Mladí lidé se ptají . . .

Dvojí život — Kdo o něm určitě ví?

„Táta s mámou mě brávali na křesťanská shromáždění a já jsem uměl rozeznat správné od nesprávného,“ připouští Robert. „Chtěl jsem ale, aby mě ostatní děti ve škole měly rády a aby mě braly. Abych byl moderní a oblíbený, začal jsem v šesté třídě kouřit. V sedmé třídě jsem začal brát LSD a kouřit marihuanu. V osmé třídě jsem si začal píchat drogu zvanou speed. Každého jsem obelstil, ale bylo mi bídně.“

DNES mnoho mladých lidí — a patří k nim i někteří z těch, kdo jsou vychováváni křesťanskými rodiči — vede dvojí život. Ne že by všichni začali brát drogy jako Robert. Ale za zády svých rodičů tajně chodí na schůzky, opíjejí se, nosí výstřední oblečení, poslouchají divokou hudbu, chodí na nevázané večírky a zabývají se spoustou jiných činností, které rodiče neschvalují nebo které jim zakazují. Žiješ ty sám takovým životním stylem?

Jestliže ano, pravděpodobně víš, že to, co děláš, není správné. Podobně jako Robert možná dokonce trpíš výčitkami svědomí zatíženého vinou. (Římanům 2:15) Přesto myšlenka na to, že bys oznámil své špatné jednání rodičům, není příjemná. A když uvážíš pravděpodobné následky, potom argument ‚co rodiče nevědí, to je nezraní‘ může vypadat rozumně. Ale mohlo by to zranit tebe.

Chybná úvaha

Možná se například domníváš, že máš oprávněné námitky proti tomu, jak rodiče jednají. Snad to tak opravdu je. Ale i když někdy jsou nerozumně přísní, nekomunikují s tebou nebo jsou náladoví, je to omluva pro neustálou neposlušnost? Podle Božího slova není; Bible radí: „Poslouchejte své rodiče ve všem, neboť je to příjemné v Pánu.“ (Kolosanům 3:20) A co když máš pocit, že se na rodiče právem zlobíš? Má smysl, abys dával průchod svému hněvu tím, že bys tajně porušoval měřítka daná Bohem? Tak bys vlastně jednal, jako by ses ‚rozvzteklil přímo proti Jehovovi‘. (Přísloví 19:3) Správné by bylo, abys zašel za rodiči a klidně si s nimi promluvil o všech stížnostech, které máš. — Přísloví 15:22.

Stejně mylná je domněnka, že když rodičům nic neřekneš, uchráníš je před citovým rozrušením. Jeden šestnáctiletý chlapec řekl: „Nemluvil bych o ničem, co by [mé rodiče] zklamalo.“ Opět, takovéto líbivé uvažování není nic jiného než sebeklam. Jak to vyjadřuje Bible, je to případ člověka, který jednal „vůči sobě ve svých vlastních očích příliš hladce, než aby zjistil své provinění, a tak je nenáviděl“. (Žalm 36:2) Pokud ti na rodičích skutečně záleží, pak se v první řadě vyhneš neposlušnosti. Kromě toho jakékoli pokusy něco před nimi utajit budou pravděpodobně marné, protože jiní lidé již o tvém tajném životě nepochybně vědí.

Nic není skryto

Starověcí Izraelité to zjistili, když se snažili, aby jim prošlo špatné jednání, kterého se tajně dopouštěli. Prorok Izajáš je varoval: „Běda těm, kteří zacházejí velmi hluboko ve skrývání rady před Jehovou a jejichž skutky se staly na temném místě, zatímco říkají: ‚Kdo nás vidí a kdo o nás ví?‘“ (Izajáš 29:15) Izraelité zapomněli, že Bůh vidí jejich nesprávné chování. V patřičném čase je volal k odpovědnosti za jejich chyby.

To se prokázalo jako pravda také v případě některých křesťanů ze sboru v prvním století. Přečti si ve Skutcích 5:1–11 zprávu o Ananiášovi a jeho manželce Zafiře. Když byl založen zvláštní fond pro křesťany, kteří trpěli nouzí, Ananiáš prodal pole a drze tvrdil, že přispěl vším, co mu tento prodej vynesl. Ve skutečnosti Ananiáš „tajně zadržel něco z ceny“ pro svůj osobní užitek. Oklamal Boha svou předstíranou štědrostí? Vůbec ne. „Neklamal jsi lidi, ale Boha,“ řekl apoštol Petr. „Když Ananiáš slyšel tato slova, padl a vydechl naposled.“ Zafira, která byla spoluviníkem, byla usmrcena krátce nato. Oba zjevně zapomněli, že Bůh ‚si je vědom tajemství srdce‘. — Žalm 44:21.

Podobné je to dnes. I když nesprávné jednání úspěšně skrýváš před rodiči, nemůžeš ho skrýt před pozornýma očima Jehovy Boha. „Není stvoření, které není zjevné jeho zraku,“ říká Hebrejcům 4:13, „ale všechno je obnažené a otevřeně vystavené očím toho, jemuž máme skládat účty.“ Mohl by ses snad cítit ještě víc odhalený? A tvoje skryté hříchy časem vyjdou najevo i před ostatními lidmi. Přísloví 20:11 říká: „Právě podle jeho zvyklostí se na chlapci pozná, zda je jeho činnost ryzí a přímá.“ Jiné přísloví říká: „Kdo přikrývá své přestupky, nebude mít úspěch.“ — Přísloví 28:13.

Mladá žena Tammy to poznala jako dívka. Přesto, že ji vychovávali křesťanští rodiče, začala kouřit, pít alkohol a chodit s nevěřícími chlapci. Tammy se velmi snažila udržet své neřesti v tajnosti, ale vzpomíná: „Rodiče si všimli, že jsem se změnila. Začala jsem být vzdorovitá a vypěstovala jsem si postoj nezávislosti. Když člověk vede dvojí život, dříve nebo později se na to určitě přijde. V mém případě to bylo dříve. Otec mě přistihl poblíž školy na schůzce s chlapcem.“

Co si myslí Jehova

To, co nevědí, tedy může rodiče zranit — a také je to pravděpodobně zraní — v patřičném čase. A co je ještě důležitější, ptal jsi se sám sebe, ‚co si Jehova myslí o těch, kdo žijí ve lži?‘ Žalm 5:5, 6 odpovídá: ‚Jehova nenávidí všechny, kteří konají to, co ubližuje; zničí ty, kteří mluví lež. K muži podvodu má Jehova odpor.‘ Nenamlouvej si, že můžeš Jehovu uspokojit tím, že budeš předstírat oddanost, když půjdeš na náboženské shromáždění. Pozná, kdy ho lidé ‚ctí rty, ale jejich srdce je od něho daleko vzdáleno‘. — Marek 7:6.

Mladík Ricardo, který se zapletl do sexuálně nečistého jednání, přiznal: „Člověk má hrozný pocit, když ví, že Jehovu zarmoutil.“ Je ale skutečně možné zarmoutit Jehovu — neboli zranit ho? Ano, je! Když starověký národ Izraele opustil Boží zákon, „působili bolest dokonce Svatému Izraele“. (Žalm 78:41) Jakou bolest musí Bůh cítit dnes, když mladí lidé vychovávaní „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“ tajně dělají špatné věci! — Efezanům 6:4.

Zranění rodiče

Uvědom si tedy, že své jednání nemůžeš skrývat navždy. Dlužíš Bohu, rodičům i sobě, abys šel s pravdou ven a abys přiznal, co jsi tajně dělal. Jistě, může tím vzniknout nepříjemná situace a může to mít i nějaké bolestné následky. (Hebrejcům 12:10, 11) Pokud jsi lhal a podváděl, podkopal jsi důvěru, kterou v tebe rodiče měli. Nediv se tedy, jestliže tě omezí více než předtím. Tammy vzpomíná: „Když mě otec přistihl s mým chlapcem, byl zděšený. Tehdy si uvědomil, že se mi nedá věřit. Znamenalo to neustále na mě dohlížet.“ Ale Tammy si uvědomila, že sklízí jen to, co zasela. — Galaťanům 6:7.

I ty můžeš očekávat, že to rodiče zraní a že se budou zlobit. Jejich jméno a pověst byly pošpiněny. (Srovnej 1. Mojžíšovu 34:30.) Je-li tvůj otec svědkem Jehovovým, možná se bude muset vzdát některých výsad ve sboru. (Titovi 1:5–7) Ano, jak říká kniha Přísloví 17:25, vzpurný mladý člověk může být „k mrzutosti svému otci a k hořkosti té, která ho porodila“.

Joy P. Gageová výstižně popisuje, jak se někteří rodiče cítí, když se dítě vzbouří. Píše: „Někteří pláčou tiše. Někteří pláčou hystericky. Někteří pláčou za zavřenými dveřmi. Pláčou pro všechno, co bylo. Pláčou proto, že náhle není žádné zítra. Pláčou pro to, co mohlo být. Pláčou pro to, co určitě bude. Pláčou z hněvu. Pláčou ze zklamání.“ Pochopitelně nebude snadné postavit se tváří v tvář tomu, že jsi způsobil takový smutek dvěma lidem, kteří tě milují víc než kdokoli jiný na celém světě. Tammy říká: „Dívám se zpátky a přeju si, abych nezpůsobila tátovi a mámě tolik smutku.“

Přesto se nemůžeš vrátit a odčinit minulost. A i když to bude bolestné a těžké — a to určitě bude —, je tvou povinností pokusit se dát věci do pořádku. (Srovnej Izajáše 1:18.) To znamená říci rodičům pravdu, uznat, že oprávněně cítí bolest a hněv, a přijmout jakýkoli trest, který ti vyměří. To, že řekneš pravdu, může být prvním krokem k tomu, abys do srdce rodičů i do srdce Jehovy vnesl radost a pro sebe abys získal radostné uspokojení z čistého svědomí. — Přísloví 27:11; 2. Korinťanům 4:2.

Jak to ale rodičům říci? Jak můžeš přestat žít dvojím životem? Těmito otázkami se budeme zabývat v našem dalším vydání.

[Obrázek na straně 19]

Když řekneš pravdu, může to přinést úlevu tobě i rodičům