VLK

[heb. zeʼevʹ; řec. lyʹkos].

Masožravé zvíře, které se podobá psu, velkému německému ovčákovi, má však delší nohy, větší tlapy, širší hlavu a silnější čelisti. V Palestině a Sýrii údajně loví vlci obvykle sami, ve dvojicích nebo ve trojicích, ale ne ve smečce. Svou kořist hledají za tmy, kdežto během dne zůstávají schovaní. (Hab 1:8; Sef 3:3) Vlci jsou divocí, žraví, troufalí a hltaví, často zabíjejí více ovcí, než mohou sežrat nebo odvléci. Proto musel být pastýř v dávných dobách statečný a vynalézavý, aby stádo před vlky ochránil. (Jan 10:12, 13)

V Bibli má většina zmínek o vlku obrazný význam. V proroctví, které Jákob pronesl na smrtelné posteli, připodobnil svého syna Benjamína k vlku, čímž chtěl nepochybně poukázat na bojové schopnosti kmene. (1Mo 49:27; viz heslo BENJAMÍN č. 2.) K vlkům byla přirovnána bezostyšná judská knížata (Ez 22:27), falešní proroci (Mt 7:15), zlomyslní odpůrci křesťanské služby (Mt 10:16; Lk 10:3), stejně jako falešní učitelé, kteří ohrožovali křesťanský sbor zevnitř (Sk 20:29, 30). V protikladu k dobře známým škodám, které vlci působí (Jer 5:6), jsou vlk a beránek popsáni tak, že během Mesiášovy vlády budou spolu žít v pokoji a že se budou svorně pást; kromě uplatnění tohoto prorockého obrazu na změny v životě lidí to nepochybně také ukazuje, že takový pokoj bude panovat i mezi zvířaty. (Iz 11:6; 65:25)