Jak šťastný je život ve velkoměstě?

TRPÍCÍ lidstvo hledá v dnešních městech štěstí, a hledá je mnoha způsoby. Města jako Bombaj, Bangkok, Monte Carlo, San Francisco a Dallas se snaží štěstí poskytovat, a v mnoha ohledech se jim to daří. Je však některé světové velkoměsto zdrojem trvalé radosti?

Fikce versus skutečnost

Začátkem tohoto století se stal světovým hlavním městem filmu Hollywood. Možná vás proto překvapí, že snad až 800 filmů ročně vzniká v Indii. „Indické masy jsou závislé na filmech,“ uvádí německý časopis Geo a označuje tuto závislost za něco, co se „téměř podobá náboženství“. Dodává: „Nikde jinde kino tak zřetelně neslouží jako náhražkový svět — milióny shromážděných lidí nacházejí úspěch, bohatství, štěstí a právo jen na stříbrném plátně.“

Asi polovina indické filmové produkce sice vzniká v Madrasu, který leží na východním pobřeží, ale začátky indického filmového průmyslu patří pobřeží západnímu. V roce 1896 francouzští bratři Auguste a Louis Lumièrové, vynálezci komerčně využitelného kinematografu, předvedli svůj první filmový hit v bombajském hotelu Watson.

Když v roce 1534 portugalští obchodníci získali moc nad Bombají, byla to jen vesnička. Britský král Karel II. se v roce 1661 oženil s portugalskou princeznou a tuto vesničku dostal jako svatební dar. V roce 1668 nad ní získala kontrolu Východoindická společnost a Bombaj se brzy stala hlavním námořním přístavem na západním pobřeží Indie.

V jedné encyklopedii se píše, že „žádné jiné město v této oblasti nepřekonalo svou přírodní krásou Bombaj“. Podle její překrásné polohy a podle toho, jaký pohádkový svět indických filmů pomohla vytvořit — svět, který je směsí hudby, tance a lásky —, by Bombaj měla být městem radosti.

Ale Bombaj patří k nejhustěji zalidněným městům na světě. Přelidněnost města je taková, že hyzdí jeho krásné okolí a přináší málo štěstí mnoha tisícům lidí, kteří žijí v tamních chudinských čtvrtích „bez tekoucí vody a hygienických zařízení“ a kteří jsou nuceni „používat jako toalety blízké řeky a otevřená prostranství“. — 5000 Days to Save the Planet (5000 dnů na záchranu planety).

V Bombaji je také celá řada náboženství. Ale místo aby tato náboženství vzbuzovala radost, dochází v Indii k mnoha vážným náboženským nepokojům. Ty si jen v Bombaji vyžádaly za uplynulé dva roky stovky životů.

Není všechno zlato, co se třpytí

Také San Francisco je město úžasné přírodní krásy. Je pozoruhodné svými pahorky, jedním z nejkrásnějších přírodních přístavů světa a svými mosty, včetně mostu Golden Gate, který se klene nad místem, kudy lodě vplouvají do přístavu. Jen málokterého návštěvníka nechá toto město lhostejným.

V roce 1835 byla založena Yerba Buena, která byla v roce 1847 přejmenována na San Francisco. O rok později bylo v okolí nalezeno zlato a vypukla kalifornská zlatá horečka. Vesnice s pouhými několika sty obyvatel se rychle stala bouřlivě se rozvíjejícím hraničním městem. Tento rozvoj však měl i své zvraty, například když přišlo ničivé zemětřesení a požár v roce 1906.

K popularitě San Franciska přispívá také jeho nádech internacionality. List The European uvádí, že uvnitř hranic San Franciska existují „oddělené světy, které se liší jak atmosférou, tak vzhledem“. Evropu a Asii reprezentuje několik národnostních skupin, jakou je například jedna z největších mimoasijských čínských komunit. Přítomnost španělsky mluvícího obyvatelstva podtrhuje mexický původ města.

Několik set odborníků na cestovní ruch nedávno přiřklo San Francisku titul „město snů“. Chválili jeho „jedinečnou směsici přátelství, elegance a tolerance“. Jeden novinář to rozvedl: „Pokud je něco typické pro severní Kalifornii a město, kde žiji, pak je to tolerance vůči všem způsobům lidského chování, které rozčilují nebo uvádějí do rozpaků lidi v jiných částech země.“

Kvůli svému bohémskému charakteru se město často dostává na stránky novin. V šedesátých letech byli mnozí lidé celí nesví, když sledovali, jak dlouhovlasé, neupravené ‚děti květů‘ vzdávaly hold „lásce“ a „míru“, a pak upadly do pokleslého životního stylu plného drog a promiskuity. Ve městě také žije jedna z největších komunit homosexuálů v zemi.

San Francisku zasadila hlubokou ránu nemoc AIDS. Jeden německý list tuto epidemii nazval „tou největší krizí“, jakou město zažilo od zemětřesení a požáru v roce 1906, a dodal: „Zdá se, že jeho veselá atmosféra je navždy ta tam.“ Město při Golden Gate se musí vyrovnávat s bolestnou pravdou: „Zlatý“ životní styl, přes všechno, co sliboval, ztratil uprostřed úzkosti svůj lesk.

Více lidí prohraje, než vyhraje

Monte Carlo, odedávna středisko boháčů a smetánky, je domovem jednoho z nejznámějších kasin na světě. Od svého otevření v roce 1861 bylo proslulou zastávkou turistů. Těm, kdo se domnívají, že vyhrávání v hazardních hrách je cestou k trvalému štěstí, se o zábavu stará několik kasin. Ale při hazardu daleko více lidí prohrává, než vyhrává.

Monte Carlo leží na francouzské Riviéře v Monackém knížectví, jehož rozloha je necelé dva kilometry čtvereční. Ve starověku bylo Monako osídleno Římany; v roce 1297 nad ním získal nadvládu bohatý italský rod Grimaldiů. Potom Monako ztratilo nezávislost — nejprve podléhalo Španělsku, později Francii. V roce 1814 bylo pod vládou Grimaldiů znovu nastoleno knížectví.

V roce 1992 Rainier III., potomek Grimaldiů, vyjádřil obavy o bezpečnost svých poddaných. Zmínil se o tom, že „čtyřicet procent světové tankerové dopravy vede Středozemním mořem“, a dodal: „Středozemní moře je znečištěno ropou sto padesátkrát více než Severní moře. Osmdesát procent stok na pobřeží vede bez čištění přímo do moře.“

Přestože existují problémy, „žádné jiné letovisko nedokáže,“ píše The European, „aby pouhé vyslovení jeho jména tak okamžitě v člověku vyvolalo představu vzrušení a starodávné bezstarostnosti“. K této představě o Monte Carlu přispívají jeho kasina a muzea, jeho luxusní jachtařský klub a automobilová rallye — pro některé lidi ten největší a nejpřitažlivější závod vůbec — a také jeho opera. Avšak kultura není všechno, co bohaté lidi láká do Monte Carla; podstatné jsou jeho výhodné daňové zákony.

Přesto peníze ani kultura nemohou zajistit trvalé štěstí. Angličan Charles Wells roku 1891 v Monte Carlu dokonce rozbil bank, ale navzdory svému ‚štěstí‘ nakonec skončil ve vězení. A pro město proslavené svými automobilovými závody a svými plachetnicemi je smutnou ironií, že manželka knížete Rainiera, kněžna Grace, zemřela v roce 1982 při automobilové nehodě a že manžel jejich dcery se v roce 1990 zabil při závodě plachetnic.

Kultura Made in the U.S.A.

Zdá se, že mnozí Evropané sice současnou americkou kulturu kritizují, ale přesto ji ve velké míře přijímají za vlastní. V záři televizní obrazovky například několik let s potěšením sledovali intriky a rodinné skandály hrdinů seriálu Dallas. Jeden německý list tento seriál chválil za „uspokojování citových potřeb“ a za to, že divákům dodává „pocit bezpečí, důvěry a sounáležitosti“.

Časopis Time psal méně lichotivě. Zmínil se o tom, že tento program „povýšil okázalý spotřební způsob života na světské náboženství . . . Uvedl diváka do chamtivých osmdesátých let tím, že z texaského naftaře udělal novodobý svatý obrázek.“

Dallas, jak jej představil stejnojmenný seriál, je sotva tím, co zamýšlel právník a obchodník John Bryan, když v roce 1841 založil obchodní stanici, kterou pojmenoval pravděpodobně po Georgeovi Dallasovi, jednom z amerických viceprezidentů. Je to finanční centrum, dopravní uzel a průmyslové město — sídlí v něm více naftařských společností než v kterémkoli jiném americkém městě. „Big D“ je opravdu bohaté.

Bohatství je často ztotožňováno se štěstím, a proto se mnoho lidí dívá na Dallas jako na město radosti. Avšak bohatství nedokáže zabránit špatným událostem. Bylo to právě v Dallasu, kde byl 22. listopadu 1963 zavražděn 35. prezident Spojených států John F. Kennedy.

Jedním z problémů, který obyvatele Dallasu připravuje o štěstí, je zločinnost velkoměsta. Dalším problémem je rasové napětí a napětí mezi odlišnými kulturami. V Dallasu, tak jako v každém městě, kde žije více ras a více kultur, je vždy nebezpečí násilí, jak ukazují rasové nepokoje v Los Angeles a náboženské nepokoje v Bombaji.

Dusí se vlastním úspěchem

Bangkoku se pro množství kanálů říkalo „Benátky Východu“. Nyní většinu kanálů nahradily silnice a jedna zpráva říká, že „typický motorista stráví za rok čas odpovídající čtyřiceti čtyřem dnům tím, že zírá na zadní nárazník automobilu, který se šine těsně před ním“.

O takových problémech nevěděl nic král Rama I., který roku 1782 změnil malou vesničku v královské město a pojmenoval je Krung Thep, což znamená „město andělů“. Nejprve byl postaven Velký palác a kolem něj pak bylo vystavěno město. To bylo v souladu s thajskou vírou, že palác je středem vesmíru. Za druhé světové války Bangkok utrpěl těžké škody při bombardování. Navzdory jeho jménu a jeho velkolepým chrámům se neprokázalo, že má andělskou ochranu.

Bangkok sice leží asi 30 kilometrů od Siamského zálivu, ale neustálým vyhlubováním koryta řeky Čao Phraya, která městem protéká, se z Bangkoku stal námořní přístav. Řeka se často vylévá z břehů a zaplavuje určité části města, z nichž některé leží v nadmořské výšce jen 0,6 metru. Dnes se však přebytečná voda svádí do bočního kanálu, a to přináší jistou úlevu. Dalším problémem je, že tisíce artézských studní způsobily, že klesla hladina spodní vody. Od roku 1984 se celé město propadá rychlostí asi deset centimetrů za rok.

Vzrůst počtu obyvatel Bangkoku více než na pět miliónů a jistý hospodářský úspěch by měly být příčinou štěstí. A co víc, každý rok navštíví město milióny turistů, kteří plní městskou pokladnu. Ale to je zčásti na úkor pověsti města, protože mnoho turistů sem vábí levný a snadno dostupný sex v bangkokských nevěstincích. Proto je dnes město známo jako dálnovýchodní hlavní město chtíče.

Ani radost při takových příležitostech, jako je oslava dvou set let od založení města — květinové přehlídky, historické výstavy, královské ceremonie, klasické tance a ohňostroje — nemůže vymazat smutek, který z tohoto města dýchá. Bangkok, napsal Newsweek, „se dusí svým vlastním hospodářským úspěchem“.

Jak najít trvalou radost

Uvedená města patří ke střediskům zábavy, která udávají tón. Co však mohou nabídnout? Přinejlepším chvilkové potěšení, nikoli trvalé štěstí. Dnes je možné dosáhnout trvalého štěstí pouze ve spojení s Božím duchem, k jehož ovoci patří radost. — Galaťanům 5:22.

Nehledejte tedy radost marně. Není ve filmových studiích Bombaje ani v kasinech Monte Carla, nenajdete ji v nekonvenčním životním stylu San Franciska ani ve zdánlivém bohatství Dallasu a není ani v bangkokských nevěstincích. V dalších vydáních uvidíme, kde je možné najít trvalou radost.

[Obrázek na straně 25]

San Francisco, USA

[Obrázek na straně 25]

Bombaj, Indie

[Obrázek na straně 26]

Bangkok, Thajsko