Misionáři — Nositelé světla, nebo temnoty? 3. část

Misionáři křesťanstva se vracejí tam, kde všechno začalo

PŮVODNÍM domovem lidstva je Asie. Tam Stvořitel zavedl čisté uctívání. Lidé je sice zanedlouho pošetile nahradili falešným náboženstvím, ale pravé uctívání nakonec v Asii dále pokračovalo — v náboženství starověkého Izraele a potom v křesťanství. Když tedy evropští misionáři křesťanstva nesli své poselství do Asie, šli na kontinent, kde začal život lidstva a kde začalo pravé náboženství. Prokáží se tito misionáři jako nositelé světla, nebo jako nositelé ještě hlubší temnoty? — 1. Mojžíšova 2:10–17.

O jednoho Boha více či méně — cožpak na tom záleží?

Nelze s určitostí zjistit, kdy a jak se křesťanská víra poprvé dostala do Indie. Náboženský historik čtvrtého století Eusebius říká, že ji do Indie přinesl v prvním století křesťanský apoštol Tomáš. Jiné zdroje říkají, že v Indii bylo „křesťanství“ zavedeno někdy ve druhém až čtvrtém století. Když se koncem 15. století do Indie dostali portugalští mořeplavci, našli „křesťany tvořící uznávanou a váženou část indické společnosti“. — The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství).

Španělský kněz František Xaverský vstoupil na indický subkontinent v roce 1542. Byl společníkem Ignáce z Loyoly, zakladatele náboženského řádu Tovaryšstvo Ježíšovo, běžně známého jako jezuité. The New Encyclopædia Britannica o Františkovi Xaverském mluví jako o „největším římskokatolickém misionáři nové doby“ a nazývá jej „ten, kdo sloužil jako nástroj k zavedení křesťanství v Indii, na Malajském souostroví a v Japonsku“.

František Xaverský žil sice poměrně krátce — zemřel v roce 1552 ve věku 46 let —, avšak deset let jeho misionářské služby bylo naplněno horlivou činností. Říká se, že povzbuzoval misionáře, aby si osvojili zvyky a jazyk lidí, jimž sloužili.

První protestantští misionáři se do Indie dostali v roce 1706, asi 85 let před tím, než William Carey vydal knihu An Enquiry Into the Obligations of Christians to Use Means for the Conversion of the Heathens (Zkoumání povinnosti křesťanů použít dostupné prostředky k obrácení pohanů na víru). Vydání této knihy bylo označeno jako „mezník v křesťanských dějinách“. Po jejím napsání sloužil Carey v Indii 40 let jako misionář.

S postupem času pronikli misionáři křesťanstva do všech částí Indie. Neplnoprávné nižší společenské třídy, zvláště nekastovní třídy, které v hinduismu neměly žádnou naději na lepší budoucnost, se začaly obracet k náboženstvím křesťanstva. The Encyclopedia of Religion však uvádí, že tento trend „odsoudilo velké množství misionářů a většina vzdělaných indických křesťanských vůdců“.

Historik Will Durant odhaluje neúspěšnost křesťanstva, když píše: „Indie dnes věří stejně pevně jako dříve v bohy, kteří tak dlouho s klidem shlíželi na její chudobu a bezútěšný stav . . . Když se kacířství nebo cizí bohové stali nebezpečně oblíbenými, [bráhmani] je tolerovali a potom je nechali pohltit prostornými hlubinami hinduistické víry; o jednoho boha více či méně — to v Indii nemohlo hrát velkou roli.“ Manfred Barthel ve své knize Die Jesuiten, vydané v roce 1984, říká: „Indové nakonec zůstali věrní svým posvátným kravám; hinduismus přežil jak jezuity, tak moguly, a dnes se zdá, že svá přebytečná božstva vyváží na křesťanský západ.“

Nedokázali zanechat trvalé stopy

Rané křesťanstvo, které již bylo rozděleno na Západní a Východní církev, zažilo v průběhu 5. století další rozštěpení. Nestorios, patriarcha konstantinopolský, se zapletl do sporu, který vedl ke vzniku nestoriánské církve — skupiny, jež se odštěpila od Východní církve.

Nestoriáni kladli důraz na misionářskou činnost. Alopen, jeden z jejich misionářů, v roce 635 n. l zřejmě přinesl nestoriánské učení do Číny. Naproti tomu Západní církev se do Číny dostala asi až v roce 1294, když tam františkánský mnich Giovanni da Montecorvino založil misii.

Misionářská činnost v Číně však ve skutečnosti začala až s příchodem italského jezuity Mattea Ricciho v osmdesátých letech 16. století. Zatímco se protestantismus snažil posílit svou pozici v poreformační Evropě, katolicismus pilně hledal novověrce mimo Evropu. Těmto snahám církve napomáhala objevitelská tažení Portugalska a Španělska, zemí, jež byly oddány katolictví.

Misionáři 17. a 18. století dosáhli určitého stupně úspěchu zřejmě proto, že — jak uvádí The Cambridge History of China — „značný počet misionářů (zvláště jezuitů) projevil velmi tolerantní postoj“. Profesor čínských dějin Hans H. A. Bielenstein vysvětluje: „[Jezuité] zdůrazňovali podobnost mezi křesťanstvím a konfuciánstvím, když křesťanského Boha stavěli na roveň s čínským pojetím nebes a nenamítali nic proti uctívání předků. Tím se vysvětluje, proč jezuité v některých oblastech získali novověrce, ale také proč nezanechali žádné trvalé stopy.“

V roce 1724 čínský císař zakázal náboženství křesťanstva a většinu zahraničních misionářů vykázal ze země. Když to okolnosti dovolily, katoličtí misionáři se do Číny vraceli. Protestantští misionáři se k nim přidali a mezi prvními, kteří tam přišli, byl v roce 1807 Robert Morrison z London Missionary Society (Londýnské misionářské společnosti). Založil vyšší školu, jejímž cílem bylo nejen to, aby šířila Morrisonovo náboženské přesvědčení, ale také aby představila Čínu západní kultuře, a západní studenty východní kultuře. V roce 1819 Morrison s pomocí Williama Milnea dokončil překlad celé Bible.

Někteří misionáři zasvětili svůj život tomu, že přinášeli jiný druh osvícení. Doktor Peter Parker se stal prvním misionářem v Číně, jehož hlavním posláním byla pomoc v lékařství; pomáhal zorganizovat Medical Missionary Society (Lékařskou misionářskou společnost), jež byla v roce 1838 založena v Kantonu. Další misionáři zasvětili svůj život vzdělávací činnosti, dobročinným podnikům nebo řešení sociálních problémů. Podle díla The Cambridge History of China byly některé překladatelské práce, jimiž se misionáři zabývali, „přizpůsobeny spíše tomu, aby Evropě pomohly pochopit Čínu, než tomu, aby křesťanství bylo pro Číňany přístupnější“.

Misionáři křesťanstva také nedokázali dát Číňanům příklad křesťanské jednoty a bratrství. Zvláště protestanté byli nejednotní. Během čtyř desetiletí vzrostl počet jejich misionářů ze 189 na 3445. V roce 1905 v Číně působilo více než 60 misionářských společností a každá šířila svou vlastní specifickou verzi křesťanského učení. Také katoličtí misionáři předkládali ne příliš uspokojivou podobu toho, čím by křesťanství mělo být. The Cambridge History of China se zmiňuje o „všeobecném zvyku zasahovat do místních politických a právních záležitostí za účelem získat případné novověrce“.

Hledají novověrce jinde

V roce 1521 portugalský mořeplavec Fernando de Magalhães poprvé přistál na Filipínských ostrovech, a během následujících necelých sto let tam katoličtí misionáři pokřtili asi dva miliony lidí. Dnes je 84 procent tamního obyvatelstva římskými katolíky. Církev zde zavedla vzdělávací systém, a to bezpochyby pomáhá vysvětlit, proč měla takový úspěch. Avšak, jak říká jeden pisatel, nelze přehlédnout další činitel — misionáři „dovolili novověrcům, aby si zachovali mnoho ze svých náboženských nauk a zvyků“.

Jinde církev nebyla tak úspěšná. Například v Japonsku činí počet katolíků pouze 0,3 procenta všech Japonců. V Korejské republice se tento počet blíží k šesti procentům.

Pokud jde o Japonsko, k prvnímu kontaktu s Evropou došlo v roce 1542. V roce 1549 byl přátelsky přijat jezuitský misionář František Xaverský a několik jeho společníků. Zanedlouho toto prvotní nadšení ochladlo, protože japonští vůdci „začali mít podezření, že činnost evropských misionářů by mohla být předehrou politického dobytí Japonska španělským králem (tak se to stalo na Filipínách, a Japonci o tom věděli),“ píše profesor dějin J. Mason Gentzler.

V roce 1614 „byli misionáři veřejně prohlášeni za nepřátele státu a císař přikázal, aby z jeho říše bylo křesťanství vykořeněno . . . Desetitisíce novověrců, kteří se odmítli vzdát nového náboženství, byly ukřižovány . . ., zatímco pro misionáře byly připraveny daleko promyšlenější hrůzy . . .“ Kromě jiných ukrutností „byli upalováni nebo pečeni zaživa, trháni na kusy a vhazováni do jam plných jedovatých hadů“. — Die Jesuiten.

Do Koreje se katolicismus dostal v roce 1784, protestantismus o století později. Ten „rostl mnohem rychleji, protože američtí misionáři přinášeli nejen evangelium, ale také vzdělání, lékařství a technologii,“ vysvětluje časopis Time. Tento způsob, jak získávat novověrce — tedy používat i jiných prostředků než jen náboženského poučování — je zjevně stále účinný. Byl uveřejněn výrok profesora filozofie Son Bong Ho z Národní univerzity v Soulu, který řekl: „Ty církve, které kladly důraz na prospěch v hmotném ohledu, rostly rychleji než tradiční denominace.“

Co odhalí budoucnost

Jak bychom se měli dívat na ty, kdo byli v minulosti misionáři křesťanstva? To, čeho byli představiteli, nebyla čistá forma uctívání, kterou zavedl Ježíš. Mnozí z nich však nepochybně byli upřímní. Ať je to jakkoli, přeložili Bibli do mnoha místních jazyků a učili alespoň některé biblické myšlenky.

A co misionáři křesťanstva v Africe, která byla nazývána „temný světadíl“? O tom se dočtete v našem příštím vydání v článku „Duchovní světlo pro ‚temný světadíl‘“.

[Rámeček na straně 23]

„Jehova“ v čínské Bibli

Misionář a překladatel John W. Davis, který žil v 19. století, uvažoval: „Jestliže Svatý Duch říká Jehova na všech daných místech v hebrejštině, proč překladatel neříká Jehova anglicky nebo čínsky? Jaké má právo říci: Na tomto místě použiji Jehova, ale na onom jej nahradím? . . . Jestliže je v libovolném případě nesprávné používat v překladu jméno Jehova, tak proč je inspirovaný pisatel používal v originálu?“