V Austrálii jsem našel pravé bohatství

BYL DUBEN 1971. Strávil jsem sedm let v Austrálii, a nedávno jsem se vrátil do Řecka, abych navštívil svou rodinu. Byl večer a já jsem tiše seděl u stolku v kavárně na náměstí ve vesnici Karies, když tam přišli místní kněz a starosta a posadili se naproti mně. Zjevně toužili vyvolat hádku.

Kněz ani nepozdravil a hned mě obvinil, že jsem se přestěhoval do Austrálie jenom proto, abych zbohatl. Mírně řečeno, pořádně mě to překvapilo. Odpověděl jsem co možná bez vzrušení, že se mi za mého pobytu v Austrálii podařilo získat mnohem cennější majetek než peníze.

Moje odpověď ho udivila, ale potom chtěl přesně vědět, co tím myslím. Odpověděl jsem mu, že kromě jiných věcí jsem se dozvěděl, že Bůh má jméno. „A to je něco, co jste mě zapomněl naučit,“ řekl jsem a díval jsem se mu přímo do očí. Než mi mohl oplatit útokem, zeptal jsem se: „Pověděl byste mi, prosím, jaké je Boží jméno, o němž mluvil Ježíš, když nás ve vzorové modlitbě učil, abychom se modlili: ‚Ať je posvěceno tvé jméno.‘?“ — Matouš 6:9.

Zpráva o této debatě se rychle rozšířila po návsi a za deset minut se shromáždilo asi 200 lidí. Kněz začal mít nedobrý pocit. Nezodpověděl mi otázku o Božím jménu a jeho odpovědi na další biblické otázky byly neuspokojivé. Byl v rozpacích, a tak své rozpaky zakrýval tím, že si objednával u číšníka další a další ouzo, řecký alkoholický nápoj.

Uplynuly dvě zajímavé hodiny. Přišel můj otec, který mě hledal, a když viděl, co se děje, tiše se posadil do rohu a sledoval ten výjev. Živá debata trvala do půl dvanácté v noci, kdy ten muž začal v opilosti zlostně křičet. Nato jsem shromážděný zástup lidí upozornil, že vzhledem k pozdní hodině bychom měli jít všichni domů.

Co způsobilo tuto konfliktní situaci? Proč se kněz a starosta pokoušeli vyvolat se mnou hádku? Krátký pohled zpátky na mé dospívání v této části Řecka vám pomůže tomu porozumět.

Počáteční těžkosti

Narodil jsem se v prosinci 1940 ve vesnici Karies na poloostrově Peloponés. Byli jsme nesmírně chudí, a kdykoli jsem nebyl ve škole, pracoval jsem spolu se svou matkou od východu do západu slunce na rýžových polích, kde jsem stál po kolena ve vodě. Ve třinácti letech jsem vyšel ze základní školy a rodiče zařídili, že budu pracovat jako učeň. Abych se mohl učit instalatérem a sklenářem, dali mému zaměstnavateli 500 kilo pšenice a 20 kilo rostlinného oleje, což byl téměř celý jejich roční příjem.

Život učně, který žil mnoho kilometrů od domova a často pracoval od rozbřesku do půlnoci, vůbec nebyl snadný. Mnohdy jsem uvažoval, že se vrátím domů, ale to jsem svým rodičům nemohl udělat. Tak nesobecky se pro mě obětovali! Nikdy jsem se jim tedy se svými problémy nesvěřil. Řekl jsem si: ‚Musíš vydržet, ať to bude jakkoli obtížné.‘

Během let jsem mohl občas své rodiče navštívit, a když mi bylo osmnáct, má učňovská léta skončila. Tehdy jsem se rozhodl odejít do Athén, do hlavního města, kde byly větší vyhlídky najít práci. Našel jsem si tam zaměstnání a pronajal si pokoj. Každý den po práci jsem se vrátil domů, uvařil si a uklidil pokoj, a pak jsem tu trochu svého volného času věnoval učení angličtiny, němčiny a italštiny.

Nemravná mluva a chování jiných mladých lidí mi byly nepříjemné, a tak jsem se jejich společnosti vyhýbal. To však způsobilo, že jsem se cítil naprosto osamělý. Když mi bylo jednadvacet let, byl jsem povolán k výkonu vojenské služby. Nadále jsem pokračoval ve svém studiu jazyků. Později, v březnu 1964, jsem se po odchodu z armády vystěhoval do Austrálie a usadil se v Melbourne.

Náboženské hledání v nové zemi

Brzy jsem našel práci, seznámil se s jednou Řekyní, která se jmenovala Alexandra a která se také přistěhovala, a za šest měsíců po mém příjezdu jsme se vzali. O několik let později, v roce 1969, chodila u nás v domě jedna starší paní — patřila ke svědkům Jehovovým — a nabízela Strážnou věž a Probuďte se! Časopisy mi připadaly zajímavé, a tak jsem je uložil na bezpečné místo a upozornil svou manželku, aby je nevyhazovala. Za rok nato nás navštívili dva jiní svědkové a nabídli mi bezplatné domácí biblické studium. Tuto nabídku jsem přijal, a z Písem jsem se dozvídal právě to, co jsem hledal, abych zaplnil prázdnotu ve svém životě.

Jakmile má sousedka zjistila, že studuji se svědky, poslala mě k evangelíkům a tvrdila, že jejich církev je lepší. Následkem toho jsem začal studovat také s jedním starším z evangelické církve. Brzy jsem začal chodit na shromáždění k evangelíkům i ke svědkům. Rozhodl jsem se totiž, že najdu pravé náboženství.

Zároveň jsem si uvědomoval, že jsem byl vychováván v řecké církvi, a začal jsem se hlouběji zabývat pravoslavným náboženstvím. Jednoho dne jsem šel do tří kostelů řecké pravoslavné církve. Když jsem v prvním z nich vysvětlil účel své návštěvy, kněz mi v podstatě ukázal dveře. Vysvětloval mi, že patříme k řecké církvi, a že tedy není správné se stýkat se svědky nebo s evangelíky.

Jeho postoj mě překvapil, ale pomyslel jsem si: ‚Možná právě tento kněz není dobrým představitelem církve.‘ K mému údivu kněz ve druhém kostele reagoval podobně. Přesto mi však řekl, že u něho v kostele vede jeden teolog každou sobotu večer kurs studia Bible. Když jsem se pokusil zkoumat pravoslavné náboženství ve třetím kostele, bylo to pro mě další zklamání.

Rozhodl jsem se však navštěvovat kurs biblického studia ve druhém kostele, a příští sobotu jsem tam šel. S radostí jsem sledoval čtení z biblické knihy Skutků. Když se četl úsek, jak si Kornélius klekl před Petra, teolog čtení přerušil a poukázal na to, že Petr správně odmítl Kornéliův projev uctívání. (Skutky 10:24–26) Nato jsem zvedl ruku a řekl, že mám otázku.

„Prosím, co chcete vědět?“

„Jestliže tedy apoštol Petr nechtěl být uctíván, proč máme jeho ikonu a uctíváme ji?“

Několik sekund bylo naprosté ticho. Potom to bylo, jako by vybuchla bomba. Vzplanuly vášně a ozývalo se volání: „Odkud jsi přišel?“ Dvě hodiny trvala vášnivá debata spojená s mnoha výkřiky. Když jsem konečně odcházel, dostal jsem s sebou domů jakousi knihu.

Otevřel jsem ji a první slova, na která mi padl zrak, byla: „Jsme Řekové, a naše náboženství prolévalo krev proto, aby uhájilo naši tradici.“ Věděl jsem, že Bůh nepatří jenom Řekům, a tak jsem okamžitě přetrhal svazky s řeckou pravoslavnou církví. Od té doby jsem pokračoval v biblickém studiu pouze se svědky. V dubnu 1970 jsem symbolizoval křtem ve vodě, že jsem zasvětil svůj život Jehovovi, a moje manželka byla pokřtěna o šest měsíců později.

Korespondence s vesnickým knězem

Koncem onoho roku mi kněz z mé rodné vesnice v Řecku poslal dopis se žádostí o peníze na opravu tamního kostela. Místo peněz jsem mu poslal knihu Pravda, která vede k věčnému životu a dopis s vysvětlením, že nyní jsem svědkem Jehovovým a že nyní věřím, že jsem našel pravdu. Jakmile dostal můj dopis, oznámil v kostele, že z jednoho přesídlence do Austrálie se stal buřič.

Matky, které měly syny v Austrálii, se potom kněze vyptávaly, zda to není jejich syn. Moje matka dokonce šla do knězova domu a prosila ho, aby jí to pověděl. „Bohužel, je to váš syn,“ řekl. Později mi matka vyprávěla, že by tehdy byla raději, kdyby ji zabil, než aby jí o mně říkal tohle.

Návrat do Řecka

Po svém křtu jsme se s manželkou chtěli vrátit do Řecka a svým rodinám a přátelům vyprávět o dobrých věcech, které jsme se dověděli z Bible. V dubnu 1971 jsme tedy i s naší pětiletou dcerou Dimitrií přijeli zpátky na delší dovolenou a pobývali v městečku Kiparissia vzdáleném asi 30 kilometrů od mé rodné vesnice Karies. Naše zpáteční letenky platily pro šestiměsíční pobyt.

Když jsem byl doma druhý večer, matka se rozplakala a v slzách mi povídala, že jsem se vydal špatnou cestou a zostudil jméno rodiny. S pláčem a vzlykáním mě úpěnlivě prosila, abych se ze své „bludné“ cesty vrátil. Potom padla do mdlob a zhroutila se mi do náruče. Příští den jsem se jí pokoušel vysvětlit, že jsem si prostě rozšířil poznání o Bohu, o němž mě tak láskyplně učila od doby, kdy jsem byl ještě úplně malý. Další den večer došlo k mému pamětihodnému setkání s místním knězem a vesnickým starostou.

Na velikonoční svátky přijeli moji dva mladší bratři, kteří žili v Athénách. Oba se mi vyhýbali, jako bych byl malomocný. Jednoho dne mi však starší z nich začal naslouchat. Po několikahodinovém rozhovoru řekl, že souhlasí se vším, co jsem mu ukázal z Bible. Od toho dne mě před ostatními členy rodiny hájil.

Pak jsem často navštěvoval Athény, abych se mohl zastavit u svého bratra. Pokaždé, když jsem tam přišel, pozval další rodiny, aby si přišly poslechnout dobrou zprávu. K mé velké radosti on, jeho manželka a ještě další tři rodiny, s nimiž vedli biblická studia, symbolizovali křtem ve vodě, že svůj život zasvětili Bohu.

Týdny rychle ubíhaly, a těsně před tím, než skončil náš šestiměsíční pobyt, navštívil naši vesnici jeden svědek, který sloužil ve sboru vzdáleném odtud asi 70 kilometrů. Poukazoval na to, že kazatelské dílo na tomto území potřebuje pomoc, a zeptal se mě, zda mám v úmyslu zůstat v Řecku natrvalo. Hned ten večer jsem o této možnosti mluvil se svou manželkou.

Oba jsme se shodli na tom, že zůstat tu bude obtížné. Ale bylo zcela jasné, že zdejší lidé potřebují slyšet biblickou pravdu. Nakonec jsme se rozhodli, že zde zůstaneme alespoň jeden nebo dva roky. Manželka se vrátí do Austrálie, aby prodala náš dům a auto a přiveze zpátky tolik našich věcí, kolik bude moci. Po tomto rozhodnutí jsme druhý den ráno šli do města a pronajali si dům. Také jsme dali svou dceru zapsat do místní základní školy.

Vypukl odpor

Brzy byla proti nám vyhlášena opravdová válka. Odpor vycházel od policie, od ředitele školy a od učitelů. Dimitrie se ve škole nechtěla pokřižovat. Učitelský sbor zavolal policistu, aby ji vystrašil, a tak se ji k tomu pokusil přinutit, ale zůstala pevná. Zavolal si mě k sobě ředitel a ukázal mi dopis od arcibiskupa, který přikazoval, abych vzal Dimitrii ze školy. Po dlouhém rozhovoru s ředitelem však bylo dovoleno, aby Dimitrie ve škole zůstala.

Časem jsem se dozvěděl, že v Kiparissii jsou jedni manželé, kteří dříve chodili na shromáždění svědků Jehovových. Nyní se nám podařilo oživit jejich zájem. Moje manželka i já jsme k nám také zvali na biblická studia svědky ze sousední vesnice. Krátce nato však přišli policisté a všechny nás odvedli na policejní komisařství k výslechu. Byl jsem obviněn, že bez povolení používám svůj dům jako místo k uctívání. Ale nebyli jsme uvězněni, a tak jsme ve svých shromážděních pokračovali.

Kdykoli se mi naskytla možnost nějakého zaměstnání a doslechl se o tom biskup, vždy mému zaměstnavateli pohrozil, že když mě nepropustí, dá mu zavřít provozovnu. Byla tam na prodej instalatérsko-klempířská dílna, a my jsme si mohli dovolit koupit ji. Brzy nato přišli dva kněží s výhrůžkami, že nám provozovnu zavřou, a o několik týdnů později nařídil arcibiskup, aby naše rodina byla exkomunikována z církve. S každým, kdo byl tehdy exkomunikován z řecké pravoslavné církve, se zacházelo jako s naprostým vyvrhelem. Před naši dílnu se postavil policista, který měl odradit každého, kdo by chtěl jít dovnitř. I když tam žádní zákazníci nechodili, přesto jsme tvrdošíjně nechávali každý den otevřeno. O našich trampotách si brzy začalo povídat celé město.

Zatčeni a postaveni před soud

Jednou v sobotu jsme ještě s jedním zvěstovatelem nasedli na motorku, abychom vydávali svědectví v sousedním městě. Tamní policisté nás zastavili a odvedli na komisařství, kde nás celý víkend drželi ve vazbě. V pondělí ráno nás odvezli vlakem do Kiparissie. Zpráva o tom, že jsme byli zatčeni, se rozšířila, a na nádraží se shromáždil zástup lidí, aby se podívali, jak přijíždíme s policejním doprovodem.

Vzali nám otisky prstů a pak nás odvedli ke státnímu prokurátorovi. Zahájil jednání výrokem, že nahlas přečte obvinění vznesená proti nám, která byla sestavena z výpovědí vesničanů při policejním výslechu. První obvinění znělo: „Říkali nám, že v roce 1914 se Ježíš Kristus stal Králem.“

„Odkud jste vzali tuhle podivnou myšlenku?“, zeptal se prokurátor útočně.

Postoupil jsem o krok dopředu, vzal jsem Bibli, kterou měl na svém stole, otevřel ji u Matoušovy 24. kapitoly a požádal ho, aby ji přečetl. Chvíli váhal, ale pak Bibli vzal a začal číst. Několik minut četl, a pak vzrušeně řekl: „Heleďte, jestliže je to pravda, pak bych měl všeho zanechat a odejít do kláštera!“

„Ne,“ řekl jsem tiše. „Měl byste poznávat pravdu z Bible a potom pomáhat druhým, aby tuto pravdu také našli.“

Během dne přišlo několik právníků, a nám se podařilo vydat svědectví i některým z nich. Ironií bylo, že z toho vyplynula další obvinění — obvinění z obracení lidí na jinou víru!

V průběhu onoho roku jsme měli tři soudní procesy, ale nakonec jsme byli všech obvinění zproštěni. Zdálo se, že toto vítězství prolomilo ledy alespoň v souvislosti s postoji lidí vůči nám. Od té doby se k nám lidé začali přibližovat otevřeněji a poslouchali, co jsme jim říkali o Božím Království.

Nakonec se z malé studijní skupiny, která se scházela u nás doma, vytvořil v Kiparissii sbor. Do našeho nového sboru přešel jeden křesťanský starší a já jsem byl jmenován služebním pomocníkem. Shromáždění v našem domě brzy pravidelně navštěvovalo patnáct činných svědků.

Nazpět do Austrálie

Po dvou letech a třech měsících jsme se rozhodli, že se vrátíme do Austrálie. Roky zde ubíhají rychle. Moje dcera Dimitrie si zachovává víru a je provdána za jednoho služebního pomocníka ze sboru v Melbourne. Já nyní sloužím jako starší v jednom sboru řecky mluvících lidí v Melbourne, kam chodí i má manželka a naše patnáctiletá dcera Marta.

Malý sbor, který po nás zůstal v Kiparissii, se nyní značně rozrostl, a mnoho lidí, kteří si to zaslouží, otevřelo své srdce biblickým pravdám. V létě roku 1991 jsem byl několik týdnů na návštěvě v Řecku a v Kiparissii jsem měl veřejnou přednášku, kterou vyslechlo 70 lidí. K mé radosti se navzdory odporu rodiny má mladší sestra Maria stala Jehovovou služebnicí.

Jsem vděčný za to, že jsem měl příležitost získat v Austrálii opravdové bohatství — poznání a porozumění pravdy o našem Stvořiteli, Jehovovi Bohu, a o vládě jeho Království. Můj život má nyní skutečný smysl a společně se svou rodinou nyní čekáme, že v blízké budoucnosti zažijeme, jak Boží nebeská vláda přináší požehnání celé zemi. — Vyprávěl George Katsikaronis.

[Obrázek na straně 23]

Kiparissia, kde jsem žil po návratu z Austrálie

[Obrázek na straně 23]

S manželkou Alexandrou