Země, která nikdy nerozmrzá

DALEKÝ sever mě vždycky přitahoval. Už jako chlapec, když jsem vyrůstal v Gold Beach (Oregon, USA), jsem často hloubal nad mapami Kanady a snil jsem o dni, kdy podniknu výzkumnou výpravu na místa s exotickými jmény jako Velké otročí jezero a Velké medvědí jezero. Jednoho dne roku 1987 jsme tedy já a můj přítel Wayne začali plánovat, že se podíváme do národního parku Auyuittuq, prvního kanadského národního parku na sever od polárního kruhu.

Auyuittuq znamená v inuitském jazyce „země, která nikdy nerozmrzá“. Park byl založen proto, aby chránil arktickou pustinu rozeklaných vrcholků hor, hlubokých údolí a velkolepých fjordů a divokou mořskou zvířenu žijící při pobřeží. K parku patří i Penny Ice Cap, ohromná pokrývka z ledu a sněhu, jež má rozlohu 5700 kilometrů čtverečních a z níž ze všech stran vybíhají ledovce. Není divu, že Auyuittuqu se s láskou říká „Švýcarsko Arktidy“.

Baffinův ostrov je s délkou asi 1600 kilometrů pátým největším ostrovem světa. Přesto o něm nikdo z našich přátel nikdy neslyšel! Neustále se totiž ptali: „Kdy pojedete na tu Aljašku?“ (Baffinův ostrov leží více než 3000 kilometrů východně od Aljašky, ale má přibližně stejnou zeměpisnou šířku.) Svědkové Jehovovi z Kanady sice zahájili na Baffinově ostrově evangelizační dílo, ale žádní svědkové na ostrově nežijí. Nejbližší sbor je 1000 kilometrů odtud v Labrador City (Newfoundland).

V Auyuittuqu je léto tři měsíce a zima devět měsíců, rozhodli jsme se proto, že vyrazíme v srpnu 1988, kdy už jsou oceánské ledy prolomeny a většina kousavých muchniček je pryč, přitom však ještě nepřišel zářijový sníh.

Naše cesta na Baffinův ostrov

Konečně přišla ta chvíle. Z domova v Severní Karolíně jsme cestovali automobilem do Montrealu (Quebec), kde jsme nastoupili do dopravního letadla Boeing 737. Po hodině letu se rozptýlily mraky a nám se otevřel jasný výhled na kanadský štít, pustě vypadající skalnatou oblast se stovkami jezer všelijakých tvarů a velikostí, ale bez jediného stromu. Po krátké zastávce v Kuujjuaqu (dříve Fort Chimo) jsme uviděli sníh, který ležel až k úrovni moře. Brzy jsme přeletěli nad zálivem Ungava, který byl k našemu překvapení plný nesčetných ker, kam až oko dohlédlo.

Téměř po tříhodinovém letu jsme přistáli v Iqaluitu, což znamená „místo ryb“. Iqaluit, který se dříve jmenoval Frobisher Bay, je nejrušnějším místem Baffinova ostrova a také jeho největším městem. Má asi 3000 obyvatel.

Do dalšího letu ještě zbývalo několik hodin, a tak jsme se rozhodli, že prozkoumáme město. První věcí, které jsme si všimli, byla hojnost suchopýru s nadýchanými bílými květy, které Inuité (dříve zvaní Eskymáci) používají jako vycpávkový materiál. Šli jsme procházkou k přístavu až k samému břehu a všimli jsme si, jak rychle klesá odliv. Během prvních dvou minut se vynořilo a bylo do sucha odvodněno šest metrů pláže!

Krátce nato jsme nastoupili do malého vrtulového letadla a letěli jsme do Pangnirtungu, který leží jen kousek před polárním kruhem. Hodinový let nám poskytl závdavek toho, co nás čekalo. Skrz nepravidelné, temné mraky jsme každou chvíli zahlédli divokou pustinu s velkými plochami sněhu, skal a vody. Všechno vypadalo chladně a temně a přistávání v „Pangu“ tento dojem ještě utvrdilo. Letadlo kroužilo pod příkrovem temných mraků nad hlubokým fjordem obklopeným zasněženými skalními útesy a teprve pak dosedlo na přistávací dráhu.

Mylné představy

V „Pangu“ pršelo, a tak jsme se schovali pod křídlo letadla a čekali jsme na naše batohy, kde jsme měli všechno jídlo a všechnu výstroj, a také jsme vyhlíželi tašku plnou biblické literatury. Když byl nákladový prostor letadla vyprázdněn, nebylo po našich věcech ani stopy. V malé letištní budově nám řekli, že naše věci se sem pravděpodobně dostanou dalším letadlem, které má přiletět za dvě hodiny. Měli jsme s sebou alespoň stan, a tak jsme se pěšky vydali hledat místo, kde bychom jej postavili. Schovali jsme se před deštěm v obchůdku blízko místa, kde jsme se rozhodli tábořit, a s dívkou, která obchod vedla, jsme si povídali o městě a tamních lidech.

Uvedla na pravou míru některé naše nesprávné představy. Za prvé, město má asi tisíc obyvatel, proto jsme se domnívali, že tam bude tak tři sta domů. Ve skutečnosti jich tam je pouze asi sto osmdesát. Většina zásob se sem dopravuje letecky, je to tak? Ne. Jednou za rok připlouvají lodí — vlastně čtyřmi loděmi. Jedna pro Hudson Bay Company, což je obchod smíšeným zbožím pro celý sever, jedna se stavebním materiálem, jedna s naftou a benzínem a jedna se zbožím, včetně konzerv na celý rok, pro všechny ostatní obchody. To, co podléhá zkáze, se samozřejmě přepravuje letecky.

Noc nikdy nepřišla

Když naše zavazadla konečně dorazila, utábořili jsme se a uvařili jsme si večeři, to vše za deště. Jeden průvodce turistů nám řekl, že tam byl tři měsíce a zažil devět slunečných dnů! Ukázalo se, že je tu tepleji, než jsme očekávali — asi deset stupňů Celsia ve dne i v noci.

Noc však nikdy nepřišla. Celou dobu našeho pobytu bylo denní světlo. Zjistili jsme, že můžeme fotografovat za přirozeného osvětlení i v jednu hodinu v noci. Jak jsme ale mohli spát, když bylo neustále světlo? Bylo tak chladno, že jsme nosili vlněné čepice, a také jsme v nich spali. Světlo jsme tedy zhasínali tak, že jsme si čepici stáhli přes oči.

Jednou mě ve tři hodiny v noci vzbudilo jasné světlo přicházející ze severu. Byl jsem zmaten. Na severní polokouli slunce vychází na východě, v poledne je na jihu a zapadá na západě, ale nikdy se neobjevuje na severu. Pak jsem si uvědomil, že jsme na vršku světa a že v létě uprostřed noci skutečně slunce svítí ze severu. Chvíli trvalo, než jsem si na to zvykl.

Budeme pro Inuity vítanými hosty?

Téměř všechny domy v Pangnirtungu jsou připoutány k zemi pevnými lany, aby byly zabezpečeny před silným větrem. Většina rodin má motorové saně pro dopravu v zimě a malá tříkolová nebo čtyřkolová terénní vozidla na léto. A je tu hodně automobilů, i když město má jen asi tři kilometry silnic! Město leží na malé plošině přilehlé k fjordu a je obklopeno vysokými skalními útesy, takže se nedá jet nikam jinam.

Zdrojem velké části potravy každé rodiny je lov sobů polárních a tuleňů kroužkovaných a také lov ryb, polárních sivenů. V Iqaluitu jsme měli možnost ochutnat sobí hamburger, hamburger z pižmoně, a dokonce trochu muktuku neboli velrybí kůže i s tukem. Velrybí tuk narozdíl od tuku hovězího nemá mastnou chuť a bylo nám řečeno, že obsahuje i nějaké bílkoviny.

V celém městě jsme našli jen hrstku lidí, kteří někdy slyšeli o svědcích Jehovových, a tito lidé nepocházeli odtud. Přistěhovali se z jiných oblastí. V naší mysli tedy vyvstala velká otázka, jak budou tito seveřané reagovat na poselství o Království. Netrvalo dlouho, a zjistili jsme to. Téměř každý, s kým jsme se setkali, přijal biblickou literaturu. Každý den jsem navštívil čtyřicet pět domácností a každý den jen tři lidé řekli „nemám zájem“.

Když jsme první den začali klepat na dveře, prošel kolem nás nějaký mladý muž, bez zaklepání vtrhl do domu, u něhož jsme právě byli, a řekl: „Neklepejte. Klidně vejděte. Tady to tak dělá každý.“ Řídili jsme se tedy radou toho mladého muže. Plaše jsme otevírali domovní dveře, přistupovali jsme ke druhým dveřím, které byly obvykle otevřené, a volali jsme na lidi uvnitř. Obyvatelé, téměř všichni Inuité, byli zpočátku podezřívaví. Ale když jsme se přátelsky usmáli, ihned jsme se představili a ukázali jsme jim krásné ilustrace v knize Moje kniha biblických příběhů, rychle jsme rozptýlili obavy a vzbudili jsme u těchto lidí zájem. Ukazovali jsme jim obrázek dítěte, které si hraje se lvem, a mluvili jsme o dni, kdy i lední medvědi budou krotcí a mírumilovní a potraviny nebudou tak drahé, a to se jim líbilo.

Když jsme navštívili všechny domácnosti ve vesnici, putovali jsme šest dní s batohem na zádech národním parkem Auyuittuq, pohádkovou říší ledu, sněhu, ledovců, skalních štítů a vodopádů.

Když naše letadlo vzlétlo z Pangnir-tungu a zakroužilo k jihu nad fjordem, děkovali jsme Jehovovi Bohu za příležitost navštívit toto odlehlé území. Až dodnes se naše mysl vrací k těm přátelským Inuitům, kteří byli tak vnímaví k biblické pravdě v zemi, která nikdy nerozmrzá. — Zasláno.

[Obrázky na straně 16 a 17]

Suchopýr. V pozadí Thor Peak na Baffinově ostrově — tyčí se nad údolím do výše 1500 metrů.

Dále vpravo: K přejití ledové řeky je třeba pevná opora pro nohy

Dále vpravo dole: Čluny na souši při odlivu — Pangnirtung

Vpravo: Inuitská dívka svírá své vzácné „Biblické příběhy“