Úsilí o záchranu dětí

„Sešli jsme se na Světovém shromáždění o dětech, abychom vznesli naléhavou výzvu a přijali společný závazek, který se týká všech — poskytnout každému dítěti lepší budoucnost.“ — Konference Spojených národů, 1990.

PREZIDENTI a předsedové vlád více než sedmdesáti zemí se 29. a 30. září 1990 sešli v New Yorku, aby prodiskutovali závažnou situaci dětí ve světě.

Konference soustředila pozornost mezinárodní veřejnosti na politováníhodné utrpení dětí, celosvětovou tragédii, která byla utajována. Peter Teeley, delegát Spojených států, zdůraznil: „Kdyby denně umíralo 40 000 sov, způsobilo by to pobouření. Ale toho, že umírá 40 000 dětí, si sotva kdo všimne.“

Všichni vedoucí vládní činitelé, kteří se shromáždili, souhlasili s tím, že se musí něco dělat — a to naléhavě. Vzali na sebe „slavnostní závazek, že prvenství dostanou práva dětí, jejich přežití, ochrana a rozvoj“. K jakým konkrétním návrhům dospěli?

Budoucnost více než 50 miliónů dětí je nejistá

Prvořadým úkolem bylo zachránit více než 50 miliónů dětí, které by pravděpodobně zemřely během devadesátých let. Mnohé tyto mladé životy by bylo možné zachránit, pokud by se uskutečnila následující zdravotní opatření:

• Kdyby se všechny matky v rozvojových zemích nechaly přesvědčit, že mají své děti kojit nejméně čtyři až šest měsíců, zachránilo by se tím každý rok milión dětí.

• Rozsáhlé používání perorální rehydratace by mohlo snížit na polovinu počet úmrtí následkem průjmu. Každý rok zabije průjem čtyři milióny dětí.a

• Rozsáhlé očkování a užívání levných antibiotik by mohlo zabránit miliónům dalších úmrtí způsobených nemocemi jako spalničky, tetanus a zápal plic.

Je takový zdravotní program uskutečnitelný? Koncem tohoto desetiletí by náklady dosáhly možná 2,5 miliardy dolarů ročně. V celosvětovém měřítku je to zanedbatelný výdaj. Takový obnos vydají americké tabákové společnosti každý rok jen na reklamu na cigarety. Národy světa vyplýtvají takový obnos každý den na zbrojení. Nemohly by se finanční prostředky poskytnout spíše pro zájmy zdraví ohrožených dětí? Deklarace práv dítěte, kterou vydalo OSN, jasně prohlašuje, že „lidstvo je povinno dát dětem to nejlepší, co jim může dát“.

Samozřejmě, poskytnout „každému dítěti lepší budoucnost“ znamená více než jen zachránit ho před předčasnou smrtí. Sandra Huffmanová, která je prezidentkou Centra pro prevenci podvýživy v dětství, řekla časopisu Time, že „perorální rehydratací se nepředejde průjmu, ale pouze se zabrání tomu, že by dítě na průjem zemřelo . . . To, co musíme nyní udělat,“ dodává, „je zaměřit se na to, jak můžeme předcházet nemocem, ne pouze smrti.“

S cílem zlepšit život miliónů dětí — nejen život zachránit — bylo zahájeno několik náročných programů. (Viz rámeček na straně 6.) Žádný z nich nebude snadné uskutečnit.

Nezávadná voda na dosah

Felicia Onu věnovala každý den pět hodin tomu, aby přinesla vodu pro svou rodinu. Voda, kterou přinese domů, je často kontaminována. (Taková voda často působí každoroční výskyt nákazy vlasovcem medinským a podílí se na propuknutí průjmů.) V roce 1984 však byla ve vesnici, kde Felicia Onu bydlí, v Ugwulangwu ve východní Nigérii, vykopána studna a instalována ruční pumpa.

Dnes musí jít pro nezávadnou vodu jen několik set metrů. Její děti jsou zdravější a život je pro ni mnohem snazší. V osmdesátých letech získala, podobně jako Felicia, více než miliarda lidí přístup k nezávadné vodě. Ale milióny žen a dětí stále tráví každý den mnoho hodin tím, že se pachtí s vědry, která obsahují méně vody, než kolik přibližně proteče na průměrném západním záchodě při jednom spláchnutí.

Dobré a špatné podmínky ve školství

Maximino je bystrý jedenáctiletý chlapec, který žije v odlehlé oblasti Kolumbie. Ačkoli tráví několik hodin denně tím, že svému otci pomáhá při pěstování zemědělských plodin, vede si dobře ve škole. Chodí do Escuela Nueva neboli Nové školy, která má pružný program sestavený tak, aby děti mohly dohonit učební látku, pokud několik dnů chyběly — což je běžný jev, zvláště v době žně. V Maximinově škole je málo učitelů. Je nedostatek učebnic. Děti jsou vybízeny, aby si navzájem pomáhaly, když něčemu nerozumí, a děti také dělají většinu práce, která souvisí s provozem školy. Tento novátorský systém — zvláště uzpůsobený k tomu, aby splňoval potřeby chudé zemědělské společnosti — se zkouší v mnoha dalších zemích.

V jednom velkém asijském městě, které je od Kolumbie vzdáleno tisíce kilometrů, žije jiné bystré jedenáctileté dítě. Jmenuje se Melinda. Nedávno přestala chodit do školy — proto, aby dvanáct hodin denně sbírala na obrovských městských haldách odpadků kousky kovu a umělé hmoty. „Chci pomáhat otci, abychom mohli mít každý den něco k jídlu,“ říká Melinda. „Kdybych mu nepomáhala, neměli bychom vůbec co jíst.“ I v tom případě, že se jí daří, přinese domů za celý den jen takovou částku, která odpovídá pouhým deseti korunám.

Děti jako zdravotničtí pracovníci

Na periférii indického města Bombaje je chudinská čtvrť, které se říká Malvani. Po dlouhou dobu se v tomto místě vyskytovaly nemoci. Nakonec se vše zlepšilo díky energickým zdravotnickým pracovnicím, jako jsou Neetu a Aziz. Navštěvují rodiny a zjišťují, zda jsou malé děti očkovány nebo zda netrpí průjmem, svrabem či anémií. Neetu a Aziz mají pouze jedenáct let. Dobrovolně pracují na programu, v rámci kterého jsou starší děti pověřeny, aby sledovaly zdravotní stav dětí mladších pěti let. Díky jejich úsilí — a úsilí desítek dalších dětí podobných těmto děvčátkům — téměř všechny děti v Malvani byly očkovány, většina rodičů umí podávat perorální rehydrataci a celkové hygienické podmínky se zlepšily.

Všude na světě se podnikají mimořádné kroky k tomu, aby malé děti byly očkovány proti nejběžnějším nemocem. (Viz diagram na straně 8.) V Bangladéši je nyní očkováno více než 70 procent dětské populace, v Číně to je více než 95 procent. Odborníci se domnívají, že pokud by každá rozvojová země mohla v počtu očkovaných lidí dosáhnout hranici 90 procent, pak by výsledkem byla kolektivní odolnost. Je-li převážná většina lidí očkována, je mnohem nesnadnější, aby se nemoc přenášela.

Chudoba, válka a AIDS

Nicméně je smutnou skutečností, že ačkoliv došlo k určitému pokroku v oblasti zdravotní péče a vzdělávání, jiné problémy zůstávají stejně neřešitelné, jako byly vždycky. Tři nejúpornější z těchto problémů jsou chudoba, válka a AIDS.

V posledních letech se chudí lidé na celém světě stávali ještě chudšími. Za posledních deset let klesl reálný příjem ve zbídačelých oblastech Afriky a Latinské Ameriky o 10 procent i více. V těchto zemích — kde 75 procent rodinného příjmu jde na jídlo — si rodiče prostě nemohou dovolit poskytnout svým dětem vyrovnanou stravu.

‚Dávejte dětem zeleninu a banány,‘ bylo řečeno jedné ženě, Grace, v místním zdravotním středisku. Ale Grace, matka deseti dětí, která žije ve východní Africe, nemá peníze na potraviny a není zde dostatek vody, aby si tyto plodiny vypěstovala na rodinném políčku, které má deset arů. Nemají jinou možnost než se živit obilím a fazolemi a občas být o hladu. Bude-li současný trend pokračovat, potom pro Graceinu rodinu a milióny dalších lidí, jako je ona, nejsou vyhlídky na zlepšení.

Graceiným dětem, ačkoli jsou chudé, se daří lépe než osmiletému Kim Sengovi z jihovýchodní Asie, jehož otec byl zabit v bratrovražedné občanské válce a jehož matka později zemřela hladem. Kim Seng, který téměř také zemřel na podvýživu, nalezl nakonec útočiště v utečeneckém táboře. Mnohé z pěti miliónů dětí, které strádají v utečeneckých táborech po celém světě, zažily podobné těžkosti.

Na začátku našeho století byl počet válečných obětí z řad civilistů pouze 5 procent. Toto číslo nyní prudce vzrostlo na 80 procent, a většinu obětí tvoří ženy a děti. Ti, kdo unikli tělesnému zranění, však trpí po citové stránce. „Nemohu zapomenout, jak zabili mou matku,“ říká dívka, která utekla z jedné země na jihu střední Afriky. „Chytili ji a dělali s ní ošklivé věci. Nakonec ji svázali a ubodali ji . . . Někdy se mi o tom zdá.“

Protože násilné konflikty stále propukají v jedné zemi za druhou, zdá se nevyhnutelné, že nevinné děti budou dále trpět ničivými účinky války. Mezinárodní napětí kromě toho ubližuje i těm dětem, kterých se konflikt přímo netýká. Armáda spolyká peníze, které by mohly být použity na lepší školství, hygienická opatření a zdravotní péči. To, co průmyslové země světa vydávají na armádu, přesahuje společný roční příjem nejchudší poloviny lidstva. A dokonce 46 nejchudších zemí světa vydává na podporu válečné mašinérie tolik prostředků jako na zdravotnictví a školství dohromady.

Kromě chudoby a války se za dětmi na celém světě plíží další zabiják. Během osmdesátých let došlo sice k velkému pokroku v boji proti spalničkám, tetanu a průjmu, ale objevil se jiný děsivý přízrak: AIDS. Světová zdravotnická organizace počítá s tím, že do roku roku 2000 bude nakaženo deset miliónů dětí. Většina z nich se nedožije dvou let a stěží se některé z nich dožije více než pěti let. „Pokud se brzy něco nepodnikne, hrozí, že AIDS zlikviduje pokrok ve všem, co jsme za posledních deset let udělali pro to, aby děti neumíraly,“ stěžuje si doktor Reginald Boulos, dětský lékař na Haiti.

Z tohoto krátkého přehledu je zřejmé, že ačkoli se dosáhlo cenných úspěchů, cíl ‚poskytnout každému dítěti lepší budoucnost‘ zůstává gigantickým úkolem. Je nějaká naděje, že se tento sen jednou stane skutečností?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 6]

Cíle devadesátých let — Výzva na záchranu dětí

Národy, které se účastnily Světového shromáždění o dětech, přijaly několik konkrétních závazků. Doufají, že do roku 2000 dosáhnou následujících cílů:

Očkování. Současné programy očkování zachrání každý rok tři milióny dětí. Dva milióny dalších však ještě umírají. Za předpokladu, že by 90 procent dětí na světě bylo očkováno proti běžným chorobám, mohlo by se zabránit většině těchto úmrtí.

Vzdělání. Během osmdesátých let v podstatě klesl počet dětí, které byly v nejchudších zemích světa zapsány do školy. Cílem je zvrátit tento trend a zajistit, aby na konci desetiletí mělo každé dítě možnost chodit do školy.

Podvýživa. Představitelé Dětského fondu OSN jsou přesvědčeni, že „použije-li se správný přístup, . . . je svět již nyní schopen uživit všechny děti a zvládnout ty nejhorší formy podvýživy“. Byly vypracovány návrhy, jak by se v tomto desetiletí mohl počet podvyživených dětí snížit na polovinu. Takový výsledek by zachránil sto miliónů dětí od sužujícího hladu.

Nezávadná voda a hygienická opatření. Brundtland Report v roce 1987 vysvětlil: „V rozvojovém světě je počet dostupných vodovodních kohoutků lepším ukazatelem zdraví společnosti než počet nemocničních lůžek.“ V současné době více než miliarda lidí nemá přístup k nezávadné vodě a dvakrát tolik jich nemá hygienicky přijatelné likvidování odpadu. Cílem je, aby nezávadná pitná voda a hygienické prostředky k likvidaci lidských výkalů byly všeobecně dostupné.

Ochrana. V posledních deseti letech způsobily války více než pěti miliónům dětí zranění a smrt. Dalších pět miliónů dětí zůstalo bez domova. Tito běženci, podobně jako milióny dětí, které žijí na ulici, a děti, které nelidsky pracují, naléhavě potřebují ochranu. Úmluva o právech dítěte — kterou nyní podepsalo více než sto zemí — hledá způsoby, jak všechny tyto děti chránit před násilím a vykořisťováním.

[Tabulka na straně 7]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

HLAVNÍ PŘÍČINY DĚTSKÝCH ÚMRTÍ

(Děti mladší pěti let)

MILIÓNY ÚMRTÍ KAŽDÝ ROK (Odhady roku 1990):

0,51 MILIÓNU Černý kašel

0,79 MILIÓNU Novorozenecký tetanus

1,0 MILIÓNU Malárie

1,52 MILIÓNU Spalničky

2,2 MILIÓNU Jiné infekce dýchacích cest

4,0 MILIÓNU Průjmová onemocnění

4,2 MILIÓNU Další příčiny

Zdroj: WHO a UNICEF

[Tabulka na straně 8]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

POKROK V OČKOVÁNÍ DĚTÍ V ROZVOJOVÉM SVĚTĚ V LETECH 1980–1988

Procento očkovaných dětí mladších 12 měsíců

LÉTA

1980 1988

DPT3* 24% 66%

DĚTSKÁ OBRNA 20% 66%

TUBERKULÓZA 29% 72%

SPALNIČKY 15% 59%

* DPT3: Spojené očkování proti ZÁŠKRTU (DIFTÉRII), ČERNÉMU KAŠLI (PERTUSI) a TETANU.

ZDROJ: WHO a UNICEF (V počtu za rok 1980 není zahrnuta Čína)

[Podpisek obrázku na straně 4]

Foto: Godo-Foto