Jak jsem překonávala problémy života v jižní Asii
ZATÍMCO jsem pomalu přicházela k sobě, začala jsem si uvědomovat, že moje levá noha je podivně necitlivá. Otočila jsem hlavu. Z mého milovaného Henryho se vytrácel život. Přesto nebyl čas na zoufalství. Musela jsem bojovat — bojovat, abych zachovala ryzost Bohu, který nám toho tolik dal.
Bylo to 17. května 1982. Manžel byl cestujícím dozorcem pro tamilsky mluvící sbory svědků Jehovových na Srí Lance. a právě jsme sloužili jednomu sboru daleko od Colomba, tamního největšího města. Měli jsme před sebou jen krátkou cestu. Chtěli jsme navštívit jistého svědka a jak je zvykem u mnoha lidí v této zemi, jeli jsme dva na jednom kole. A potom, zdánlivě odnikud, prudce jako kobra vyjel nákladní vůz a srazil nás.
Lékaři se vzdali naděje, že Henryho zachrání, a veškerou pozornost zaměřili na mě. Přestože jsem byla slabá, naplňovala moje srdce naléhavá potřeba sdělit jim své rozhodnutí, že chci respektovat Jehovův zákon a zdržet se krve. (Skutky 15:28, 29) Musela jsem jim to oznámit. Sebrala jsem tu trochu síly, kterou jsem měla, a řekla: „Kus papíru, prosím.“ Pracně jsem napsala své přesvědčení a podepsala to. A pak začal boj.
Dostala jsem první pomoc. Bylo naprosto zřejmé, že mám velmi vážné zranění. Byla jsem naplněna rozhodnutím, že budu jednat jako pravá křesťanka — ještě nebyl čas na smutek.
Odmítli operovat bez krve
Zápas ohledně krevní transfúze trval devět dní. Z mé strany to byl boj o to, abych mohla žít v souladu se svým svědomím a transfúzi odmítnout; ze strany lékařů to byl boj, aby mě přesvědčili, že ji mám přijmout. Přestože byli zkušení, bez krve prostě odmítli operovat. Zranění bylo velké a vyžadovalo jejich okamžitou pozornost.
Nemusela jsem však bojovat sama. Jehova byl se mnou v každém okamžiku, a společenství bratrů, Jehovův lid, bylo plné láskyplné účasti. Colombo bylo 400 kilometrů daleko. Doktor Perrin Jayasekera, svědek Jehovův, vyjednal se svým tělesným bratrem, který byl chirurgem v colombské všeobecné nemocnici, že mě tam přijmou.
Cestování v zadní části dodávkového auta po hrbolatých silnicích trvalo téměř 24 hodin. Byla to nepochybně nejdelší cesta v mém životě. Přesto jsem měla srdce plné vděčnosti za Jehovovu láskyplnou péči, tak jako vždy od doby, kdy jsem ve své rodné zemi Indii poprvé poznala pravdu. Teď však u mě nebyl nikdo z mých blízkých. Ale co mě v první řadě přivedlo na Srí Lanku?
Narodila jsem se římskokatolickým rodičům ve státě Kérala v Indii. Mluvili jsme malajálamsky a angličtinu jsme se učili ve škole. Jsem moc ráda, že jsem využila příležitost a dobře se ji naučila! Velká část obyvatel, kteří žijí v této části Indie, se považuje za křesťany. Tradice říká, že křesťanství přinesl do Kéraly v prvním století apoštol Tomáš. V každém případě, když o 1400 let později dorazili do Kéraly portugalští kolonizátoři, které vedl Vasco da Gama, byli překvapeni, že tam našli mnoho lidí, kteří již věřili v Krista.
Náročná rozhodnutí
Když moje rodina začala s pomocí svědků Jehovových poznávat osvěcující pravdu z Bible, mou přirozenou touhou bylo dělit se o tuto pravdu s těmi, kdo patřili do společnosti, v níž jsem žila, a vyznávali křesťanství. Krátce po mém kroku oddanosti a po křtu jsem se tedy stala průkopnicí, služebnicí plným časem. Znamenalo to odmítnout nabídku vynikajícího postavení učitelky v mém domovském státě. Mít toto zdánlivé bezpečí, jež místo s nárokem na penzi poskytuje, je cílem mnoha mladých Indů, ale smysl mého života se změnil. Chtěla jsem opravdové bezpečí, a to jsem mohla najít jen pod Jehovovou ochrannou rukou.
Za dva roky stála přede mnou nová výzva. Byla bych ochotna přestěhovat se do jiné části Indie, abych pomohla tam, kde je větší potřeba zvěstovatelů? To s sebou neslo i náročný úkol naučit se nový jazyk, tamilštinu, a pomáhat lidem velmi odlišného náboženského původu, tentokrát hinduistického. Ano, měla jsem příležitost ukázat Jehovovi, jak si ho vážím, a to stálo za všechny ty změny. Byla to opravdu radost svědčit těm vřelým, přátelským lidem, kteří pocházeli z hinduistického prostředí. Snadno dokázali přijmout, že Kali Juga (ničemný věk) se blíží ke konci a že před těmi, kdo nyní jednají spravedlivě, leží něco daleko lepšího. Nicméně pomáhat jim, aby viděli rozdíl mezi pravým křesťanstvím a mezi tím, co poznali ze Západu, bylo velmi náročné. Jak často jsem otevírala Bibli u Matouše 7:21–23: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vstoupí do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme neprorokovali v tvém jménu a v tvém jménu nevyháněli démony a v tvém jménu neprováděli mnoho mocných skutků?‘ A přece jim pak chci vyznat: Nikdy jsem vás neznal! Pryč ode mne, vy, kteří činíte bezzákonnost.“ Móhandás Gándhí dobře řekl: ‚Mám rád Krista, ale pohrdám křesťany, protože nežijí tak, jak žil Kristus.‘
Mnozí hindové zjišťují, jako jsem to zjistila i já, že v tomto tvrzení je mnoho pravdy. A také si všímají, že mnoho lidí, kteří jsou hindové jako oni sami, jedná málo odlišně než ti ze Západu, kdo pokrytecky vyznávají křesťanství. Ale svědkové Jehovovi jsou velmi odlišní. Tisíce hindů si to začínají uvědomovat.
Nový partner, nová zkouška ryzosti
Uplynulo dva a půl roku. V roce 1963 se po celém světě konaly sjezdy svědků Jehovových „Věčné dobré poselství“. Jedním místem konání bylo Nové Dillí na severu země. Byl to pamětihodný sjezd! A tam jsem se setkala s Henrym Abrahamem. Oba jsme hledali někoho, s kým bychom mohli sdílet svůj život zasvěcený Jehovovi. O pět měsíců později jsme se vzali.
Henry absolvoval biblickou školu Strážné věže Gilead ve státě New York a potom byl poslán zpět do své rodné země, na Srí Lanku, kde byl velmi potřebný. Doufala jsem, že bude ochoten přestěhovat se do Indie, kde, jak jsem se domnívala, byl ještě potřebnější. Ale tak to být nemělo. Bylo ho potřeba tam, kde byl. A tak se mým domovem stal krásný ostrov Srí Lanka. Tamilština a angličtina jsou zde naštěstí velmi užitečné. Nemusela jsem se tedy učit další jazyk — prozatím. Prožili jsme osmnáct šťastných let společného života, než na nás dopadla tragédie v podobě spěchajícího nákladního auta.
Ale teď jsem byla v Colombu a můj boj o to, abych neporušila svou ryzost krevní transfúzí, pokračoval. Nyní byl v nebezpečí můj život; ne kvůli mému postoji ke krvi, ale kvůli opožděné léčbě.
Plastický chirurg, původem buddhista, a chirurg-ortoped pocházející z hinduistického prostředí společně nabídli, že v můj prospěch použijí svou dovednost. Můj krevní obraz (hemoglobin) byl jen asi 4.
Jak amputovat nohu ve stehně při tak malém množství krve? Moje rozhodnutí bylo jasné, ale budou tito dva chirurgové ochotni poskytnout mi pomoc, která mi byla dříve odepřena? Jejich odvaha přijmout tento nesmírně náročný úkol, aniž se snažili přimět mě ke kompromisu, byla úžasná. Přišla jsem o nohu, ale můj život byl zachráněn a moje ryzost zůstala neporušená.
Bez manžela, kterého jsem tak milovala, se nyní přede mnou otvírala úplně nová kapitola života. Nejprve s berlemi, potom s protézou (ta byla později díky laskavosti mnoha bratrů a sester nahrazena mnohem dokonalejší umělou nohou) jsem byla schopna pokračovat ve službě. Smutek pomalu ustupoval činnosti.
Měla bych se vrátit do Indie a žít mezi nevěřícími příbuznými? Úžasný biblický příklad jiné vdovy, která se jmenovala Rut, byl křišťálově jasný. I já jsem chtěla být tam, kde jsem mohla sloužit Jehovovi tak, jak mi to dovolovaly mé možnosti, nyní poněkud omezené. Srí Lanka zůstala i nadále mým domovem. — Rut 1:16, 17.
Náročný obvod
Těch posledních jedenáct let rychle uteklo. Byla tu „hojnost práce v Pánově díle“. (1. Korinťanům 15:58) Kazatelská služba v Colombu mě stále zaměstnává. Zdejší lidé mají nejrůznější náboženský původ — jsou tu hinduisté, muslimové, buddhisté, vyznavači křesťanství a jiní lidé. Náročné úkoly přetrvávají.
Každý měsíc několik z nás tráví víkendy tím, že jezdí do některého z měst na jihu, kde ještě nejsou žádné skupiny svědků Jehovových. Velká většina lidí tam vyznává buddhismus a jejich jazykem je sinhálština. Stalo se pro mě velmi důležité, abych se naučila těmto lidem pomáhat.
Podobně jako hinduisty v Indii a na celé Srí Lance, i buddhisty odvrátilo od Bible chování takzvaných křesťanů ze Západu. Jejich hlavní buddhistické zásady, slavná Osmidílná cesta správného myšlení a správného chování (pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění), jsou však jen nedokonalou lidskou moudrostí ve srovnání s božskými zásadami, které jsou obsaženy v Bibli. Většina z nich byla napsána staletí před tím, než žil Siddhárta Gautama.
Když Siddhárta Gautama mluvil ke Kalamaům, jak je zapsáno v Kalama Suttě, řekl: „Nechoďte nad to, co bylo získáno opakovaným slyšením, ani nad tradici.“ Jak je to zvláštní, že jsem měla mít tu výsadu připomínat mnoha upřímným buddhistům, že kdyby se toto vodítko uplatňovalo dnes, nikdo by nemohl věřit mýtu o evoluci nebo popírat existenci Stvořitele.
Konec ničemnosti je blízko
Svědkové Jehovovi znají z Bible mnoho dobrých věcí, o kterých mají těmto lidem říkat — o tom, že kalpa vinaša, konec ničemnosti, je velmi blízko. Biblické proroctví, staré 1900 let, které o tom mluví, je v 2. dopise Timoteovi 3:1–5, 13. Máme také výsadu ukazovat jim, že v těchto časech nemáme hledat ochranu v náboženstvích Západu nebo Východu, ale jak říkají verše 16 a 17 téže kapitoly, v Jehovově inspirovaném Slově, v Bibli.
Buddhismus je hledání osvícení. Dávno před tím, než Siddhárta Gautama začal se svým hledáním, byla v Bibli jasně vysvětlena skutečná příčina utrpení. (1. Mojžíšova 3:1–19) Vzpoura proti spravedlivému zákonu na samém začátku lidské historie měla nešťastné následky — nemoci a smrt, které se nevyhnutelně rozšířily na všechny lidské hříšníky. Mnoha lidem vyvstávají v mysli trýznivé otázky podobné těm, které jsou zapsány u Habakuka 1:3: „Proč mi dáváš vidět to, co ubližuje, a stále hledíš na pouhé těžkosti? A proč je přede mnou plenění a násilí a proč se vyskytují hádky a proč se vede rozepře?“ Jen soucitný Stvořitel může takové otázky zodpovědět a určit způsob, jak natrvalo obnovit to, co bylo ztraceno. Už nyní mají milióny lidí na celém světě užitek z praktické moudrosti Božího slova. A tak se dnes pro mě stala dalším náročným úkolem sinhálština, hlavní jazyk této země, protože v tomto jazyce mohu pomáhat těm, kdo vážně hledají osvícení, jež jsem já našla před 37 lety.
Mám ještě jeden náročný úkol. Na Srí Lance se buduje nová kancelář odbočky a překladatelské středisko, proto je potřeba zaučit více lidí. Pomáhám v účetním oddělení naší odbočky a přitom se pomalu učím nový jazyk počítačů.
Mých 33 let celodobé služby pro Jehovu je jen chvílí z toho, co, jak doufám, bude věčností. Během těchto let se k nám mnozí lidé připojili ve službě Jehovovi. Připojil se i onen vynikající chirurg, který zařídil jak mé přijetí do nemocnice, tak nezbytnou operaci. Teď je i on oddaným svědkem Jehovy.
Jehova a jeho rodina služebníků na zemi mě velmi podporovali. Cítila jsem, že mě objímá Jehovova ochranná paže a vím, že jeho věrná láska pevně uchovává Henryho v paměti. Jen Jehova může přivést zpět z prachu mého milovaného Henryho a dovolit mi ještě jednou ho pozdravit, vyprávět mu o všech těch vzrušujících náročných úkolech, které doba naší generaci přinesla, a o tom, jak nám Jehova pomáhal, abychom jim dostáli. — Vyprávěla Annama Abrahamová.
[Obrázek na straně 21]
Annama Abrahamová se svým manželem Henrym
[Obrázek na straně 23]
Annama vydává svědectví sběračům čaje, kteří pracují na čajovníkové plantáži na Srí Lance