Je dělník hoden své mzdy?

PODÍVEJTE se na ně! Zdá se, že stěží přežívají, často v bídných přístřeších, mnohokrát mají sotva základní věci k životu, a to dokonce i když žijí v bohaté zemi. Jsou to migrantní dělníci, kterých je jen ve Spojených státech celých pět miliónů; sklízejí ovoce a zeleninu pro některou z velkých obchodních společností země.

Podívejte se na jejich zjizvená a bolavá těla, když pracují ve žhoucím vedru. Sledujte je, jak se snaží narovnat si záda po dlouhých hodinách, kdy byli ohnuti při sklízení zeleniny, jež bude zdobit regály a přihrádky vzdálených obchodů a supermarketů. Jsou zde od rána do večera šest i sedm dnů v týdnu. Podívejte se na děti, které pracují se svými rodiči a často i prarodiči. Mnoho dětí přestalo chodit do školy velmi záhy, protože jejich rodiče se stále stěhují vždy tam, kde je zrovna sklizeň. To vše jenom proto, aby vůbec nějak přežili.

Když se díváte, jak se tito dělníci lopotí na poli, obtěžuje vás stálý hluk z letadla létajícího příliš nízko? Pálí vás oči a štípe a svědí vás kůže působením škodlivých pesticidů, které toto letadlo rozprašuje? Obáváte se krátkodobého i dlouhodobého nebezpečí, jež vám z pesticidů hrozí? Dělníci ano. Stále mají postřiky všude, na šatech, v nose, v plicích. Pozorovali, jak si tyto zhoubné chemikálie vybírají svou daň na jejich dětech a na letitých rodičích. Viděli členy rodiny a spolupracovníky, jak jsou v mladém věku vyřazeni z práce v důsledku otravy pesticidy.

Jedna holčička, které je teď něco přes deset let, se narodila se znetvořenou kyčlí, bez hrudních svalů na pravé straně a s ochrnutou polovinou tváře. Její otec je přesvědčen, že tyto deformace byly způsobeny pesticidy, jež se rozprašovaly na polích s jahodami, na nichž pracovala její matka v době těhotenství. Uvádělo se, že jen působením pesticidů je každý rok poškozeno tři sta tisíc dělníků a tito migrantní dělníci mají pětkrát vyšší invaliditu než pracovníci v jakémkoli jiném druhu zaměstnání.

Pokud vás nepřemohly city, když vidíte dělníky, kteří se lopotí na polích, nebo když vidíte, v jakých bídných poměrech žijí, pak naslouchejte slovům těch lidí. „Z této práce je člověk na smrt unavený,“ povzdechla si matka sedmi dětí po dlouhém těžkém dnu na poli. „Asi se jenom opláchnu a půjdu spát. Nejedla jsem — probudila jsem se ráno až po čtvrté hodině a neměla jsem čas si něco připravit k obědu. Teď jsem příliš unavená na to, abych jedla.“ Její ruce jsou samý puchýř. Držet vidličku nebo lžíci při jídle by bylo bolestivé.

„[Naše děti] nám někdy o víkendech pomáhají,“ říká jiná matka, „a děti vědí, co to je dělat na poli. Nechtějí se tím živit . . . Mám ještě třísky v rukách po sběru pomerančů minulou zimu.“ Její manžel říká: „Pracujeme od svítání do soumraku šest dnů v týdnu . . . Ale budeme to asi dělat celý život. Co jiného bychom dělali?“ Manželský pár dohromady vydělává pouhých deset tisíc amerických dolarů za rok — životní minimum podle amerických měřítek.

Ze strachu, aby neztratili své zaměstnání, si dělníci netroufnou stěžovat. „Postěžujete si,“ řekl jeden dělník, „a už vás na práci znovu nezavolají.“ Mnozí migrantní dělníci jsou manželé a otcové, kteří museli opustit svou rodinu, protože tam, kde je právě úroda, je ubytování příliš špinavé a stísněné, než aby se tam vešli ostatní členové rodiny — jde často o škvárové baráky, které obývá až tři sta dělníků. „Bylo by to příjemné žít celý rok s nimi [mou rodinou],“ řekl jeden otec, „ale musím to tak dělat.“ „Jsme totiž úplně na dně,“ řekl jiný otec. „Pokud se může vůbec něco změnit, pak jenom k lepšímu.“ Jako by to nestačilo, dostávají mnozí dělníci mzdu podle nejnižšího tarifu. Některým z dělníků se zdá deset tisíc dolarů za rok jako nedostižný plat, ve který nemohou doufat. „Majitelé mohou platit mzdy třetího světa a jednoduše mohou vyhnat ty dělníky, kteří nedělají přesně to, co jim bylo řečeno,“ napsal časopis People Weekly. „Dělník je hoden své mzdy,“ řekl Ježíš. (Lukáš 10:7) Migrantní dělníci si jistě říkají, kdy se tato zásada uplatní v jejich životě.

Ti, kdo učí naše děti

Všimněte si nyní těch, kdo vzhledem ke svému povolání nesou odpovědnost za výuku dětí a dospělých ve čtení, psaní, pravopisu, matematice, základních znalostech, chování na pracovišti — ve všem, co patří k základnímu vzdělání. Na institucích vysokoškolského vzdělávání vyučují pedagogové právo, medicínu, chemii, strojnictví a vyspělou technologii — obory, které v tomto počítačovém a kosmickém věku umožňují získat mnohem výnosnější zaměstnání. Neměli by tito pedagogové — vzhledem k tomu, jak mimořádný význam má oblast výuky — být zařazeni vysoko coby lidé, kteří poskytují neocenitelné služby? Porovnáváme-li lidi, jejichž mzda je ve výrazném nepoměru k práci, kterou dělají, zdá se, že společnost hluboce podcenila učitelské povolání.

Koncem našeho dvacátého století se v některých oblastech stalo učitelské povolání vysoce nebezpečným nejen na středních školách, ale rovněž na základních školách. Jsou místa, kde učitelé dostávají pokyn, že do třídy a na hřiště mají chodit s holí, aby se bránili před neukázněnými dětmi. Školní děti každého věku nosí na těle nebo v plastikových krabicích se svačinou pistole a nože.

Učitelé, jak muži, tak ženy, utrpěli od žáků ublížení na těle. V posledních letech se na středních školách stalo oběťmi zločinu více než čtyřicet sedm tisíc učitelů a dva a půl miliónu studentů. „Tento problém je všude,“ uvedly učitelské noviny NEA Today, „ale horší to je na území měst — předpoklad, že učitel bude ve škole napaden, je tam každý rok jedna ku padesáti.“ Nesmírně rozšířené užívání drog a alkoholu ve školách zvýšilo znechucení a strach učitelů.

Kromě toho všeho se v některých oblastech očekává, že učitelé budou dále pokračovat ve svém sebevzdělávání po celou dobu, kdy učí, a že použijí svou dovolenou k tomu, aby se účastnili sjezdů nebo seminářů pro učitele ve svém oboru. Nicméně, překvapilo by vás, kdybyste se dověděli, že v některých velkých městech Spojených států platy školníků — těch, kdo mají za úkol udržovat školu v čistotě a provádět opravy — převyšují platy učitelů o dvacet tisíc dolarů?

Platy učitelů se liší zem od země, stát od státu a oblast od oblasti. V některých zemích patří mzdy učitelů k nejnižším mzdám v celém státě. Dokonce i zprávy z bohatších zemí ukazují, že vzhledem k tomu, jaká odpovědnost leží na ramenou pedagogů, jsou jejich platy nespravedlivé.

Podle The New York Times jeden člověk, který kritizoval úroveň platů učitelů a pedagogů, řekl: „Profese, které vyžadují, aby se jim člověk oddal, jako je vyučování . . ., byly ve Spojených státech vždy velmi bídně placeny nebo odměňovány. Veřejnost si vždy myslela ‚je to jejich problém, oni to dělají rádi‘. Já si nemyslím, že to je fér, a nemyslím si, že to je příliš inteligentní.“ Všimněte si například této zprávy, která vyšla v The New York Times: „Ve školním roce 1991–1992 stoupaly platy zaměstnanců středních škol a univerzit nejpomaleji za posledních dvacet let.“ V průměru to bylo o tři a půl procenta. „Když se těch tři a půl procenta srovná s inflací,“ uvedla jedna vědecká pracovnice, „platy stouply o nepatrných 0,4 procenta.“ Narůstají obavy, že odpovědní pedagogové budou nízkými platy donuceni opustit učitelování a přijmout lépe placené zaměstnání.

A pak je tu sport

V nápadném protikladu k tomu jsou honoráře ve světě sportu, které se vymkly jakékoli kontrole. Jak se dívají migrantní dělníci s platy na úrovni životního minima a nespravedlivě placení pedagogové na výstřední sumy čistého zisku u sportovců?

Cožpak by průměrný policista, který dělá pochůzky, a hasič, který čeká na poplach — lidé, kteří ve svém zaměstnání každý den riskují svůj život — schvaloval fantastické honoráře, které dostávají profesionální sportovci, protože jsou slavnými hvězdami? Ve Spojených státech bylo za posledních deset let více než sedm set policistů zabito při výkonu služby. Smrtelné úrazy hasičů jsou rovněž četné. Všeobecně se však uznává, že tito vysoce trénovaní profesionálové jsou placeni velmi nedostatečně. Nebudou mít pochybnosti o tom, jakou hodnotu společnost připisuje jejich povolání a jejich životu?

Vezměme si například baseball, který je silným magnetem pro sportovní fanoušky ve Spojených státech, Kanadě a Japonsku. Ve Spojených státech vydělává více než dvě stě hráčů první ligy přes milión dolarů ročně. Na konci baseballové sezóny roku 1992 podepsalo sto hráčů smlouvy, které jim zaručovaly, že dostanou 516 miliónů amerických dolarů. Z těchto hráčů jich dvacet tři podepsalo smlouvy více než na tři milióny dolarů za rok. Tito méně známí hráči jsou ve stínu závratných honorářů těch, kdo jsou ve světle reflektorů. Každý z takových hráčů se upsal na šest let činnosti více než za čtyřicet tři miliónů amerických dolarů nebo na pět let činnosti za třicet šest miliónů amerických dolarů. Sumy každý rok stoupají a vznikly nové rekordní honoráře v dějinách baseballu. V americkém fotbalu honoráře hráčů také prudce stouply v průměru na pět set tisíc amerických dolarů.

U těchto honorářů vyvstává otázka: Uměl by si průměrný čtenář představit, že by každý týden přijímal šek na 62 500 dolarů? „Nicméně všichni obránci v národní fotbalové lize, kteří jsou milionáři, přesně tohle dělají každý týden po dobu šestnáctitýdenní fotbalové sezóny,“ uvedly The New York Times. „A co baseballoví hráči se dvěma milióny dolarů, kteří dostávají každé dva týdny šek na 75 000 dolarů? Po odečtení daní má takový hráč 50 000 na to, aby ‚vydržel‘ do příští výplaty.“ Do toho se nepočítají peníze, které se sportovní hvězdě vyplácejí za účast na reklamě na různé výrobky, za podpisování baseballových míčků, za autogramy pro fanoušky a za odměny při veřejných vystoupeních, což úhrnem může jít do miliónů. A opět, co si má myslet nedostatečně placený učitel, který za celý rok vydělá méně než sportovec za jediný zápas?

Vzhledem k tomu, jaký vliv má televize, je sport zlatým dolem také pro hráče golfu, tenisu a hokeje. Hvězdy na tomto poli mohou svůj příjem počítat na milióny. Jeden přední hokejový hráč podepsal smlouvu na šest let za čtyřicet dva miliónů amerických dolarů. Jiný hokejový hráč dostane za pět let reprezentace klubu dvacet dva milióny dolarů, v průměru 4,4 miliónu za sezónu — a to dokonce i tehdy, když si pro nemoc nebo zranění ani jednou neobuje brusle, aby nastoupil za svůj tým.

V jednom tenisovém utkání, které se odehrálo mezi dvěma špičkovými profesionály — mužem a ženou — a bylo označeno jako „bitva dvou pohlaví“, se na kurtu zápolilo o cenu pět set tisíc amerických dolarů, které měl dostat pouze vítěz. Přesto, že cenu vyhrál muž, oba údajně „dostali značnou odměnu za to, že hráli veřejně; výše odměny sice nebyla oznámena, ale odhaduje se, že to bylo mezi dvě stě tisíci a pěti sty tisíci pro každého“.

V takových zemích, jako je Británie, Itálie, Japonsko a Španělsko, jestliže jmenujeme jenom některé, honoráře profesionálních sportovců dosáhly neuvěřitelných výšek — jsou to neslýchané sumy v miliónech dolarů. To vše podnítilo jednoho špičkového profesionálního tenistu k prohlášení, že honoráře v devadesátých letech jsou „nestydaté“.

Tím však nechceme říci, že na těchto vysokých honorářích mají vinu profesionální sportovci. Jsou to majitelé týmů, kdo dělá talentovaným hráčům nabídku. Hráči prostě berou to, co se jim nabízí. Hráči mají zásluhu na tom, že přitahují fanoušky, kteří mužstva podporují. V baseballové a fotbalové sezóně 1992 například byla na mnoha stadiónech rekordní návštěvnost. Tato skutečnost a zisky z televizních přenosů přinesly majitelům týmů větší tržbu. Někteří lidé se tedy na to dívají tak, že hráči prostě dostávají to, co jim patří.

Výstřední honoráře, které se platí za to, že se odpálí míček přes síť, do malinké jamky nebo mimo hřiště, a v protikladu k tomu nuzná mzda migrantních dělníků, kteří se dlouhé hodiny lopotí na žhavém slunci, aby sklidili to, co my budeme jíst, jsou smutným dokladem toho, jaký smysl pro hodnoty má bohatá společnost.

Pro srovnání si všimněte jiného rozboru — profilu jiného dobře známého profesionála. Americký vědec Jonas Salk a jeho spolupracovníci prováděli výzkum vakcíny pro prevenci dětské obrny a měli k dispozici méně než dva milióny amerických dolarů. Dlouhé hodiny se lopotili v laboratoři, tvořili jednu vakcínu za druhou, testovali je a zkoušky opakovali. V roce 1953 Salk oznámil, že byla vyvinuta zkušební vakcína. Mezi prvními, na kom byla vakcína zkoušena, byl Salk, jeho žena a jejich tři synové. Zjistilo se, že vakcína je bezpečná a účinná. Dětská obrna je dnes prakticky vymýcena.

Salkovi se za jeho mimořádný přínos v prevenci této smrtelné a mrzačící nemoci dostalo mnoha poct. Odmítl však přijmout jakoukoli peněžní odměnu. Vrátil se do své laboratoře, aby vakcínu zdokonaloval. Je zřejmé, že skutečnou odměnou pro něho nebyly peníze, ale uspokojení, že děti a rodiče přestali mít strach z tohoto vážného nebezpečí.

Nakonec se zamyslete nad tím, jaké to je, učit se o vyhlídce na věčný život na rajské zemi, kde slabost, nemoci a smutek budou navždy odstraněny. Představte si, jaké platy by učitelé takové dobré zprávy mohli logicky získat. Nedostávají však žádnou finanční odměnu. Takoví učitelé zde jsou a učí zdarma! Když Ježíš řekl, že „dělník je hoden své mzdy“, nemluvil o platech učitelů dobré zprávy. (Lukáš 10:7) Ježíš řekl, že dostanou, co potřebují. Také těmto lidem řekl: „Zdarma jste dostali, zdarma dávejte.“ (Matouš 10:8) Co je jejich odměnou? Přesně to, co Ježíš — největší člověk, který kdy žil — slíbil: věčný život na očištěné rajské zemi. Tomu se nemohou vyrovnat ani honoráře v miliónech miliónů!

[Rámeček na straně 9]

Peníze, sláva, nebo drogy — Co zvolit?

Lákadlo slávy a miliónů dolarů, které lze získat v profesionálním sportu, podnítilo mnoho mladých lidí k tomu, že začali užívat anabolické steroidy, aby si v mimořádně krátkém čase vypěstovali statné tělo s mohutnými svaly. Doktor William N. Taylor, který je členem amerického olympijského programu pro sledování drog, upozorňuje, že používání těchto látek dosáhlo „epidemických rozměrů“. Odhaduje se, že pouze ve Spojených státech užívá steroidy kolem dvou set padesáti tisíc dospívajících.

„Nátlak, aby člověk užíval steroidy, je na střední škole neuvěřitelný,“ řekl jeden profesionální hráč amerického fotbalu. „Sportovci nepřemýšlejí o tom, co bude za dvacet let, jaké problémy by mohli mít, budou-li užívat steroidy. Nepřemýšlejí o tom, co bude za dvacet dnů, zvláště jsou-li to studenti střední školy. Způsob uvažování sportovce, zejména v mladém věku, je: ‚Udělám cokoli, abych se prosadil.‘“

„Jestliže chci být hráčem,“ řekl jeden muž, který se chtěl stát profesionálním hráčem amerického fotbalu, „musím je brát . . . V posilovně je velká konkurence. Chcete, aby vám svaly každým rokem rostly a sílily, vidíte ostatní, jak jim svaly rostou, a chcete, aby vám rostly taky. Tento způsob uvažování člověka ovládne.“ Ačkoli uvedený sportovec měl takové pocity, stal se tím, čím zamýšlel — profesionálním fotbalovým hráčem — bez pomoci steroidů. Je přesvědčen, že užívat steroidy je „mnohem nebezpečnější než zahrávat si s běžnými drogami“.

Stohy papíru popsali nejen lékaři, ale také ti, kdo trpí velmi nebezpečnými účinky steroidů a jiných látek, které posilují tělo. Nejzávažnější reakce vedly ke smrti.

[Obrázek na straně 7]

Migrantní dělníci na poli při sběru česneku v Gilroy (Kalifornie)

[Podpisek]

Camerique/H. Armstrong Roberts

[Obrázek na straně 8]

Neměli by být učitelé zařazeni vysoko — jako ti, kdo si zaslouží svou mzdu?

[Obrázek na straně 10]

Ve Spojených státech vydělává více než dvě stě hráčů první ligy baseballu více než milión dolarů ročně

[Podpisek]

Focus on Sports