:10–12) Označovalo naši totožnost daleko lépe než ono méně výrazné jméno „mezinárodní badatelé Bible“, pod kterým jsme byli známi do té doby.

Jednou jsem vydávala svědectví ve městě Bethanga a potkala jsem se s místním anglikánským kazatelem. Kazatel se rozzlobil, pustil se po stopě četných knih, které jsme ve městě rozšířili, a vyžadoval na lidech, aby mu knihy předali. Potom ve středu města uspořádal veřejné pálení knih. Tato ohavnost však měla opačný účinek.

Oznámila jsem kanceláři odbočky Společnosti, co se stalo. Byl vytištěn otevřený dopis, který jednání duchovního odsuzoval. Bylo také zajištěno, aby svědkové v několika autech šířili dopis po kraji. Když jsem s tatínkem za čas opět navštívila toto město, rozšířili jsme více knih než dříve. Obyvatelé města byli zvědaví, co se píše v té „zakázané“ literatuře!

Prvním člověkem v severozápadní Viktorii, který přijal biblickou pravdu díky našemu kázání, byl Milton Gibb. V době mezi našimi návštěvami důkladně studoval publikace Společnosti, které jsme mu zanechali. Při jedné takové opětovné návštěvě nás překvapil, když řekl: „Nyní jsem jedním z vašich učedníků.“

Jeho rozhodnutí mě sice potěšilo, ale vysvětlila jsem mu: „To ne, Miltone. Nemůžete být jedním z mých učedníků.“

„No, v tom případě jsem jedním z učedníků Rutherforda [tehdejšího prezidenta Watch Tower Society] .“

Znovu jsem zdůraznila: „Ne, ani Rutherfordovým učedníkem nejste, ale doufám, že jste Kristovým učedníkem.“

Ukázalo se, že Milton Gibb byl jedním z mnoha drahocenných pokladů, které jsem tolik let zlatokopecky hledala. On sám i dva z jeho synů jsou dnes křesťanskými staršími, a také jiní členové jeho rodiny jsou činní ve sboru.

Potkávají mne mnohé zkoušky

V lednu roku 1941 bylo v Austrálii dílo svědků Jehovových zakázáno, ale my jsme kázali dál. Používali jsme při tom pouze Bibli. Pak bylo mé „průkopničení“, neboli služba plným časem, přerušeno, protože mě volali domů, abych přišla pečovat o tatínka, který vážně onemocněl. Později jsem i já onemocněla a podstoupila jsem těžkou operaci. Nějakou dobu trvalo, než jsem se zotavila, ale prožila jsem splnění Božího slibu: „Rozhodně tě nechci opustit, rozhodně tě ani nezanechám.“ (Hebrejcům 13:5) Jedna křesťanská sestra mě ubezpečovala: „Nezapomeň, Florence, že nikdy nejsi sama. A s Jehovou jsi vždy v přesile.“

Pak tatínek znovu onemocněl — naposledy v životě — a byl nemocný třináct týdnů. Dne 26. července 1946 zavřel oči a zemřel. Prožil plný život; a měl nebeskou naději. (Filipanům 3:14) Většinu dosavadního života jsem strávila s tátou, a nyní v jedenapadesáti letech jsem byla najednou sama. Tehdy jsem potkala svého budoucího manžela. V roce 1947 jsme uzavřeli sňatek a začali jsme společně sloužit v průkopnické službě. Toto šťastné období však netrvalo dlouho. V roce 1953 byl manžel postižen mrtvicí, a zůstal invalidní.

Byla těžce postižena jeho schopnost mluvit a téměř nebylo možné se s ním dorozumět. To bylo při pečování o něho to nejobtížnější. Prožívala jsem nesmírné psychické vypětí, když jsem se snažila rozumět tomu, co se mi pokouší říci. Přestože jsme bydleli v odlehlé oblasti, kde nebyl nikde nablízku žádný sbor, Jehova nás během těch náročných let nenechal opuštěné. Držela jsem krok s nejnovějšími organizačními informacemi i s neustálým přísunem duchovního pokrmu v časopisech Strážná věž a Probuďte se! V roce 1957, bylo to 29. prosince, můj drahý manžel zemřel.

Služba v Adelaide

Opět jsem byla sama. Co mám dělat? Budu téměř po pěti letech znovu přijata jako služebnice plným časem? Byla jsem přijata. Prodala jsem tedy dům a v Adelaide, hlavním městě Jižní Austrálie, jsem nanovo začala sloužit jako průkopnice. Byla to doba, kdy tam byli průkopníci potřební a byla jsem přidělena do sboru Prospect.

Do městského provozu jsem se s autem bála, a tak jsem auto prodala a znovu jsem nasedla na jízdní kolo. Na kole jsem jezdila do svých šestaosmdesáti let; po okolí mi říkali „malá dáma na modrém kole“. Časem jsem ale začala být v pouličním ruchu stále nervóznější; přední kolo mi pořád kmitalo sem a tam. Nakonec jsem jednou odpoledne spadla do živého plotu. ‚Tak a dost,‘ řekla jsem si. Opět jsem začala chodit pěšky.

Před několika lety, právě když jsem byla na oblastním sjezdu, mi začaly nohy vypovídat službu. Prodělala jsem potom dvě operace kyčelních kloubů. Po operacích se mi zase dařilo dobře, dokud mě neporazil veliký pes. Potřebovala jsem další léčbu a od té doby musím chodit s podpěrným chodítkem, které mi umožňuje lepší pohyb. Dosud jsem myšlenkově čilá. Je to se mnou tak, jak to vyjádřil jeden můj přítel: „Zdá se, že tvé stárnoucí tělo nedrží krok s tvou mladistvou myslí.“

Během těch mnoha let jsem sledovala, jak sbory v Adelaide rostou, jak rozšiřují pole své působnosti, jak se dělí. V roce 1983, když mi bylo osmdesát osm let, jsem z Adelaide odešla. Šla jsem bydlet k jedné rodině ve městě Kyabram ve státě Viktoria, a tam jsem strávila již deset šťastných let. Stále se mi daří vycházet do kazatelské služby; přátelé ze sboru mě autem vozí k lidem, kteří ode mě pravidelně dostávají časopisy. Tito lidé jsou tak laskaví, že za mnou vycházejí až k autu, abych s nimi mohla mluvit.

Když se zamýšlím nad 98 lety svého života, ráda si vzpomenu na četné oddané a věrné křesťany, kteří spolu se mnou chválili Jehovu, a zvláště na mého úžasného tatínka. Vypadá to, že jsem všechny své věrné společníky v průkopnické službě přežila. Ale jaká radost mě ještě čeká, až budu opět s těmi, kdo se mnou sdílejí naději na cenu života v Božím nebeském Království, která je skutečně pokladem jedinečné hodnoty!

[Obrázek na straně 28]

Dne 22. dubna 1919 jsem byla pokřtěna

[Obrázek na straně 31]

Brzy mi bude sto let, ale jsem šťastná, že stále sloužím Jehovovi