Byl jsem zlodějem profesionálem

BUM! Soudní místností zazněl úder soudcovského kladívka. Ačkoli soudce mluvil mírně, měl jsem pocit, že jeho další slova na mě dolehla jako burácení hromu. „Odsuzuji vás k patnácti letům vězení.“ Na tato slova ani na to, co následovalo, nikdy nezapomenu. Policista mě pak ze soudní místnosti rychle odvedl zpátky do cely vyšetřovací vazby, která byla uplynulé tři měsíce mým domovem.

Druhý den mě brzy ráno vyvedli z cely a šli jsme chodbou do nějaké malé místnosti. Tam mě spoutali koženým pásem, který byl široký asi třináct centimetrů a zapínal se na zádech. Vpředu měl dva kovové kruhy a k nim mi připoutali ruce. Když bylo vše hotovo, dva policisté mě odvedli další chodbou ke skupině mužů, kteří byli spoutáni podobně jako já. Stáli jeden vedle druhého ve dvou řadách a mezi nimi byl řetěz. Policisté mě dovedli na mé místo a ke třetímu kruhu po straně mého pásu připevnili tento řetěz.

Šest strážců nás pak odvedlo k výtahu, kterým jsme se dostali až ke speciálně vybavenému autobusu. Zde jsem pak seděl vedle jednoho vraha a proti mně byli obchodníci s drogami, násilníci a zloději. Všichni jsme jeli na stejné místo — do vězení.

Možná, že byste chtěli vědět, co tomu předcházelo. Dovolte, abych vám řekl něco o svém původu a o událostech, kvůli nimž jsem skončil ve vězení.

Nenarodil jsem se jako zločinec

Moji rodiče se vzali hned po druhé světové válce a v roce 1947 se narodil můj starší bratr. Za dva roky jsem přišel na svět já a o osmnáct měsíců později další bratr. Moji rodiče podnikli se třemi malými dětmi dlouhou cestu z Richmondu v americké Virginii na západ do státu Oregon, který leží na pobřeží Tichého oceánu. Pak jsme cestovali na sever do státu Washington a usadili se ve městě Bellevue. Tehdy mi připadalo, že žijeme normálně. I když naše rodina nebyla příliš semknutá, jezdili jsme spolu na pravidelné výlety a chodili do místního luteránského kostela. V rodinách pocházejících z Virginie byla úcta k Bohu, Ježíši a k Bibli obvyklá. V lednu roku 1960 se narodila ještě sestra. Matka se z toho velmi radovala, neboť konečně měla děvčátko, které si tolik přála.

Ale asi šest měsíců na to se stalo něco, co náš život změnilo. Opět jsme se přestěhovali, tentokrát do Maple Valley, města mezi hustými lesy. Přestali jsme chodit do kostela, nejezdili jsme již ani na společné výlety a otec začal hodně pít. Na toto stěhování mám ještě dnes stále smutné vzpomínky. Poznamenalo nás na dlouho. Myslím si, že to také přispělo k mému rozháranému mládí.

Proč jsem si zvolil život zločince

Maple Valley (Javorové údolí), jak si můžete domyslet už podle jména, nebylo v šedesátých letech pro divokého mladíka ničím lákavým. A tak jsem se o zábavu postaral sám. Bylo to pro mne snadné, protože jsem se ve škole přátelil se špatnou společností. Po vyučování jsme často pořádali večírky, kde se pilo a které končily rvačkami a drogami. Po takových večírcích jsem se domů často dopotácel opilý ve tři nebo ve čtyři hodiny po půlnoci. Anebo jsem domů několik dnů nepřišel vůbec, protože jsem zůstal u svých přátel. Zvláštní však je, že jsem věděl, že dělám špatné věci, i když to rodiče přecházeli bez povšimnutí.

Někdy jsme kradli jenom proto, abychom si dokázali, že nás nechytnou. Jednou jsem ukradl auto, abych si mohl zajezdit. Ale chytili mě a více než rok jsem strávil v Green Hill, místním nápravném zařízení pro mladistvé.

Když mě z Green Hill propustili, chodil jsem na střední školu. Myslel jsem si, že bych zde mohl uplatnit to, co jsem se „naučil“ ve ‚škole pro mladé zločince‘. Vůbec jsem si neuvědomoval, že se tak na mně splňovalo biblické rčení, že „špatná společenství kazí užitečné návyky“. — 1. Korinťanům 15:33.

Bylo mi asi šestnáct let, když jsem se setkal s někým, kdo byl jiný než ostatní. Ten mladík se jmenoval Jim Carley. Právě nedávno se do našeho města přistěhoval se svými rodiči ze státu Idaho. Málokdo ho však znal jako Jima; spíše mu všichni říkali Spud — tuto přezdívku dostal kvůli bramborám z Idaha, kterým se také říká ‚spud‘. Byl jedním ze svědků Jehovových.

Chodili jsme s Jimem do stejné školy. Když jsem ho pozoroval, všiml jsem si, že je jiný než ostatní moji přátelé. Vyšel s každým, ale nezaplétal se do žádných ničemností. To na mne zapůsobilo. Jasně si vzpomínám, jak mi vyprávěl o tom, proč tento zkažený systém brzy pomine a bude nahrazen novým pokojným světem pod vládou Božího nebeského království.

Chtěl jsem se o tom dozvědět víc, a tak jsem několikrát šel do jeho „kostela“, kterému říkal sál království. To bylo v roce 1967. To, co jsem tam slyšel, bylo zajímavé, ale měl jsem pocit, že tento nový svět je něco příliš vzdáleného. A krom toho jsem si užíval už teď. Mým zaměstnáním bylo, že jsem „uspokojoval objednávky“ zákazníků ohledně čehokoli, co si někdo přál — nářadí, náhradní díly k automobilům, rádia, televize. Tyto „objednávky“ jsem samozřejmě uspokojoval krádežemi a různými podvody. Proč bych tedy měl vstoupit do církve, která mé vzrušující „podnikání“ odsuzovala?

Když mi bylo devatenáct let, odešel jsem ze školy a oženil se s dívkou, se kterou jsem ve škole chodil. O rok později jsem se stal otcem děvčátka, kterému jsme dali jméno Rhonda Jean. S touto další odpovědností jsem cítil potřebu postarat se o ně, ale dělal jsem to jenom nečestnými způsoby.

Našel jsem pravdu!

Stále jsem „podnikal“, užíval a prodával drogy, kradl auta a vykrádal domy, ale toto „podnikání“ nemohlo nakonec skončit jinak, než skončilo. Zadržli mě a se spoutanýma rukama, jak jsem již popisoval, poslali do vězení. Tehdy mi bylo dvacet let, měl jsem ženu a šestiměsíční dcerku. A nyní jsem měl patnáct let života strávit ve vězení! Uvědomil jsem si, že se svým způsobem života budu muset něco udělat. Přemýšlel jsem o tom, co mi Spud říkal o Bibli.

Ve vězení jsem začal číst Bibli a světské knížky o sebevýchově. ‚Tyto knihy mě přivedou k rozumu,‘ myslel jsem si. Nepomohly mi. Nic mi nepomohlo, dokud se mě jeden vězeň ve washingtonském nápravném zařízení v Sheltonu nezeptal, zda bych se chtěl účastnit rozhovorů o Bibli s někým ze svědků Jehovových z místního sboru. Řekl mi, že do vězení chodí každý týden. Souhlasil jsem s tím. Od prvního setkání s těmito dvěma svědky jsem věděl, že to, co se učím z Bible a z knihy Pravda, která vede k věčnému životu, je správné. Našel jsem pravdu!

Káži ve vězení

Někdy se k mému biblickému studiu se svědky Jehovovými připojovalo až patnáct dalších vězňů. V této době moje žena dospěla k názoru, že jsem se ve vězení asi pomátl a zahájila rozvodové řízení. To byla pro mou nově nalezenou víru velká zkouška.

Rozhodl jsem se, že svou víru budu posilovat větším množstvím duchovního pokrmu. Začal jsem tím, že jsem přečetl celou Bibli a zároveň biblické publikace včetně starších vydání časopisů Strážná věž a Probuďte se! Získával jsem silnou víru. Začal jsem také kázat všem, kteří chtěli naslouchat. Brzy se mi mnozí vězni vyhýbali. Když se na to dívám zpětně, vidím, že to pro mě byla skutečná ochrana.

Přesto jsem ale ve vězení vedl mnoho zajímavých rozhovorů. Jeden byl s katolickým knězem, který tvrdil, že to, čemu jsem vyučován, je překroucené, a že se z Bible dá dokázat cokoli. Aby toto tvrzení doložil, chtěl mi ukázat, že je v Bibli napsáno, že Bůh neexistuje. Souhlasil jsem s touto nabídkou. Otevřel svou Bibli v knize Žalmů a držel ji v ruce tak, že ukazováčkem zakrýval část jednoho verše. Řekl jsem mu: „Prosím, dejte ten prst na stranu, abych ten verš mohl vidět celý.“ Ale on řekl: „Jen si přečtěte to, co je pod mým prstem.“ Udělal jsem to tedy a k mému překvapení tam stálo: „Není Boha.“ „Vidíte,“ řekl, „je to tu. Není Boha!“ Znovu jsem ho požádal, abych mohl vidět celý verš. Tentokrát dal prst stranou. Stálo tam: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha.“ — Žalm 14:1, Kralická bible.

Podmíněné propuštění a nezvratné rozhodnutí

Mé postoje i chování se změnily, proto jsem byl podmíněně propuštěn již po dvou letech vězení. To bylo na sklonku roku 1971. Někteří si možná mysleli, že jsem se ‚dal na náboženství‘ jenom proto, abych obelstil porotu projednávající podmíněné propuštění. Ale propustili mě a já byl rozhodnutý více než kdy jindy, že nechci opět upadnout mezi špatnou společnost. Záměrně jsem se rozhodl žít v oblasti, o níž jsem věděl, že tam nebude nikdo z mých bývalých přátel. Věděl jsem, že by nebylo moudré stýkat se s kýmkoli z bývalých kamarádů. Oni se mi také vyhýbali, protože se doslechli, že se ze mě stal jakýsi „kněz“ a že každému kážu.

Pokračoval jsem v biblickém studiu a pravidelně navštěvoval shromáždění ve sboru Covington v Kentu, který leží ve státě Washington. Kazatelské dílo pro mne znamenalo stále víc a v červnu roku 1972 jsem byl pokřtěn. Snažil jsem se udržovat rovnováhu mezi starostmi o světské zájmy a službou Bohu včetně biblického poučování své dcerky. Tehdy jí byly téměř tři roky a bydlela se svou matkou, mou bývalou ženou. Byla to pro mne skutečná zkouška a trvala šestnáct dlouhých, vysilujících let. Musím připustit, že někdy jsem měl pocit, že se záležitosti příliš vlečou. V takových chvílích jsem si připomínal biblické napomenutí: „Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem. . . ‚Pomsta je má; chci oplatit, říká Jehova.‘“ — Římanům 12:18, 19.

Mnoho nocí jsem proplakal a strávil na modlitbách. Můj život byl v té době podobný počasí, které je tady v oblasti Puget Sound šedivé, pošmourné a slunce svítí jen občas. Moje „sluníčko“ přicházelo v podobě teokratických činností, shromáždění a sjezdů, kde lze navazovat nová přátelství a stará obnovovat. Na jednom takovém sjezdu jsem potkal někoho, kdo měl na mne mít trvalý vliv, a po dvouleté známosti jsme se já a Mary Hughesová v srpnu roku 1974 vzali.

V červenci následujícího roku se nám narodil syn, kterému jsme dali jméno Trey. Věděl jsem, že v našem manželství bude Bůh vždy na prvním místě, zvláště také proto, že jsem byl krátce předtím v křesťanském sboru jmenován služebním pomocníkem. S touto předností jsem si uvědomil, že se přede mnou ve službě Jehovovi otevírají nové dveře. Byl jsem rozhodnutý tuto příležitost využít co nejlépe a sloužit mu stále. Usilovně jsem se snažil a vždy jsem se při tom spoléhal na Boha, že mě bude poučovat, jak mám duchovně růst. Kdykoli jsem byl pověřen nějakým úkolem, přijal jsem jej, a důvěřoval jsem Bohu, že mi dá potřebnou moudrost. V roce 1987 jsem byl jmenován starším.

Po celé ty roky jsem poznával, že dělat věci Jehovovým způsobem je vždy nejmoudřejší. Hlavně nepodlehnout netrpělivosti. To jsem si ještě více uvědomil na jaře roku 1990, kdy se k nám přistěhovala moje dcera Rhonda, tehdy dvacetiletá, a nechala se pokřtít jako svědek Jehovův. Znovu to pro mne bylo svědectvím, jakou moc má pravda. Kvůli rozhodnutí soudu o opatrovnictví jsem se s ní uplynulých osm let nesměl stýkat. Jehova však požehnal mému úsilí z předešlých let, kdy jsem své dceři zaséval semínka biblické pravdy během krátkých návštěv, které soud povolil.

Rhonda si zapamatovala snad téměř všechno, co jsme ji já a Mary naučili z Bible během našich krátkých návštěv. Velmi dobře na ni zapůsobil také život naší rodiny. Od onoho jarního dne udělala Rhonda v poznání Bible velké pokroky.

Když se podívám zpět na to, co byl můj život kdysi a co je nyní, musím říci, že mnoho práce ve službě Bohu je skutečně nejlepší ochranou před Satanovými léčkami. Namísto svěracího koženého pásu, který mi byl tak odporný, nyní zakouším velké osvobození, pocit svobody, protože již nejsem vězeň, ale svobodný Boží služebník, který káže pokoj. — Vyprávěl Tom McDaniel.

[Obrázek na straně 12]

Byl jsem vězněm číslo 626023 v nápravném zařízení státu Washington

[Obrázek na straně 13]

Rodina McDanielových Mary, Tom, dcera Rhonda a syn Trey