Můj útěk k pravdě

Když jsem začal studovat Bibli se svědky Jehovovými, byl jsem uprchlým trestancem. Brzy jsem stál před vážným problémem, jak přestat lhát a začít mluvit pravdu.

BYL listopad 1974 — stál jsem před krajským soudem kraje Pender County (Severní Karolína, USA), obžalován z ozbrojené loupeže, napadení smrtící zbraní a jízdy rychlostí 145 kilometrů za hodinu v úseku silnice, kde byla nejvyšší povolená rychlost 55 kilometrů za hodinu. Následující měsíc jsem byl shledán vinným všemi věcmi, z nichž jsem byl obviněn, a odsouzen ke třiceti letům vězení v nápravných zařízeních státu Severní Karolína. Bylo mi teprve dvaadvacet let.

Vyrůstal jsem v Newarku (New Jersey). Můj otec byl policejním úředníkem, ale rodiče se mnou přesto vždycky měli problémy. Pobýval jsem ve vězeních pro mladistvé, v polepšovnách, a jednou mě dokonce zavřeli na policejní stanici, kde pracoval můj otec. Nikdy nezapomenu na to, jaký výprask jsem od něj ten večer dostal! Téměř každému jinému mladíkovi by to stačilo, aby se změnil — ale mně ne.

Utekl jsem z domova. Noci jsem trávil u přítele nebo jsem zůstával venku na ulici a nakonec jsem se zase ocitl za mřížemi. Přes otcův odpor mě odtud maminka dostala. Naši měli ještě dalších pět dětí a došli k názoru, že to, co potřebuji, bude služba u armády.

Přihlásil jsem se tedy do armády a díky různým výcvikovým programům se moje chování na čas změnilo. Ale pak jsem se setkal s drogami a začal jsem být závislý na heroinu. Byl jsem převelen do Fort Brag v Severní Karolíně a zanedlouho jsem s kamarády začal chodit od města k městu; brali jsme si, co jsme potřebovali, abychom mohli uspokojit svůj návyk. Zprávy o našich loupežích se objevovaly v novinách i v televizi.

Brzy jsem byl dopaden. Jak jsem uvedl na začátku, výše trestu, který mi soud vyměřil, byla třicet let vězení. Ve vězení jsem se léta bouřil proti pravidlům a vězeňskému řádu, ale nakonec jsem si uvědomil, že škodím jen sám sobě. Snažil jsem se tedy řídit se pravidly a doufal jsem, že se dostanu do první nápravné skupiny a dosáhnu snížení trestu.

Po deseti letech vězení jsem se skutečně do první nápravné skupiny dostal. Byl jsem mezi vězni, kteří byli vybráni a mohli bez ostrahy pracovat mimo věznici, což znamenalo, že jsem mohl ráno odejít do práce a večer se vrátit do věznice, obojí bez doprovodu. Jednou jsem se nevrátil ihned po práci, a tím jsem o tuto výsadu přišel. Přesto jsem ale zůstal v první nápravné skupině.

Byl jsem ve vězení už téměř jedenáct let a moje vyhlídky na zkrácení trestu nevypadaly příliš slibně. Jednoho teplého dopoledne v srpnu 1985, když jsem byl mimo věznici, se mi naskytla příležitost uprchnout — utéci, aniž by si toho někdo všiml. Jel jsem k jednomu příteli, který se mnou byl nějaký čas ve vězení. Tam jsem přespal a převlékl se a on mě odvezl do Washingtonu, D.C., asi 400 kilometrů odtud.

Rozhodl jsem se, že se do vězení už nikdy nevrátím, což znamenalo, že se budu muset vyhnout jakékoli další trestné činnosti. Nejprve jsem se živil ze dne na den, bral jsem jakoukoli práci, která se mi ten den naskytla. Potom jsem získal práci u elektrotechnické společnosti. Časem se mi podařilo sehnat rodný list na jiné jméno — Derek Majette. Mé jméno, místo narození, původ, rodina — všechno o mně teď byla lež. Dokud to nikdo nevěděl, cítil jsem se v bezpečí. Tak jsem ve Washingtonu, D.C., a v jeho okolí žil tři roky.

Setkání se svědky Jehovovými

Jednou večer přišli do mého bytu dva slušně oblečení mladí muži. Říkali mi něco o Bibli, nechali mi jednu knížku a slíbili, že ještě přijdou. Přestěhoval jsem se však do jiného bytu, a už jsem je nikdy neviděl. Až potom jednou ráno, když jsem si před prací zašel na kávu, potkal jsem dvě ženy. Zeptaly se mě, zda bych měl zájem o časopis Strážná věž, a já jsem jeden přijal. Od té doby jsem se s těmito ženami setkával každé ráno a ony mi vyprávěly o Bibli.

Tyto rozhovory byly sice vždy krátké, ale můj zájem o to, co tyto ženy, Cynthia a Jeanette, říkaly, natolik vzrostl, že jsem se každé ráno těšil, až je zase uvidím. Časem jsem se seznámil s dalšími svědky Jehovovými, kteří časně ráno kázali. Pozvali mě na shromáždění do sálu Království. Měl jsem obavy, ale pozvání jsem přijal.

Když jsem to odpoledne poslouchal přednášku, bylo to poprvé, co jsem slyšel vysvětlovat biblické texty tak srozumitelně. Zůstal jsem na studiu Bible, při němž se používala Strážná věž, a zjistil jsem, že se na něm mohu podílet tím, že budu odpovídat na otázky. Podal jsem svůj první komentář a po shromáždění jsem souhlasil, že budu s pomocí jednoho sborového staršího studovat Bibli.

Brzy jsem v poznání Bible dosáhl pokroku, a ještě důležitější bylo, že jsem si uvědomoval hodnotu pravd, které jsem poznával. Už jsem se svým životem nebyl spokojen. Začal jsem se cítit provinile kvůli lžím, které jsem řekl těm lidem — lidem, kteří teď byli mými přáteli. Pokračoval jsem ve studiu a myslel jsem si, že pokud o mně nikdo neví pravdu, nějak se s tím vyrovnám. Ale pak začal můj učitel Bible mluvit o tom, že bych se mohl podílet na službě dům od domu.

Přibližně v té době se stalo něco, co mě přivedlo k přesvědčení, že o službě nebo jiné takové činnosti nemůže být ani řeči, dokud se svou situací něco neudělám. Kupoval jsem právě benzín, když ke mně zezadu někdo přistoupil, chytl mě za obě ruce a držel mi je pevně za zády. Zaplavilo mě zděšení! Myslel jsem, že mě nakonec přece dopadli. Jaká to byla úleva, když jsem se otočil a zjistil, že to je můj bývalý kamarád z vězení! Nevěděl, že jsem uprchl, a tak mi stále říkal mým skutečným jménem a na všechno možné se mě vyptával.

Od té doby, co jsem utekl, mě nic tak nevyděsilo. Ale pak mi to došlo. Dejme tomu, že bych byl ve službě dům od domu. Co kdyby přišel otevřít někdo, kdo zná mou pravou totožnost? Jak bych mohl jít sloužit Jehovovi a mluvit o pravdě, když žiji ve lži? Co mám dělat? Studovat dál a žít ve lži, nebo se studiem přestat a odstěhovat se? Byl jsem tak zmaten, že jsem musel na chvíli odjet a přemýšlet.

Rozhodnutí

Vydal jsem se na cestu. Dlouhá, klidná jízda byla právě to, co jsem potřeboval. Mohl jsem se uvolnit, přemýšlet a prosit Jehovu, aby mi pomohl rozhodnout se, co udělám. K rozhodnutí jsem dospěl až na zpáteční cestě do Washingtonu, D.C. — přestanu lhát a prostě řeknu pravdu. Ale to nebylo tak snadné. Znal jsem se poměrně dobře s Cynthií, a tak jsem se jí svěřil. Objasnila mi, že musím svůj život upravit tak, aby byl v souladu s Jehovovými zásadami. Navrhla, abych to řekl sborovým starším.

Věděl jsem, že má pravdu, a souhlasil jsem. Ale nebyl jsem si jist, co budu muset udělat z právního hlediska. Zavolal jsem tedy místnímu právníkovi a vysvětlil jsem mu svou situaci. Poradil mi, abych navázal kontakt s nějakým právníkem v Severní Karolíně. Ten bude znát právní postupy toho státu. Vydal jsem se tedy na cestu na jih, abych získal informace o nějakém právníkovi.

Když jsem dorazil do Raleighu v Severní Karolíně, zajel jsem k věznici, která je přímo u jedné rušné ulice. Zastavil jsem a jen jsem seděl a díval se na vysoký plot z ostnatého drátu, na ozbrojenou hlídku na strážní věži a na vězně, kteří za plotem chodili dokola. Byl jsem takovým vězněm jedenáct dlouhých let! Nebylo to snadné rozhodnutí.

Nicméně vzal jsem telefonní seznam a vybral jsem si právníka. Zavolal jsem mu a řekl mu totéž, co tomu prvnímu právníkovi. Ani se mě moc nevyptával. Jen mi řekl, jaké jsou poplatky za jeho služby; mám zavolat, až budu připraven, potom si se mnou sjedná schůzku. Když jsem se vrátil do Washingtonu, D.C., jel jsem přímo ke svému učiteli Bible.

On, jeho manželka a jejich dcera byli pro mě něco jako rodina. Když jsem k nim tedy ten večer přišel, chvíli to trvalo, než jsem jim řekl, co jsem měl na srdci. Když jsem to však udělal, pocítil jsem úlevu. Mírně řečeno, byli ohromeni. Když se však z toho šoku vzpamatovali, byli velmi soucitní a velmi mě podpořili.

Další věc, kterou jsem potřeboval udělat, bylo sehnat peníze na poplatek právníkovi a rozhodnout, kdy se vzdám úřadům. Zvolil jsem si 1. březen 1989, což bylo jen o pár týdnů později. Chtěl jsem odejít ze zaměstnání, abych si užil poslední dny svobody, ale nemohl jsem, protože jsem potřeboval peníze pro právníka.

Říkal jsem si, že je to ironie — utekl jsem z vězení, a teď šetřím, abych se tam mohl vrátit. Někdy mě napadlo, že bych měl jednoduše na všechno zapomenout a odjet. Ale než jsem se nadál, byl tu 1. březen. Můj učitel a ještě jeden muž, se kterým studoval Bibli, mě doprovázeli do Raleighu. Šli jsme do právníkovy kanceláře a tam jsme rozebírali obvinění, za která jsem byl poslán do vězení, výši mého trestu a důvod, pro který jsem ochoten vzdát se úřadům. Právník potom zavolal na magistrát, aby zjistil, kam mám jít. Dozvěděl se, že magistrát mě může vzít okamžitě zpátky do vězení.

Nepočítal jsem s tím, že půjdu zpátky tak brzy. Myslel jsem, že si jen promluvíme s právníkem a že se vzdám úřadům až druhý den. Ale rozhodnutí už padlo. My čtyři jsme mlčky jeli k věznici. Pamatuji si, že jsem si říkal: ‚Je to vůbec pravda?‘ Další, co vím, bylo, že jsme stáli před hlavní bránou a poslouchali právníka, jak vysvětluje stráži, kdo jsem.

Zpátky ve vězení

Když se otevřela brána, poznal jsem, že je čas rozloučit se. S právníkem jsme si potřásli rukou. S mým učitelem a s tím, kdo studoval Bibli jako já, jsme se objali. Jakmile jsem byl za bránou, nasadili mi pouta a odvedli mě na místo, kde mi vyměnili mé osobní šaty za vězeňskou uniformu. Dostal jsem vězeňské číslo 21052-OS, totéž, které jsem měl předtím.

Byla to věznice první nápravné skupiny, proto jsem byl během hodiny převezen do věznice třetí nápravné skupiny. Směl jsem si vzít s sebou jen svou Bibli a knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Byl jsem zařazen do skupiny vězňů, mezi nimiž jsem poznal muže, které jsem celá ta léta znal. Předpokládali, že jsem byl dopaden, ale když jsem jim vysvětlil, že jsem se vrátil dobrovolně, protože se chci stát svědkem Jehovovým, všichni řekli, že to je ta největší hloupost, jakou kdy slyšeli.

Jedna z posledních věcí, které mi můj učitel řekl, byla: „Nikdy nepřestaň studovat.“ Většinu času jsem tedy trávil čtením Bible a knihy Můžeš žít a psaním dopisů přátelům doma, kteří věděli, co se se mnou stalo. Mezi svědky, kterým jsem psal, byl Jerome a jeho manželka Arlene. Můj dopis byl stručný; jen poděkování a pár slov o tom, jak se dívám na dobu, kterou jsem strávil ve společnosti svědků Jehovových.

Brzy se ozval Jerome a prosil mě o dovolení, aby mohl můj dopis použít při proslovu na krajském sjezdu svědků Jehovových. Souhlasil jsem, ale neměl jsem ani zdání, jaké to bude mít následky. O mé minulosti vědělo jen několik svědků. Pro mnoho dalších to tedy bylo ohromné překvapení, když Jerome poté, co přečetl můj dopis a uvedl mé jméno Brian E. Garner, řekl: „Alias Derek Majette!“ Teď byla řada na mně, abych se divil. Začaly proudit povzbuzující dopisy od bratrů a sester — ne jen od těch z petworthského sboru, kam jsem chodil na shromáždění, ale také z jiných sborů.

Brzy jsem byl převezen z Ústřední věznice do věznice druhé nápravné skupiny do Lillingtonu v Severní Karolíně. Jakmile jsem se obeznámil s tamním prostředím, ptal jsem se na náboženské služby. Ke své radosti jsem se dozvěděl, že každou středu pořádají v učebnách věznice svědkové Jehovovi shromáždění. Nikdy nezapomenu na jejich lásku a podporu a na to, jaké úsilí vynakládali, aby pomohli nejen mně, ale komukoli v této věznici, kdo chtěl poznat pravdu. Když se starší, který ve věznici vedl shromáždění, dozvěděl, že jsem již dříve studoval, ihned se mnou pokračoval ve studiu tam, kde jsem přestal.

Uvažuje se o zkrácení trestu

Uplynulo několik měsíců a doslechl jsem se, že mám jít před komisi, která rozhoduje o zkrácení trestu. Přesto, že jsem uprchl a že jsem se teprve nedávno vrátil, zákon vyžadoval, abych byl předveden před komisi k přezkoumání mého případu nebo alespoň proto, aby mi řekli, že se mým případem zabývali. Dal jsem svým přátelům vědět, že se bude uvažovat o zkrácení mého trestu. Opět začaly proudit dopisy — ne však ke mně, ale ke komisi.

V říjnu 1989 mi komise oznámila, že bude přezkoumávat můj případ. Byl jsem vzrušen. Ale v den, kdy měli členové komise přijít, se nikdo neobjevil. Ani nebylo řečeno, kdy přijdou. Byl jsem velmi zklamán, ale nepřestával jsem se modlit k Jehovovi. O několik týdnů později, 8. listopadu, jsme byli já a dva další muži informováni, že členové komise přišli do věznice a že budu předvolán jako první.

Když jsem vešel do kanceláře, všiml jsem si dvou tlustých svazků papírů. V jednom byl můj spis od roku 1974. Co obsahoval ten druhý, tím jsem si nebyl jist. Nejprve se mnou projednávali některé záležitosti týkající se mého případu, a potom jeden člen komise otevřel druhý svazek. Byly v něm desítky dopisů na mou podporu. Komise chtěla vědět, jak jsem se po svém útěku z věznice mohl seznámit s tolika lidmi. Stručně jsem jim tedy vyprávěl svou zkušenost se svědky Jehovovými. Pak mě požádali, abych vyšel z místnosti.

Svoboda a nový život

Když mě zavolali zpět, oznámili mi, že hlasování komise dopadlo ve prospěch „okamžitého podmíněného propuštění“. Byl jsem radostí bez sebe. Po pouhých devíti měsících vězení mám být propuštěn na svobodu! Nějakou dobu to trvalo, než byly vyřízeny všechny administrativní záležitosti, a 22. listopadu 1989 jsem vyšel z věznice. Tentokrát jsem nemusel utíkat.

Necelý rok po svém propuštění, 27. října 1990, jsem symbolizoval svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě. Nyní radostně sloužím Jehovovi ve Washingtonu, D.C., jako služební pomocník. Dne 27. června 1992 jsme Cynthia Adamsová a já uzavřeli manželství.

Děkuji Jehovovi, své manželce a její rodině a všem bratrům a sestrám, kteří mi pomohli, abych se stal součástí tak láskyplné celosvětové organizace. — Vyprávěl Brian E. Garner.

[Obrázek na straně 13]

Věznice, kde jsem strávil jedenáct dlouhých let

[Obrázek na straně 15]

S manželkou Cynthií