Misionáři — Kdo by měl být příkladem?

DŘÍVE než Ježíš Kristus dal svým následovníkům příkaz, aby činili učedníky, prováděla už jiná náboženství určitý druh misionářské činnosti. Některá to dělala ve větší míře než jiná, protože ne všechna náboženství měla univerzální přístup, totiž vyučovat poselství, které by platilo stejnou měrou všem lidem.

Podle díla The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) je například takový univerzální pohled méně zřetelný „ve víře kmenových náboženství a šintoismu a méně zjevný u mnoha typů konfuciánství, judaismu a zoroastrismu“. Tato náboženství se šířila „spíše stěhováním lidí nebo postupným přijímáním bezprostředních sousedů než organizovanou misionářskou činností“.

„Hinduismus představuje zvláštní a mimořádně komplexní případ,“ dodává encyklopedie. „Ačkoliv je v mnoha ohledech podobný nemisionářským tradicím“ a šířil se tím, že jej postupně přijímali lidé, kteří nebyli hinduisté, na druhé straně „měl období činorodé misionářské aktivity“.

„Současná náboženství se přiklánějí ke zcela univerzalistickému pojetí a dokazují to nejrozsáhlejší misionářskou horlivostí daleko od místa svého vzniku,“ říká Max L. Stackhouse z Andover Newton Theological School, a to včetně islámu a buddhismu. Islámští misionáři však nemohli křesťanským misionářům sloužit jako příklad, protože islámská éra začala asi 590 let po Kristově příkazu činit učedníky. Buddhismus, na druhé straně, předcházel založení křesťanství téměř o stejné časové období, jako islám následoval po vzniku křesťanství.

Typický příklad liberálnosti

Tradice tvrdí, že Buddha podněcoval misionářské hnutí, když říkal svým učedníkům: „Jděte, mniši, kažte vznešenou Doktrínu . . . ať nikdy nejdou dva z vás stejným směrem!“ Takových rozsáhlých misionářských hnutí buddhismu bylo jen několik, ačkoliv tito misionáři byli v Evropě již ve 4. století př. n. l. Náboženství ve většině případů šířili individuálně cestující obchodníci, poutníci nebo studenti. Obchodními cestami po souši i po moři se buddhismus například dostal do Číny a do různých částí jihovýchodní Asie.

Erik Zürcher z univerzity v nizozemském Leidenu připisuje šíření buddhismu hlavně třem faktorům. Jedním je „liberální postoj buddhismu ke všem náboženstvím“. To umožňovalo snadné přijetí „nebuddhistických vyznání jako předběžné a částečné zjevení pravdy“, a dokonce přijetí „nebuddhistických božstev do jejich panteonu“.

Druhým faktorem bylo to, že buddhističtí misionáři vstoupili do takzvaného „bezdomovského stavu“, což znamená, že se zřekli všech světských rozdílností. Osvobozeni od omezení kastovního systému, jehož náboženský význam Buddha odmítl, se mohli mísit s cizinci bez obav z obřadního znečištění.

Třetím faktorem je, že buddhistické svaté spisy nebyly vázány na žádný zvláštní posvátný jazyk. Šly snadno přeložit do jakéhokoli jazyka. „Zvláště v Číně,“ uvádí E. Zürcher, „působili všichni nejvýznamnější cizí misionáři jako překladatelé.“ Rozsah jejich překladatelské činnosti byl v podstatě takový, že čínština se stala třetím hlavním jazykem buddhistické literatury po jazyku pálí a sanskrtu.

Uprostřed třetího století př. n. l. vládce indické říše král Ašóka udělal velmi mnoho pro to, aby buddhismus získal oblibu a aby se také posílila misionářská hlediska tohoto náboženství. Během této předkřesťanské éry však zůstal buddhismus soustředěn hlavně na Indii a na dnešní Srí Lanku. Do Číny, Indonésie, Íránu, Japonska, Koreje, Malajsie, Myanmaru, Vietnamu a dále se přes všechny snahy buddhismus rozšířil až po začátku křesťanské éry.

Buddhističtí misionáři v Číně zřejmě neviděli nic špatného na tom, že své náboženství upravovali, aby bylo přijatelnější. The Encyclopedia of Religion uvádí, že „klíčové buddhistické texty dostaly nové vysvětlení; rozšiřovala se apologetická literatura, nové básně, nové zákony a nařízení, které upravily, a dokonce přetvořily některé stránky buddhistického poselství tak, aby mohlo splynout s místním náboženstvím lidu, s konfuciánstvím a taoismem této země a určitým způsobem je mohlo znovu oživit“.

Jak ukážou další články této série, misionáři křesťanstva někdy následovali příklad svých buddhistických předchůdců. Křesťanští misionáři sice překládali svaté spisy do jiných jazyků, ale současně připustili, a dokonce podporovali — jak se vyjádřil historik Will Durant — „přijetí pohanské víry a rituálů“ do svých náboženských zvyklostí.

Napodobovat „vzor misionářské činnosti“

Publikace Judaism and Christian Beginnings (Judaismus a počátky křesťanství) ukazuje, že judaismus nepodporoval misionářskou činnost v tom smyslu, jako to dělalo křesťanství, ale „relativně málo se zaměřoval na aktivní obracení na víru“. Autor knihy, Samuel Sandmel, však uvádí, že „se alespoň periodicky objevovala přinejmenším sporadická tendence činit proselyty“.

Sandmel píše, že „v rabínské literatuře je otec Abraham často uváděn jako vzor misionářské činnosti“. Sandmel vysvětluje, že tento „pohled na Abrahama jako na misionáře by těžko vznikl, kdyby pro to nebyly určité dispozice, přinejmenším v některých frakcích Židovstva, které pozitivně pohlížely na aktivní získávání proselytů nebo alespoň na přijímání do víry těch, kdo sami usilovali o konverzi“.a

Je patrné, že během dvou staletí, jež bezprostředně předcházely začátku našeho letopočtu, židovská misionářská činnost zesílila zvláště v řecky mluvících zemích, kde pohanské náboženství začalo ztrácet na přitažlivosti. Tato aktivita dále pokračovala za našeho letopočtu, avšak ve 4. století n. l., kdy Římská říše přijala rozředěnou formu křesťanství za své oficiální náboženství, byla postavena mimo zákon.

Kdo je vzorem

Vzor, který poskytli židovští misionáři, však neodpovídal tomu, co měli napodobovat křesťanští misionáři. O židovských farizeích své doby Ježíš řekl: „Cestujete přes moře a po suché zemi, abyste učinili jediného proselytu, a pak způsobíte, že se dvojnásobně více hodí pro zničení než vy sami.“ (Matouš 23:15, Phillips) A tak, ačkoli se dívali na Abrahama jako na „vzor misionářské činnosti“, židovští misionáři zjevně neobraceli lidi na takový druh víry, jakou v Jehovu Boha měl Abraham.

Křesťanští misionáři mají následovat vzor, který poskytl Ježíš Kristus, dokonalý příklad vynikající misionářské činnosti. Již předtím, než Ježíš dal příkaz činit další učedníky, začal své rané následovníky školit v tom, jak mají provádět mezinárodní misionářskou činnost, jež s tím bude souviset. Protože tento projekt byl na staletí, byla na místě otázka, zda budou Kristovi následovníci lpět na příkladu, který dostali.

Ke konci prvního století našeho letopočtu nebyla odpověď zřejmá. Dnes, ke konci 20. století, však odpověď zřejmá je. Přibližně 1900 let uplynulé misionářské činnosti lidí, kteří se hlásili ke Kristu, před námi leží jako otevřená kniha.

Z místa svého zrodu v Palestině se křesťanství rozšířilo do celého světa. Jedním krokem byl postup na západ do Makedonie. Přečtěte si o tom v příštím vydání.

Jako na příklad toho, co všechno křesťanští misionáři udělali, se podívejte na to, co se dělo po několik staletí v Mexiku. A při čtení následující zprávy se zeptejte sami sebe: ‚Byli to andělé světla, nebo nositelé temnoty?‘

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 7]

Ježíš započal křesťanskou misionářskou činnost tím, že školil své následovníky, a dal příklad, který měli následovat