Impozantní obři severní Kanady

Od dopisovatele Probuďte se! v Kanadě

JSOU nazýváni „králi severu“ a „pány Arktidy“. Tyto neobyčejné tituly se vztahují asi na třicet tisíc ledních medvědů, kteří putují po celé Severní polární pánvi.

Existuje několik oddělených populací ledního medvěda. Jedna skupina si vybrala za své území jihozápadní pobřeží Hudsonova zálivu v Kanadě, od ostrova Akimski v Jamesově zálivu k Chesterfield Inlet na severu. Proto se také Churchillu (Manitoba), který leží mezi těmito dvěma oblastmi, říká „hlavní město všech ledních medvědů světa“.

Samec ledního medvěda se zvědavě a neúnavně potuluje svým teritoriem. Tím si u Eskymáků vysloužil poetické pojmenování Pihoqahiak, což znamená „věčný tulák“.

Rané polární badatele lední medvěd okouzlil. Americký přírodovědec John Muir jej popsal jako ‚vznešené zvíře ohromné síly, které statečně žije uprostřed věčného ledu, a přesto je mu teplo‘.

Přestože váží 450 až 640 kilogramů, je hbitý téměř jako kočka. Jeden biolog řekl: „Jsou jako velké kočky. Je naprosto neuvěřitelné, jak jsou rychlí, jak rychle se pohybují!“

Páření a přezimování

Samec ledního medvěda nemá právě smysl pro rodinný život. Po páření medvědici opustí a všechnu odpovědnost za výchovu medvíďat nechá na ní. Oplodněné vajíčko se v matce několikrát rozdělí a potom zůstane čtyři nebo pět měsíců v klidu.

Když se zárodek uhnízdí v děložní stěně a začíná růst, medvědice vyhrabe brloh ve sněhu — buď v té největší závěji, jakou může najít, nebo v zemi při břehu jezera. Medvědice v brlohu nejí, nemočí ani se nevyprazdňuje až do konce března.

Brloh je dobře zkonstruován. Chodba směřuje od vchodu asi dva metry vzhůru do obytných prostor. Tělesné teplo medvědice odtud nemůže uniknout, takže je v brlohu až o 20 stupňů Celsia víc než venku. Malým otvorem ve stropě uniká vydýchaný vzduch. Když je potřeba, medvědice opatří novou podlahu tím, že se stropu seškrábe sníh a udupe jej.

Asi byste očekávali, že potomci takové velké medvědice budou co do velikosti věrným obrazem své matky. Ale novorozená medvíďata váží jen asi půl kilogramu. Obvykle se rodí někdy v prosinci nebo začátkem ledna.

Medvíďata se rodí slepá a hluchá a kromě čenichu a polštářků tlap jsou pokryta chmýřím. S pomocí srpovitých drápků se plazí po matčině srsti, aby sála její vydatné smetanové mléko, které má příchuť oleje z tresčích jater.

Ve většině severních krajů medvědice rodí obvykle každé tři roky dvě medvíďata. Avšak medvědice z Hudsonova zálivu rodí každý druhý rok. Někdy mají trojčata a čas od času i čtyřčata. Medvíďata rychle rostou. Asi 26 dní po narození slyší první zvuky. O sedm dní později otvírají oči. Chmýří, s nímž se narodila, se mění ve skutečný kožich, který je mnohem hustší.

Koncem měsíce března rodina vyjde z brlohu na slunce arktického jara. Všude je spousta sněhu a medvíďata v něm skotačí a válejí sudy. Když najdou příkrý svah, kloužou se po svých tlustých bříškách, přední i zadní nohy roztažené, a dole je čeká otevřená náruč jejich matky.

Pro medvíďata je někdy těžké následovat matku v hlubokém sněhu. Co potom? Přece jízda na hřbetě! Jeden fotograf kdysi viděl utíkající medvědice, které vyrušil vrtulník. Medvíďata se vezla na jejich hřbetě „jako malí vyděšení žokejové“.

Matka je pečlivě cvičí asi dva a půl roku a potom je opustí. Mladí medvědi jsou nyní nezávislí.

Další vlastnosti

Jak se psalo v jednom článku v časopise Life, „lední medvědi jsou nejschopnější čtyřnozí plavci na světě“. Dokáží plavat mezi ledovými krami přes široké zálivy. K jejich mastnému kožichu nepřilne ani voda, ani krystalky ledu, proto stačí jedno mocné oklepání, a kolem medvěda se rozzáří kruh z odlétajících kapiček. Jedním vyválením v suchém sněhu se odsaje zbytek vlhkosti, a za několik minut je kožich suchý.

Teprve v nedávné době vědci poznali úžasné tajemství medvědího kožichu. Způsob, jak kožich pohlcuje a odráží světlo, nejen pomáhá udržet tělo v teple, ale dává kožichu také jeho oslnivě bílý vzhleda.

Jak ale medvěd najde cestu v krajině arktického moře, která se stále mění a která má velmi málo trvalých znaků, které by mohly pomoci při orientaci — pokud vůbec nějaké má? Podle knihy Arctic Dreams (Arktické sny) medvěd „musí mít mapu v hlavě . . . Paměť není k ničemu. Jak si medvědi takové mapy tvoří a jak je používají, je jednou z jejich nejzajímavějších záhad.“ Týdny se mohou toulat, a neztratí se.

Lední medvědi sice na člověka útočí jen vzácně, ale je potřeba, aby turisté brali v úvahu jejich velkou sílu a pohyblivost. Tatáž kniha říká: „Lední medvědi jsou spíš plaší a neútoční, zvlášť ve srovnání s medvědy grizzly.“ Lední medvědi vás však mohou překvapit, protože díky hustému osrstění plosek tlap jsou jejich kroky téměř neslyšné.

Návštěva u ledního medvěda

Jak můžeme tyto zajímavé tvory navštívit? Vědci vztyčili podél pobřeží Hudsonova zálivu čtrnáctimetrové ocelové věže, pomocí nichž sledují pohyb ledních medvědů.

Ve městě Churchill mohou turisté použít Tundra Buggies. To jsou velká vozidla s ochranným kovovým krytem, která mohou vzít na okružní jízdu několik pasažérů. Někdy se podaří vidět medvěda zblízka, když se opře o kovový kryt nebo do něj bouchne tlapou, aby vzbudil pozornost nebo aby dostal něco k snědku.

Doufáme, že se vám tato návštěva u ohromných medvědů severu líbila. Tito medvědi prý patří mezi deset „nejoblíbenějších“ zvířat světa. Jsou to opravdu krásní tvorové, výtvory nekonečně moudrého Stvořitele, který jim dal schopnost přizpůsobit se ledovým pustinám Severní polární pánve.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Matka vychovává medvíďata asi dva a půl roku

[Obrázky na straně 25]

Mladí medvědi se rádi jen tak pro zábavu perou a pak se chladí ve sněhu

[Podpisek]

Fotografie: Mike Beedell/Adventure Canada