Pravda má moc napravovat

„Jeden předčasně propuštěný zloděj se během sedmi měsíců dopustil 500 krádeží. Násilník, kterého propustili z vězení čtyři roky před vypršením jeho desetiletého trestu, znásilnil a zavraždil jednu ženu. Podmíněně propuštěný vrah vnikl do dvou domácností a zabil tři lidi.“ — Časopis Reader’s Digest, listopad 1990.

„Téměř 63 procent vězňů propuštěných ze státních věznic bylo opětovně zatčeno během tří let kvůli nějakému závažnému zločinu, oznámilo ministerstvo spravedlnosti ve studii, kterou dnes zveřejnilo.“ — The New York Times, 3. dubna 1989.

„Představa o vězení jako místu, které může zločince vést k nápravě, prostě neobstojí. Vězení — to je ‚skladiště‘ a ‚škola zločinu‘ dohromady.“ — Torontský list Sunday Star, 20. března 1988.

Dozorce v newyorské věznici na Rikers Island říká: „Přijde sem nezkušený devatenáctiletý kluk, který se podílel na krádeži tím, že hlídal. Až se odtud dostane, už nebude hlídkovat. Příště bude tím, kdo zmáčkne spoušť revolveru.“ — Časopis New York, 23. dubna 1990.

„Brány vězení se stále více podobají otáčecím dveřím: téměř dvě třetiny všech odsouzených se opětovně dostávají do vazby během tří let po propuštění.“ — Časopis Time, 29. května 1989.

NIC z toho, co bylo uvedeno, není žádnou novinkou. Je to známá věc: Vězení k nápravě nevedou. Ale pravda ano. Příkladem toho je Ron Pryor.

Ron začíná každý den tím, že si s rodinou přečte určitý text z Bible. Jeho manželství je pokojné a plné lásky. Domov vypadá spořádaně a čistě. Jejich dva synové byli dobří studenti — neužívali drogy ani alkohol a nebyly s nimi žádné potíže. Nyní již žijí samostatně a jsou zapojeni do křesťanských činností. Ron a jeho manželka Arlynn mají ve svém okolí mnoho práce, protože jako křesťané vykonávají dobrovolnou práci. Žijí užitečně, když slouží druhým.

Avšak v roce 1970 byl Ron Pryor ve vazbě a měl být souzen za vraždu. Byl usvědčen, odsouzen a trest si začal odpykávat v jedné státní věznici. Bylo to vyvrcholení jeho zločinného života, kvůli němuž byl opakovaně ve vězení. Ale poslechněme si samotného Rona.

„První ‚uvěznění‘, na které si pamatuji, byly dětské popruhy uvázané na smyčce z prádelní šňůry. Když mi byly tři nebo čtyři roky, musel jsem asi v sobě mít silnou touhu toulat se. Prostě jsem odešel z domova, ztratil se, pak mě našla policie a přivedli mě zpět. Nakonec mi matka řekla, že pokud s tím nepřestanu, zavolá do sirotčince, aby si pro mne přijeli a zavřeli mě tam. Seděl jsem na dvoře a plakal. Čekal jsem, až přijedou. Nepřijeli. Místo toho mě matka přivázala prádelní šňůrou.

Když jsem vyrůstal, vždy jsem se zapletl do nějakých těžkostí a každý problém jsem řešil násilím. Cítil jsem se zmatený, bezmocný, zavržený. Nerozlišoval jsem, co je správné a co je špatné. Nechal jsem se vést pocity, ne svým svědomím. Ve škole mě nechali postupovat do dalších tříd jen proto, že učitelé byli rádi, když se mě mohli zbavit. V sedmé třídě jsem školy zanechal a utekl jsem z domova. Dostal jsem se do špatné společnosti a musím dát za pravdu varování Písma, neboť to vedlo k ještě větším potížím. — 1. Korinťanům 15:33.

Vězení z prádelní šňůry brzy nahradily polepšovny. Ovšemže mě nenapravily. Utíkal jsem odtud a opětovně mě chytali. Při útěku z jedné polepšovny ve Virginii jsem ukradl nákladní dodávkové auto a byl jsem zatčen. Když jsem stál — obviněn z krádeže auta — před soudcem Jenkinsem, zjistil jsem, že jsem ukradl dodávku samotného soudce Jenkinse. Bylo mi teprve šestnáct let, ale prohlásili mě za nenapravitelného a soudili mě jako dospělého. Odsoudili mě na dva roky.

Když už mi bylo přes dvacet let a byl jsem venku z vězení, pořídil jsem si motocykl. Dával mi pocit moci a to mě uchvacovalo. Ale to mi nestačilo. Přidal jsem se k partě, která si říkala Pohani. Jezdili jsme na motorkách a stačilo jen málo, abychom se pustili do nějaké šarvátky. Zapadl jsem mezi ně výborně.

Později jsem byl řidičem nákladního auta a přepravoval jsem z Floridy ovoce a zeleninu. Již jsem nebyl v partě Pohanů, ale když jsem v této době v roce 1969 projížděl Virginií, setkal jsem se s některými kamarády z této party. Začali jsme oslavovat — pili jsme víno a užívali drogy. Vypukl nějaký spor. Vystupňoval se a pod vlivem alkoholu a drog přerostl ve rvačku. Vystřelil jsem a zabil člověka. To bylo další ovoce špatného společenství! Později mě vyslýchali dva vyšetřovatelé a já jsem se k vraždě přiznal. To bylo v roce 1970.

Čekal jsem ve vazbě na soudní přelíčení, ale stále jsem byl vzpurným výtržníkem. Například jednou ráno přišel s kávou vězeň, který požíval určitou důvěru. Obvykle se rozdával jeden šálek kávy navíc na později. To ráno jsem nastavil pod konvici svůj druhý šálek, ale on řekl: ‚Káva navíc nebude.‘ Usoudil jsem z toho, že se rozhodl dát ji někomu jinému. Proto jsem mu řekl: ‚Takže ty dnes ráno nemáš dost kávy, co?‘ On řekl: ‚Jo.‘ ‚Dobrá tedy, vezmi si zpátky i tu mojí.‘ A vychrstnul jsem mu ji do obličeje. Skončil jsem na samotce.

A tak chodím dokola v této cele bez oken, která měří jen 2,5 krát 3 metry. Poprvé v životě jsem opravdu začal přemýšlet. Otázky se jen hrnuly. Proč je můj život pořád plný zmatku? Proč jsem chvilku na svobodě, a pak zase ve vězení? Proč jsem v této cele? Proč vlastně žiji? Proč? Proč? Proč? Otázky nebraly konce, ale neuměl jsem si na ně odpovědět. Pak jsem si řekl: ‚Jsem prostě v koncích. Už nemám kam jít. Ledaže — ledaže je Bůh — Bůh, který mě vidí, který o mně ví, rozumí mi — na rozdíl ode mne samotného. Bože, jestliže existuješ, víš-li o mně, je-li něco, co mohu udělat — dej mi to znát, jakkoli!‘

Na samotce byla Bible. Pomyslel jsem si: ‚To je začátek.‘ Začal jsem si ji číst. Nepamatuji si, co jsem četl. Pamatuji si pouze, že jsem četl Bibli, ale ničemu jsem nerozuměl. Během týdne jsem se ze samotky vrátil do vězeňského bloku. Jedna cela byla otevřená a obě postele byly prázdné. Umístili mě do ní a o dva dny později sem dali dalšího vězně. V té chvíli jsem se právě se zjevnou námahou pokoušel číst Bibli. Viděl mě, jak si čtu, a zeptal se mě: ‚Chtěl bys rozumět Bibli?‘ ‚Ano!‘ ‚Seženu ti knihu, která ti v tom pomůže.‘ Spojil se s jedním ze svědků Jehovových — kdysi s ním studovali — a brzy mi dal knihu nazvanou Pravda, která vede k věčnému životu. To bylo v červenci roku 1970.

Začal jsem ji číst a přečetl jsem ji od začátku do konce. Všemu jsem sice nerozuměl, ale dávalo to smysl. Svědkové Jehovovi za mnou chodili a studovali se mnou, a tak jsem postupně začínal dostávat odpovědi na otázky, které jsem si kladl na samotce. Po prvé v životě jsem začínal chápat, co je dobré a co je špatné. Čím více duchovní potravy jsem vstřebával, tím více jsem se mohl podobat lidem, kteří ‚používáním cvičili svou vnímavost, aby rozlišovali mezi správným a nesprávným‘. (Hebrejcům 5:14) Moje svědomí se probouzelo, začalo přicházet k životu.

Toto náhlé poznání biblické pravdy způsobilo skutečný převrat v mém myšlení. Knihu jsem přečetl za 24 hodin. Přes noc jsem dospěl z jednoho extrému do druhého. Rozhodl jsem se, že spoluvězňům musím předat pravdy, které jsem se dozvídal. Myslel jsem si, že jimi bude každý tak nadšený, jako jsem byl já. Ale nebylo tomu tak. Předtím jsem ostatním vězňům působil potíže; nyní jsem byl ještě větším zdrojem jejich podrážděnosti — což si předtím nikdo neuměl ani představit! Ale jak svědkové pokračovali ve svých návštěvách v okresní věznici, aby se mnou studovali, začal jsem být ve své kazatelské činnosti taktnější.

Učinil jsem mnoho změn a za dva měsíce jsem mohl jako důvěryhodný vězeň požívat určitých výhod. Mohl jsem jít dokonce i ven. To bylo něco neslýchaného vzhledem k mému trestnímu rejstříku a k tomu, za co jsem byl uvězněný. Zásady, které jsem se učil z Bible, začaly přinášet své ovoce. Vody pravdy z Božího slova působily svým očišťujícím účinkem podobně jako ve dnech apoštolů. Jejich moc k nápravě je ukázána v 1. Korinťanům 6:9–11 takto:

‚Což nevíte, že nespravedliví nezdědí Boží království? Nedejte se svést. Ani smilníci ani modláři ani cizoložníci ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely ani muži, kteří leží s muži, ani zloději ani chamtivci ani opilci ani utrhači ani vyděrači nezdědí Boží království. A přece někteří z vás takoví byli. Ale byli jste čistě umyti.‘

Nakonec jsem se dostal k soudnímu přelíčení. Byl jsem odsouzen na 20 let za vraždu. V roce 1971 jsem byl poslán do vězení s nejpřísnějším bezpečnostním systémem. Zde jsem ve studiu se svědky Jehovovými pokračoval. Mé chování se naprosto změnilo. Brzy jsem i v tomto vězení získal důvěru a začal jsem dostávat dovolenky. Na jedné z nich jsem se zeptal svědka, u něhož jsem byl: ‚Co mi brání, abych se mohl dát pokřtít?‘ Mou otázku přednesl v místním sboru a zpět přišla odpověď: ‚Nic.‘ V roce 1973 jsem byl v podvečer pokřtěn v rybníku na blízké farmě. Když jsem vystupoval z vody, modlil jsem se, neboť tak to dělal i Ježíš, když jej Jan Křtitel ponořil do řeky Jordánu.

Můj duchovní pokrok byl pak rychlý. Zapsal jsem se v místním sboru do školy teokratické služby. Osobně jsem se ovšem účastnit nemohl. Dostával jsem na této škole úkoly a své proslovy jsem si nahrával na pásek, který se pak přehrál před sborem. Bratr určený ke školení ostatních mi pak posílal rady, abych se mohl zlepšovat. Ve vězení jsme měli každý týden shromáždění a byli na ně zváni i ostatní vězni.

Mezitím jsem ke své znalosti Bible přidával mnoho textů. Byly pro mě jako schody, které mě vyváděly z mravního bahna, ve kterém jsem žil většinu svého života, dokud jsem neocenil hodnotu přeměny, o níž mluvil apoštol Pavel v Kolosanům 3:9, 10: ‚Svlékněte starou osobnost s jejími zvyky a oblékněte si novou osobnost, která se obnovuje přesným poznáním podle obrazu toho, jenž ji stvořil.‘

V roce 1978 mělo proběhnout třetí jednání před výborem, který mohl rozhodnout o mém podmíněném propuštění. Dvakrát jsem byl kvůli závažné podstatě svých zločinů odmítnut. Tentokrát výbor obdržel asi 300 dopisů od svědků Jehovových a ostatních, kteří dosvědčovali změny chování, jež jsem učinil.

Jak se zvyšovaly naděje na mé propuštění, uvažoval jsem o tom, že bych se oženil. Do vězení mi psala Arlynn, svědkyně Jehovova, která ovdověla a zůstala sama se dvěma dětmi. Navštěvovala mě se svými dvěma syny. Zamiloval jsem se do ní a ona do mne. Prvního února 1978 jsem byl propuštěn. Vzali jsme se 25. února téhož roku. Nyní, o třináct let později, je naše manželství stále šťastné. Jeden z našich synů je ženatý a jako svědek Jehovův aktivně káže. Další syn pracuje plným časem ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu, v New Yorku.

Mé modlitby byly vyslyšeny. Jsem tak vděčný bratrům a sestrám, kteří mi tolik pomohli. Za veškeré své štěstí vděčím šťastnému Bohu, Jehovovi. — 1. Timoteovi 1:11.

Avšak za své bývalé hříchy pociťuji výčitky svědomí. Na své předešlé hanebné chování se dívám s krajním odporem. Mnohokrát jsem se k Jehovovi modlil o odpuštění a cítím, že mi odpustil. Také doufám, že lidé, kterým jsem v minulosti ublížil, mi budou moci odpustit. A zvláště doufám v to, že Jehova opět přivede k životu toho muže, kterého jsem zabil a že on tak bude mít příležitost žít navždy na Boží rajské zemi. Tak bude má radost úplná.“

Co nedokázaly vězeňské mříže a samovazba, dokázala biblická pravda. Pomohla Ronu Pryorovi, aby svlékl starou osobnost zločince a oblékl novou, křesťanskou osobnost. Proč? Protože „slovo Boha je živé a vykonává moc“, včetně moci pomáhat lidem k nápravě. — Hebrejcům 4:12.

[Praporek na straně 11]

Ukradl jsem dodávku samotného soudce Jenkinse!

[Praporek na straně 12]

Na samotce byla Bible. Začal jsem ji číst

[Praporek na straně 12]

Odsoudili mě na 20 let za vraždu

[Obrázek na straně 13]

Ron Pryor se svou manželkou Arlynn dnes