Městský život na svazích Caracasu
Od dopisovatele Probuďte se! ve Venezuele
CARACAS, Venezuela. Vysoké, moderní administrativní budovy se tyčí nad hlučnými ulicemi, rušnými obchody a přeplněnými restauracemi. Turisté v šortkách a kloboucích proti slunci se procházejí po náměstích ověšeni fotoaparáty. Chodníky se hemží lidmi.
Nicméně Caracas má i druhou stránku. Tam, kde už neuvidíte chróm, ocel a sklo, leží los cerros (pahorky), neobvyklé obce vystavěné na úbočích kopců. Lepí se k příkrým stráním, které obklopují město z východu, západu a jihu. Ve stovkách takových obcí, kterým se říká barria, žije téměř dva milióny lidí.
Jak tyto obce vznikly? V roce 1958 vláda zahájila program, podle něhož byly nezaměstnaným obyvatelům města dány peníze. Lidé se tedy nahrnuli do hlavního města, aby tohoto opatření využili. Mnozí odešli z venkova kvůli výhodám města — nemocnicím, školám a univerzitám.
Vlna přistěhovalectví nastala také vlivem politického násilí a hospodářského poklesu v sousedních zemích. Lidé totiž přicházeli do Caracasu za prací. Brzy byly obytné čtvrti údolí Caracasu plně obsazeny, a tak byli lidé nuceni hledat místo, kde by se usadili, ve vyšších polohách. Tak se zrodily osady na úbočích kopců.
Cesta vzhůru
Cestu začínáme tím, že se řadíme do dlouhé fronty lidí. Ti však nečekají na autobus, ale na džíp. Pro tak příkré stoupání, jaké je před námi, je tento dopravní prostředek vhodnější. Džíp s dlouhým podvozkem přijíždí a dovnitř se prodere dvanáct lidí. Pět se jich usadí na každé z obou laviček, které jsou umístěny podél zadní části vozu; dva lidé si sednou na ceněné přední sedadlo. Brzy se sami shýbáme, abychom se protáhli zadními dveřmi. Vmáčkneme se na lavičku, přitáhneme kolena k bradě a snažíme se nepošlapat tašku se zeleninou, která patří jakési paní.
Začíná prudké stoupání. Ulice jsou úzké a často klikaté. Občas se zdá, že jsou téměř svislé. Řidič vkládá do přehrávače kazetu se svou oblíbenou hudbou a nohy brzy podupávají v latinskoamerickém rytmu. Náhle někdo na řidiče zavolá: „¡Donde pueda!“ (Kdekoli to jde!) Tento způsob žádosti o zastavení nám připadá divný. Je však opravdu nejlepší spoléhat se na řidičův úsudek. Kdyby měl džíp zastavit na nějakém příkřejším úseku silnice, nemusel by se už rozjet — alespoň ne dopředu! Několik pomačkaných pasažérů se vykutálí ze zadních dveří. Než se k těmto dveřím dostali, pošlapali několika lidem nohy.
Brzy se ocitáme za pomalým vozidlem, ze kterého každou spárou kape voda. Je to cisternový vůz, který veze svůj drahocenný náklad do domů, kde je tekoucí voda v podstatě neznámým přepychem. Lidé vodu obvykle uchovávají v nádržích nebo sudech na olej.
Džíp kodrcá k další ze svých mnoha zastávek a my si uvědomujeme, že je čas vystupovat. Pevná půda pod nohama se nám zdá téměř nezvyklá. Na chvíli se zastavujeme, abychom se zorientovali.
Domky na svazích
Domky jsou postavené kdekoli a jakkoli. Zdá se, že jak se rodina rozrůstá, přistavují se další místnosti, nebo dokonce další patra. Některé domky jsou malé pevné příbytky postavené z červených cihel. Jiné jsou však sbité z prken, zploštělých plechovek, nebo dokonce z přepravních beden, na nichž ještě zůstaly nálepky „Touto stranou vzhůru“.
Nyní, když džíp odrachotil z dohledu, je tu docela ticho. Naskýtá se nám odsud úžasný rozhled. Tam hluboko dole je centrum Caracasu. Ticho náhle prořízne hlas, který křičí z praskajícího tlampače: „Prosím, máme cibuli, máme brambory, juku a banány.“ Otočíme se a vidíme, že nákladní vůz, který tiše parkoval poblíž, náhle ožil. Nějaký chlapec obsluhuje zákazníky z korby nákladního vozu.
Odhaduje se, že v Caracasu je asi pět set barrií. Některá jsou pojmenována po „světcích“, jiná po slavných událostech nebo významných politicích. V dalších pojmenováních se zračí spíše touha obyvatel než skutečnost. Například: El Progreso (Pokrok), Nuevo Mundo (Nový svět) a El Encanto (Potěšení).
Život v barriu
Kvete zde duch společenství. Často se vynakládá spojené úsilí, aby bylo barrio zbaveno zločinu nebo užívání drog. Ve většině barrií jsou bodegy — obchody, kde se prodává všechno možné — a také tam je škola a lékárna. Lékárník je vždy ochoten pomoci se stanovením diagnózy a poradit s léčbou nemocí, které nejsou příliš vážné.
Je zde však těžký život. Kriminolog dr. Elio Gómez Grillo popisuje problémy: „V současné době žije v těchto okrajových oblastech asi dva milióny lidí, kteří sotva mohou uspokojit své základní životní potřeby. Počet trestných činů dosahuje závratné výše . . . Sebevraždy, přepady, bankovní loupeže, ozbrojené loupeže a následné vraždy jsou znepokojující.“ Nedostatek vody a výpadky elektrického proudu jsou na denním pořádku.
V období dešťů se los cerros úplně změní. Zem se promění v bláto, ze schodišť se stanou miniaturní vodopády a příkopy se změní v řeky, po nichž odpadky sjíždějí jako po tobogánu. Bubnování deště na zinkovou střechu je ohlušující. Rozhovory v domě ustávají, jak se obyvatelé soustředí, aby našli mísy a kbelíky, které by bylo možné postavit pod místa, kudy zatéká. Brzy však zase vyjde slunce a usuší zmáčené střechy a silnice. Podobně ožije i nezdolný venezuelský duch. Život jde dál.
Cesta pěšky kupředu a vzhůru
Naše cesta však ještě nekončí. Musíme dojít k našim přátelům. Mezi dvěma domy je příkré, nepravidelné betonové schodiště, které vede až na kopec. Na stísněných domech, které jako by bojovaly o prostor, soutěží o naši pozornost vývěsky: Pego Cierres (Všívám zipy); Cortes de Pelo (Stříhání vlasů); Se Venden Helados (Zde se prodává zmrzlina). Zdejší lidé vymýšlejí všemožné způsoby, jak se uživit. Někteří lakují auta, vyměňují v nich olej a opravují je, to vše přímo na silnici.
Když jsme vystoupali po schodišti, nabíráme dech a zabočujeme do labyrintu úzkých uliček mezi domy. Vynořili jsme se z bludiště a mhouříme oči v jasném slunci. Dům našeho přítele stojí u této nedlážděné cesty. Nejsou zde čísla domů — také zde není žádná poštovní služba. Vzduch je prosycen vůní čerstvě vařené kávy. Naši hostitelé nás bezpochyby uvítají kávou podávanou v malých šálcích a arepou (kukuřičný chléb neurčité chuti ochucovaný různými náplněmi).
Uvítání
Rodina nás podle očekávání vítá s obvyklou pohostinností ve svém spartánském, ale čistém rančitu, jak se těmto domečkům říká. „Están en su casa“ (Chovejte se jako doma) je jedna z prvních věcí, které říkají.
Protože do zinkové střechy praží slunce, jsme vděčni za větřík, který profukuje okny, jež nemají skla. Mají však mříže, protože vloupání tu není nic neobvyklého. Naši hostitelé si všimli, že nám je horko; přinesli proto elektrický větrák, který zde patří ke standardnímu vybavení stejně jako lednička a televizor. Podlaha je betonová, ale mnoho sousedů má podlahu pouze hliněnou.
Manžel, otec pěti malých dětí, se do Caracasu přestěhoval z venkova jako mladík. Hledal ve velkoměstě lepší vyhlídky. Šel bydlet ke svému staršímu, ženatému bratrovi, který — tak jako mnoho jiných před ním — prostě uplatnil svůj nárok na kus neobsazené půdy vysoko ve svahu. Když náš přítel později poznal svou budoucí manželku, jeho bratr mu velkoryse nabídl, že si může na zbytku půdy u jeho domu postavit provizorní obydlí. Tato dvojice si s pomocí sousedů a příbuzných postavila kousek po kousku svůj cihlový domek právě tam.
Rodina si uvědomuje, že to místo zdaleka není ideální, ale už se s tím smířili. Udělali, co mohli. ‚Možná se jednoho dne budeme moci přestěhovat někam níž,‘ říkají, „si Dios quiere (dá-li Bůh).“
Trávíme s touto chudou, ale laskavou rodinou velmi příjemné odpoledne. Čas od času přeruší náš rozhovor malé děti, které si jdou koupit bonbóny k oknu v průčelí domu. Tak manželka pomáhá doplňovat manželův příjem.
Sestup
Chceme odejít, než se setmí. Dnes je pátek, a až muži přijdou domů s výplatou, barrio ožije. V bodegách se bude čile prodávat pivo, a rytmus salsy a merengue přispěje k uvolněné víkendové atmosféře.
Když jsme dole, jdeme k nejbližší stanici metra. Tato účelná podzemní dráha nás doveze do středu města. Trochu se nám ulevilo, že jsme zase v prostředí, kde se cítíme více doma. Ale ohlížíme se zpátky na los cerros, nyní moře světel blikajících ve tmě. Jsme rádi, že jsme se mohli lépe seznámit s touto druhou stránkou Caracasu.