Chci dávat Jehovovi to, co si zaslouží
VYPRÁVÍ TIMOLEON VASILIOU
Ve vesnici Aidhonochori jsem byl zatčen kvůli vyučování z Bible. Policisté mi zuli boty a začali mě bít do chodidel. Bití pokračovalo, až mi nohy znecitlivěly, takže jsem pak už necítil žádnou bolest. Dříve než vám vysvětlím, co vedlo k tomuto krutému zacházení, které v té době nebylo v Řecku nijak neobvyklé, dovolte mi, abych vám vyprávěl, jak jsem se stal učitelem Bible.
KRÁTCE potom, co jsem se v roce 1921 narodil, se naše rodina přestěhovala do městečka Rodolíbos v severním Řecku. V mládí jsem vedl bouřlivý život. V jedenácti letech jsem začal kouřit. Později jsem začal pít a hrát hazardní hry, a téměř každou noc jsem prohýřil. Měl jsem nadání pro hudbu, a tak jsem se připojil k jedné místní kapele. Během jediného roku jsem se naučil hrát na většinu hudebních nástrojů, které jsme v kapele měli. Zároveň jsem však byl studijně nadaný a miloval jsem spravedlnost.
Na začátku roku 1940, v době, kdy zuřila druhá světová válka, byla naše kapela požádána, aby hrála na pohřbu jednoho děvčátka. Příbuzní a přátelé stáli u hrobu a plakali nespoutaným zármutkem. Jejich naprostá beznaděj na mě hluboce zapůsobila. Začal jsem vážně přemýšlet: „Proč umíráme? Existuje ještě něco jiného než jen náš krátký život? Kde mohu najít odpověď?“
O několik dnů později jsem si doma všiml Nového zákona, který ležel na polici. Vzal jsem ho do ruky a začal číst. Když jsem u Matouše 24:7 četl Ježíšova slova o tom, že války probíhající ve velkém měřítku tvoří součást znamení Kristovy přítomnosti, blesklo mi hlavou, že Ježíš určitě mluvil o naší době. V následujících týdnech jsem pak Křesťanská řecká písma přečetl několikrát.
Potom, v prosinci 1940, jsem navštívil jednu rodinu v sousedství — vdovu s pěti dětmi. V podkroví jsem u nich našel spoustu naskládaných brožur, mezi nimiž byla i brožura s názvem Žádoucí vláda, kterou vydala Watch Tower Bible and Tract Society. Zůstal jsem tehdy vzhůru tak dlouho, dokud jsem celou brožuru nepřečetl. To, co jsem se dozvěděl, mě naprosto přesvědčilo, že opravdu žijeme v době, kterou Bible označuje jako ‚poslední dny‘, a že Jehova Bůh brzy ukončí tento systém věcí a nahradí jej novým spravedlivým světem. (2. Timoteovi 3:1–5; 2. Petra 3:13)
To, co mě zvláště zaujalo, byly biblické důkazy o tom, že věrní lidé budou žít navždy v pozemském ráji a že utrpení a smrt již v novém světě pod vládou Božího Království nebudou. (Žalm 37:9–11, 29; Zjevení 21:3, 4) Když jsem četl o těchto věcech, děkoval jsem Bohu v modlitbě a prosil ho, aby mi ukázal, jaké jsou jeho požadavky. Začalo mi být jasné, že Jehova Bůh si zaslouží, abych se mu oddal celou duší. (Matouš 22:37)
Jednám podle toho, co jsem se naučil
Od té chvíle jsem přestal kouřit, opíjet se a hrát hazardní hry. Zavolal jsem k sobě všech pět dětí té vdovy i své tři mladší sourozence, a vysvětlil jsem jim, co jsem se z té brožury dozvěděl. Brzy jsme se všichni začali o to málo, co jsme znali, dělit s ostatními lidmi. Lidé z okolí nás znali jako svědky Jehovovy, ačkoli jsme se do té doby s žádným svědkem nikdy nesetkali. O úžasných věcech, které jsem se dozvěděl, jsem mluvil s druhými lidmi a hned od počátku jsem těmto rozhovorům každý měsíc věnoval více než sto hodin.
Jeden z místních pravoslavných kněží si šel na nás stěžovat starostovi. Avšak několik dnů předtím se stalo něco, o čem jsme nevěděli — nějaký mladý svědek našel ztraceného koně a vrátil ho jeho majitelům. Toto poctivé jednání vedlo k tomu, že starosta si svědků začal vážit, a knězi nenaslouchal.
Jednoho dne, přibližně v říjnu 1941, když jsem vydával svědectví na tržišti, mi někdo řekl o tom, že v sousedním městečku žije nějaký svědek Jehovův. Byl to bývalý policista, který se jmenoval Christos Triantafillou. Šel jsem jej tedy navštívit a zjistil jsem, že je svědkem již od roku 1932. Byl jsem velmi šťastný, když mi dal k dispozici mnoho starších publikací Watch Tower Society. To mi pomohlo, abych udělal duchovní pokrok.
V roce 1943 jsem své zasvěcení Bohu symbolizoval křtem ve vodě. Tehdy jsem již vedl biblická studia ve třech sousedních vesnicích — v Drabésku, Palaeokomi a Mavrolofu. Jako biblickou studijní pomůcku jsem používal knihu Harfa Boží. Nakonec jsem měl výsadu sledovat, jak v této oblasti vznikly čtyři sbory svědků Jehovových.
Kázání navzdory překážkám
V roce 1944 bylo Řecko osvobozeno od německé okupace, a o něco později jsme navázali spojení s kanceláří odbočky Watch Tower Society v Aténách. Kancelář odbočky mě požádala, abych se podílel na kázání v oblasti, kde do té doby slyšel poselství o Království jen málokdo. Potom, co jsem se tam přestěhoval, jsem tři měsíce pracoval na jednom statku a zbytek roku jsem strávil ve službě.
V tom roce jsem měl velkou radost z toho, že se dala pokřtít jak moje maminka, tak i ta vdova ze sousedství a její děti kromě její nejmladší dcery, Marianthi, která byla pokřtěna již v roce 1943 a která se stala mou milovanou manželkou. O třicet let později, v roce 1974, se dal pokřtít také můj otec.
Na začátku roku 1945 jsme od kanceláře odbočky dostali první cyklostylovanou Strážnou věž. Její hlavní článek měl nadpis „Jděte, získávejte všechny národy za učedníky“. (Matouš 28:19, Žilka) Marianthi a já jsme ihned odjeli, abychom pracovali ve vzdálených oblastech východně od řeky Strumy (Strymónu). Později se k nám připojili další svědkové.
Často jsme cestou od vesnice k vesnici chodili bosi, a to mnoho kilometrů přes rokle a hory. Chtěli jsme šetřit boty, protože když se obnosily, žádné jiné jsme neměli. V letech 1946 až 1949 zuřila v Řecku občanská válka a v té době bylo cestování velmi nebezpečné. Nebylo neobvyklé, když jsme přímo na cestě nacházeli ležet mrtvoly.
Místo toho, aby nás těžkosti zbavily odvahy, pokračovali jsme dál v horlivé službě. Mnohokrát jsem měl podobné pocity jako žalmista, který napsal: „I když kráčím údolím hlubokého stínu, nebojím se ničeho špatného, vždyť jsi se mnou; tvůj prut a tvá hůl, ty mě utěšují.“ (Žalm 23:4) V té době jsme často byli i několik týdnů mimo domov a někdy jsem strávil ve službě až 250 hodin za měsíc.
Naše služba v Aidhonochori
Jedním z míst, která jsme v roce 1946 navštívili, byla vesnice Aidhonochori, jež leží na jedné vysoké hoře. Tam jsme potkali muže, jenž nám řekl, že ve vesnici jsou dva lidé, kteří chtějí slyšet biblické poselství. Avšak ze strachu před sousedy nám nechtěl ukázat, kde bychom je našli. Přesto se nám podařilo zjistit, kde bydlí, a byli jsme tam vlídně přijati. Dokonce přišli i jiní lidé — příbuzní nebo blízcí přátelé — a během několika málo minut byl obývací pokoj plný. Byl jsem naprosto ohromen, když jsem viděl, jak sedí a pozorně nám naslouchají. Brzy jsme se dozvěděli, že netrpělivě čekali na to, až se s nimi svědkové Jehovovi spojí, ale během německé okupace v té oblasti žádný svědek nebyl. Co podnítilo jejich zájem?
Dvě hlavy rodin měly kdysi významné postavení v místní organizaci komunistické strany a tito muži mluvili s lidmi o komunistických idejích. Potom se jim však dostala do rukou kniha Vláda, kterou vydala Watch Tower Society. Když si ji přečetli, byli přesvědčeni, že jedinou nadějí na dokonalou, spravedlivou vládu je Boží Království.
Seděli jsme tedy s těmi muži a jejich přáteli a mluvili jsme s nimi až do půlnoci. Biblické odpovědi, které dostali na své otázky, je naprosto uspokojily. Krátce nato se však komunisté v té vesnici domluvili, že mě zabijí, protože se domnívali, že jsem odpovědný za to, že jejich bývalí čelní představitelé změnili své přesvědčení. Mimochodem, tu první noc byl mezi přítomnými i muž, jenž nám předtím řekl o tom, že ve vesnici jsou lidé, kteří se zajímají o naše poselství. Nakonec prohloubil své biblické poznání, byl pokřtěn a později se stal křesťanským starším.
Kruté pronásledování
Nedlouho po našem setkání s těmi dvěma bývalými komunisty, vtrhli do domu, kde jsme právě měli shromáždění, dva policisté. Namířili na nás své zbraně, čtyři z nás zatkli a pak nás odvedli na policejní stanici. Tam nám policejní poručík, který byl v úzkém spojení s řeckým pravoslavným duchovenstvem, vynadal. Nakonec řekl: „Dobrá, co s vámi provedu?“
„Dáme jim pořádný výprask!“ vykřikli jednohlasně další policisté, kteří stáli za námi.
Bylo již pozdě večer. Policisté nás tedy zamkli do sklepa a odešli do hospody, která byla hned vedle. Když se úplně opili, vrátili se a vyvedli mě opět nahoru.
Při pohledu na to, v jakém jsou stavu, jsem si uvědomil, že by mě mohli v kterémkoli okamžiku zabít. Proto jsem se pomodlil k Bohu, aby mi dal sílu vydržet cokoli, co budu muset snést. Vzali si hole a začali mě jimi bít do chodidel, jak jsem se již zmínil v úvodu. Potom mě tloukli po celém těle, načež mě uvrhli zpátky do sklepa. Pak vyvedli jako svou oběť dalšího z nás a začali bít i jeho.
Mezitím jsem využil příležitosti, abych další dva mladé svědky připravil na zkoušku, která je čekala. Avšak policisté se místo toho rozhodli, že nahoru odvedou opět mě. Svlékli mi šaty a pět z nich mě asi hodinu bilo, přičemž mi svými vojenskými botami šlapali na hlavu. Potom mě odvlekli zpátky do sklepa, kde jsem asi dvanáct hodin ležel v bezvědomí.
Když nás konečně propustili, jedna rodina v té vesnici nás u sebe nechala přes noc a postarala se o nás. Následující den jsme se vydali domů. Byli jsme tak unavení a vyčerpaní bitím, že cesta, kterou jsme normálně pěšky zvládali za dvě hodiny, nám tentokrát trvala osm hodin. Byl jsem následkem bití tak oteklý, že mě Marianthi sotva poznala.
Vzrůst navzdory odporu
V roce 1949, v době kdy stále pokračovala občanská válka, jsme se přestěhovali do Tesaloniky. Mým úkolem bylo sloužit jako pomocný služebník sboru v jednom ze čtyř sborů, které v tom městě tehdy byly. Po roce se tento sbor rozrostl natolik, že jsme vytvořili další, v němž jsem byl jmenován služebníkem sboru neboli předsedajícím dozorcem. Asi o rok později byl počet zvěstovatelů tohoto nového sboru již téměř dvojnásobný, a tak byl vytvořen další sbor.
Odpůrci měli zlost, když sledovali, jak počet svědků Jehovových v Tesalonice vzrůstá. Jednoho dne v roce 1952, když jsem se vrátil z práce domů, jsem našel náš dům do základů vypálený. Marianthi sotva vyvázla životem. Na shromáždění ten večer jsme museli vysvětlovat, proč jsme přišli ve špinavých šatech — o všechno ostatní jsme totiž přišli. Naši křesťanští bratři nám však projevili soucit a velmi nás podpořili.
V roce 1961 jsem dostal pověření sloužit jako cestující dozorce, takže mým úkolem bylo navštěvovat každý týden jiný sbor, abych bratry duchovně posiloval. V následujících 27 letech jsme spolu s Marianthi sloužili v krajích a oblastech v Makedonii, Trácii a Thesálii. Přestože má drahá Marianthi byla od roku 1948 prakticky slepá, odvážně se mnou sloužila a vytrvala v mnoha zkouškách víry. I ona byla mnohokrát zatčena, souzena a uvězněna. Potom se její zdravotní stav začal zhoršovat a v roce 1988 — po dlouhotrvajícím boji s rakovinou — zemřela.
V tomtéž roce jsem byl jmenován zvláštním průkopníkem, abych sloužil v Tesalonice. Dnes — po více než 56 letech služby Jehovovi — mohu stále intenzívně pracovat a podílet se na všech odvětvích služby. Někdy jsem týdně vedl až dvacet biblických studií se zájemci.
Uvědomuji si, že jsme teprve na začátku velkého vyučovacího programu, který bude v Jehovově novém světě pokračovat dalších tisíc let. Nicméně jsem přesvědčen, že není čas, abychom polevili, abychom jednali váhavě nebo abychom věnovali čas uspokojování svých tělesných žádostí. Děkuji Bohu za to, že mi pomáhá, abych plnil svůj slib, který jsem mu dal na samém počátku. Jehova si totiž opravdu zaslouží, abychom mu projevovali svou oddanost službou celou duší.
[Obrázek na straně 24]
Při proslovu v době, kdy naše kazatelská služba byla zakázána
[Obrázek na straně 25]
S manželkou Marianthi