Nepolapitelný tvor — Nenáviděný i milovaný

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V KANADĚ

CANIS LUPUS. Stojí na okraji rozeklané skály vysoko ve skalnatých horách a světlo měsíce kreslí ve tmě jeho siluetu — hlavu zdviženou, dlouhý huňatý ocas mezi nohama, uši dozadu, tlamu otevřenou. Jeho strašidelné vytí proniká nocí. Už jen pomyšlení na to v člověku vzbuzuje strach a vzrušení!

JEN málo lidí mělo možnost vidět ve volné přírodě tohoto krásného, ale nepolapitelného tvora, kterého známe pod názvem vlk. Avšak toto úžasné zvíře vyvolává v lidské mysli mnoho různých představ.

Nenáviděný i milovaný

Ať jsou tyto představy jakékoli, emoce, které slovo „vlk“ probouzí, jdou vždy hluboko. Vlk je předmětem nedorozumění, předpojatosti a strachu. Někteří lidé mají k vlkovi odpor kvůli tomu, že je dravec. Pro farmáře a chovatele dobytka je vlk neustále zdrojem znepokojení, protože napadá ovce, hovězí dobytek a jiná domácí zvířata. K jeho špatné pověsti přispěly i legendy a lidová vyprávění. Kdo nikdy neslyšel výrazy „vlk v rouše beránčím“ nebo „člověk člověku vlkem“? Pohádky o něm mluví jako o „velkém zlém vlkovi“. Jeden takový příběh vypráví o vlkovi, který chce sežrat malou holčičku. To v lidech vzbuzuje dojem, že vlci útočí na lidi.

Vědci a biologové se však na vlky dívají jinak. Považují je za mimořádně plaché tvory, kteří se snaží člověku vyhýbat, jak je to jen možné. Podle jednoho článku, který nedávno vyšel v časopise GEO, se vlci vlastně člověka bojí. I když vypadají jako líté šelmy, zdá se, že není žádné opodstatnění k domněnce, že zdraví divocí vlci Severní Ameriky jsou pro člověka nebezpečím.

Biolog Paul Paquet, který provedl rozsáhlý výzkum vlků, přiznává, že tyto divoké tvory má rád už od dětství. Líčil některá ze svých pozorování. Tvrdil, že častokrát viděl vlky, jak dávali najevo radost, osamělost i smysl pro humor. Jednou pozoroval, jak starému zmrzačenému vlku, který už nemohl lovit, ostatní členové smečky přinášeli potravu. I když ten starý vlk už nebyl užitečný, smečka si ho stále cenila a udržovala ho při životě. Tento typický rys vlků — lovení ve smečkách — však ohrozil samotnou jejich existenci.

Lov ve smečkách

Lovení ve smečkách je způsob, jak vlci zahánějí hlad a krmí svá štěňata. Jedno je však nutno přiznat. To, že vlci zabíjejí ovce a dobytek, je pro farmáře nepříjemným problémem. Jako dravec s vynikajícím zrakem, citlivým čichem, jemným sluchem a neuvěřitelnou silou v čelistech — a také se schopností rychlého i vytrvalostního běhu — je vlk k lovu dobře vybaven. A co víc, využije každé příležitosti. Bylo by bláhové domnívat se, že tento lstivý tvor mine nějakou snadno dostupnou kořist, kterou může ulovit a unést, obzvlášť je-li tou kořistí velká, tučná ovce nebo kus hovězího dobytka. Ale dá se také říci, že zvěři, kterou v divoké přírodě loví, vlci vlastně neúmyslně „prospívají“. Vybírají totiž nejsnazší kořist, a tou jsou nezdravé a slabé kusy. Tak zbývá více potravy pro zdravá zvířata.

Vlčí dorozumívání

A co to strašidelné vytí, které je slyšet na míle daleko a které tomu, kdo je slyší, nahání hrůzu? U vlků je to prostě normální sociální chování smečky, je to jistý druh dorozumívání. Vlk, který se během lovu oddělil, možná vyběhne na horský hřeben a začne výt, aby na sebe upozornil ostatní členy smečky. Vytím si vlk také může vymezovat své území. Zdá se, že vlci někdy vyjí jen tak pro radost. Když vyje celá smečka, člověk by si skoro myslel, že mají nějaký pěvecký festival. Nám by možná znělo lépe, kdyby zpívali jednohlasně, ale oni, jak se zdá, mají raději akordy. Mají ovšem i jiné prostředky komunikace. Ty bývají popisovány jako kňučení, vrčení, štěkání, přátelské kníkání a štěkání štěňat v noře. Existuje i dorozumívání postojem, které se používá k vyjádření sociálního postavení a vztahů uvnitř smečky.

Krásné zvíře

Dobře si tohoto výjimečně krásného tvora prohlédněte. Všimněte si jeho husté srsti — převážně šedé (někdy černé jako uhel), ve které prosvítají bílé, černé a hnědé chlupy. Zaměřte se na pohled jeho pronikavých, jasných žlutých očí. Zkoumejte rysy jeho tváře. To vše dělá z vlka nádherné zvíře. Je však slyšet znepokojené hlasy, které vyjadřují obavy o budoucnost vlka. Jsou tyto obavy opodstatněné?

Podívaná na vlka, která byla kdysi na většině území Evropy, Asie a Severní Ameriky běžná, je nyní vzácná — vlky je možné vidět jen v Kanadě, na Aljašce a v méně osídlených částech Spojených států, Evropy a Ruska. Říká se, že pro vlky se musí vytvořit prostor ve vybraných oblastech divočiny. Lidé se naučili žít s dravci, jako jsou orli, medvědi a pumy. Někteří lidé se proto ptají: „Proč ne i s vlky?“

Dejme přírodě volnou ruku

Heslem je ‚ochrana, ne vyhlazení nebo řízení‘. Parky jsou nyní chápány jako bezpečné zóny pro zvířata, a ne jako přírodní hřiště určená lidem. Podle časopisu Canadian Geographic by správci parků chtěli, aby se parky staly přirozeně regulovanými ekosystémy. V osmdesátých letech se do národního parku Banff po čtyřiceti letech sám od sebe vrátil nejdůležitější dravec, vlk, a usadil se v jižní části Skalistých hor. Vrátilo se sice jen šedesát pět jedinců, ale i tak je to pro mnoho lidí potěšující událostí. Francie hlásí, že se tam vlk vrátil po padesáti letech.a Vlk se vrací i do Itálie a opět ho můžete slyšet výt u Tivoli poblíž Říma.

Uvažuje se o tom, že se vlk jakožto ohrožený druh vysadí v Yellowstonském národním parku ve Spojených státech. Vlci byli součástí přírodního systému tohoto kraje, dokud zde nebyli více než před čtyřiceti lety vyhubeni. Nyní mnoho lidí, zvlášť návštěvníků parku, chce, aby se vrátili. Avšak ti, kdo chovají hospodářská zvířata, jsou myšlenkou na vysazení vlků v této oblasti hluboce znepokojeni. „Až budou vlci navráceni do Yellowstonu, stane se regulace vlčí populace mimo hranice parku nezměnitelnou skutečností,“ říká biolog L. David Mech, který je specialistou na vlky.

Co přinese zítřek tomuto tvoru, který žije ve světě, do něhož mohou lidé nahlédnout jen z části?

Budoucnost vlka

Zlepšení stavu zvířecího druhu, který dlouho žil na hranici lidské snášenlivosti, podporuje řada lidí. To naznačuje, že došlo k výrazné změně v postojích. Kniha The Wolf—The Ecology and Behavior of an Endangered Species (Vlk — Ekologie a chování ohroženého druhu) konstatuje: „Na záchranu tohoto druhu je stále ještě čas. Zda k tomu dojde, nebo nedojde, závisí na tom, nakolik člověk pozná ekologii a chování vlka, na tom, jak bude pokračovat výzkum života vlků, a na tom, zda se člověk naučí přemýšlet o vlku ne jako o konkurenci, ale jako o tvoru, se kterým máme zemi sdílet.“

Život v pokoji

Soužití mezi lidmi a vlky je snad v několika posledních letech pokojnější, ale kde už nějaký konflikt je, nemůže být dosaženo opravdového pokoje. Na ten si musíme počkat až do jisté doby v blízké budoucnosti, kdy pod vládou Stvořitelova Království bude všechno nepřátelství a strach nahrazeno důvěrou a ochotou dělit se s těmito silnými, ale citlivými a plachými tvory.

Je zajímavé, že Bible výstižně vlka popisuje v různých proroctvích a umožňuje nám, abychom jej viděli ze dvou opačných stran. Ve Skutcích 20:29, 30 jsou odpadlí muži obrazně popsáni jako „utlačující vlci“, kteří budou napadat sbory křesťanů podobných ovcím a některé jednotlivce odtáhnou ze stáda.

Proroctví v biblické knize Izajáš, jejichž konečné splnění teprve očekáváme, popisují zvířata, o nichž víme, že jsou dnes nepřáteli, jak spolu přebývají v pokoji. U Izajáše 65:25 si všimněte, že vztah dravec-kořist neexistuje: „‚Vlk a beránek se budou svorně pást a lev bude žrát slámu právě jako býk . . . Nebudou nijak škodit ani působit zkázu na celé mé svaté hoře,‘ řekl Jehova.“

Zatímco lidské úsilí ukazuje, že se člověk snaží vlka tolerovat, právě citovaný text nás ujišťuje, že v Božím novém systému věcí se s vlkem počítá. Planeta Země pak bude společným domovem všech forem života, včetně druhu Canis lupus.

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 25]

Thomas Kitchin/Victoria Hurst

[Podpisek obrázku na straně 26]

Thomas Kitchin