Misionáři — Nositelé světla, nebo temnoty? 4. část

Duchovní světlo pro „temný světadíl“

„ANI ne před sto lety se Africe říkalo temný světadíl, protože její velká část byla Evropanům neznámá.“ The World Book Encyclopedia zde nemluví o temnotě africké, ale o temnotě evropské — o tom, jak málo Evropané znali téměř neprobádaný kontinent. Není proto žádným rozporem, že pojmenování Afrika pravděpodobně pochází z latinského slova aprica, což znamená „slunná“.

V jednom ohledu však Afrika přece jen v temnotě byla — v temnotě, pokud jde o biblickou pravdu. Donald Coggan, bývalý arcibiskup z Canterbury, o Africe a Asii říká, že to jsou „dva velké světadíly, do nichž církve investovaly své lidské zdroje i finanční prostředky téměř celá dvě století“.

Mnoho misionářů křesťanstva bylo bezpochyby upřímných, a někteří z nich při své práci dokonce obětovali svůj život. Jejich vliv na život Afričanů byl ohromný. Ale dělali opravdu to, co dělal Kristus, který ‚vrhal světlo na život . . . prostřednictvím dobré zprávy‘, a zbavovali takzvaný temný světadíl duchovní temnoty? — 2. Timoteovi 1:10.

První paprsky světla vycházejí od domorodých misionářů

První křesťan, o kterém se ví, že kázal v Africe, byl sám Afričan — etiopský eunuch, o němž se zmiňuje Bible v osmé kapitole Skutků. Byl židovským proselytou a právě se vracel z Jeruzaléma, kde uctíval v chrámě, když ho Filip obrátil na křesťanství. Vzhledem k horlivosti raných křesťanů nemusíme pochybovat o tom, že tento Etiop posléze aktivně kázal dobrou zprávu, kterou slyšel, a stal se tak misionářem ve vlastní zemi.

Historikové se však nemohou shodnout na tom, zda základy křesťanství v Etiopii byly položeny právě tím. Zdá se, že etiopská ortodoxní církev má počátek ve čtvrtém století, kdy jeden student filozofie, který se jmenoval Frumentius, byl mezi etiopskými „křesťany“ jmenován biskupem. Jmenování obdržel od Athanasia, biskupa koptské církve v Alexandrii.

Koptská církev — slovo kopt je odvozeno z řeckého slova pro „egyptský“ — tvrdí, že jejím zakladatelem a prvním patriarchou byl evangelista Marek. Tradice říká, že Marek kázal v Egyptě těsně před polovinou prvního století. Tak či onak, „křesťanství“ se do severní Afriky rozšířilo velmi záhy a vynikli v něm muži, jako byl Origenes a Augustin. V egyptské Alexandrii byla založena katechetická škola a stala se význačným střediskem „křesťanské“ učenosti. V jejím čele stál zpočátku Pantaenus. V době Pantaenova nástupce, Klementa Alexandrijského, si však již odpadlictví vyžádalo svou daň. The Encyclopedia of Religion ukazuje, že Klement „obhajoval smíření křesťanského učení a Bible s řeckou filozofií“.

Koptská církev prováděla intenzívní misionářskou činnost, zvláště ve východní Libyi. O koptském vlivu svědčí i archeologické vykopávky v Núbii a v jižním Súdánu.

Přicházejí evropští misionáři

Do konce patnáctého století Evropané mnoho misionářské práce v Africe neudělali. V období od šestnáctého do osmnáctého století však katolíci dosáhli jistého úspěchu. Zástupci protestantských náboženství přišli až začátkem devatenáctého století a první západoafrickou zemí, kam dorazili, byla Sierra Leone. Ačkoli se protestanté snažili, aby se katolíkům vyrovnali, dnes každá africká země, která se chlubí početnou „křesťanskou“ komunitou, má — až na několik výjimek — více katolíků než protestantů.

Obyvatelstvo Gabonu je například z 96 procent formálně křesťanské. Krátce před první světovou válkou tam luterán Albert Schweitzer založil misijní nemocnici a později ještě kolonii malomocných. I přes to, jak ohromný vliv měla na tuto zemi jeho více než čtyřicetiletá misionářská činnost, je tamní poměr počtu katolíků a protestantů 3:1.

S rostoucí účastí protestantů se však misionářská činnost v Africe dostala do pohybu. Adrian Hastings z University of Leeds vysvětluje, že „důležitým přínosem tohoto období [druhé poloviny devatenáctého století] bylo, že se Bible začala překládat do celé řady afrických jazyků“.

Překlady Bible do místních jazyků poskytly pro šíření křesťanství základ, který do té doby chyběl. Mnoho Afričanů věřilo ve sny a vidění, na nemoci se dívali jako na očarování a žili v mnohoženství. Vlastnit Bibli v místním jazyce znamenalo pro misionáře křesťanstva příležitost osvětlit tyto věci pomocí Písma. Podle Adriana Hastingse však „Afričané často zůstali v těchto záležitostech nepřesvědčeni“. A výsledek? „Od konce devatenáctého století začalo vznikat mnoho nezávislých církví. Nejprve v Jižní Africe a v Nigérii a potom v mnoha dalších částech světadílu, ve kterých již misionáři významnou měrou působili.“

V subsaharské Africe dnes existuje asi sedm tisíc nových náboženských hnutí, které mají celkem přes třicet dva milionů stoupenců. Podle díla The Encyclopedia of Religion „tato hnutí vznikala především v oblastech, kde byl intenzívní kontakt s činností křesťanských misionářů“. Těmto misionářům se zjevně nepodařilo sjednotit své konvertity v ‚jednom Pánu, jedné víře, jednom křtu‘, jak o tom mluvil misionář Pavel. — Efezanům 4:5.

Proč? Shora uvedený pramen vysvětluje, že to bylo kvůli „zklamání místních konvertitů z rozdílu mezi tím, co od křesťanství očekávali, a tím, co jim skutečně poskytlo . . ., ze zjevného rozdělení křesťanských denominací a jejich neschopnosti uspokojit místní potřeby, neschopnosti křesťanských misií zbořit sociální a kulturní přehrady a vytvořit pocit sounáležitosti“.

Duchovního „světla“, které misionáři křesťanstva rozlévali po „temném světadíle“, bylo velmi málo. Bylo proto příliš slabé na to, aby vyhnalo temnotu biblické negramotnosti.

Agenti kolonialismu?

Navzdory tomu, že někteří misionáři křesťanstva vykonali mnoho dobrého, The Encyclopedia of Religion je nucena přiznat: „Misionáři pobízeli ke kolonizaci a usnadňovali ji, takže se občas mohlo zdát, že křesťanství a kolonizace jsou dvě strany téže mince. Moderní antikolonialismus často — a do jisté míry oprávněně — označoval křesťanství v Africe za spojence kolonialismu.“

The Collins Atlas of World History (Collinsův atlas světových dějin) nabízí hlubší pohled na věc, když vysvětluje, že západní národy vycházely z přesvědčení, že „kolonizace přinese kmenům ve vnitrozemí, které byly považovány za primitivní, světlo rozumu, demokratické principy a dobrodiní vědy a lékařství“. A The New Encyclopædia Britannica konstatuje: „Rozejít se s kolonialismem bylo pro římskokatolické misie obtížné a mnoho misionářů to ani nechtělo.“

Je tedy logické, že misionáři křesťanstva vypadali jako agenti kolonialismu, a to do té míry, do jaké se zastávali demokracie a velebili užitek úspěchů západní vědy a medicíny. Jakmile byli lidé zbaveni iluzí o hospodářské, politické a sociální struktuře koloniální moci, ztratili víru i v evropská náboženství.

Kázání — Bylo tím hlavním?

Kdykoli padne zmínka o protestantských misionářích v Africe, bývá uváděno jméno Davida Livingstona. Narodil se v roce 1813 ve Skotsku, stal se misionářem a lékařem v Africe a hodně po ní cestoval. Navíc jej motivovala hluboká láska k „temnému světadílu“ a objevitelské nadšení. The New Encyclopædia Britannica říká, že „křesťanství, obchod a civilizace“ je „trojicí, o níž byl přesvědčen, že má otevřít Afriku“.

Livingstone dokázal mnoho. Jeho hlavním cílem však zjevně nebylo hlásání evangelia. Britannica shrnuje jeho třicetiletou misionářskou práci „v jižní, střední a východní Africe — často v místech, kam se do té doby žádný Evropan neodvážil“, těmito slovy: „Livingstone možná ovlivnil postoj Západu k Africe víc než kterýkoli jiný jednotlivec před ním nebo po něm. Jeho objevy — zeměpisné, technické, lékařské a sociální — poskytly komplexní soustavu znalostí, ze které se stále ještě čerpá . . . Livingstone z celého srdce věřil, že Afričané jsou schopni vstoupit do moderního světa. V tomto smyslu byl předchůdcem nejen evropského imperialismu v Africe, ale i afrického nacionalismu.“ Livingstone s Afričany velmi cítil.

I když někteří misionáři podporovali nebo alespoň schvalovali obchod s otroky, nebylo by spravedlivé obviňovat je, že to dělali jako skupina. Ale to, zda soucit, který mnozí z nich projevovali, pramenil z touhy zastávat se Božích norem nestrannosti a rovnosti, nebo spíše z přirozeného osobního zájmu o blaho jednotlivců, je těžké zpětně posoudit.

To druhé by však odpovídalo žebříčku hodnot, jaký si většina misionářů stanovila. Kniha Christianity in Africa as Seen by Africans (Křesťanství v Africe očima Afričanů) uznává, že „jejich humanitární práci se nikdo nemůže vyrovnat“. Ale stavět nemocnice a školy znamená dát tělesné potřeby lidí před kázání Božího slova. A právě kázáním Božího slova se prosazují Boží zájmy. Někteří misionáři dokonce zakládali obchodní stanice, aby Afričanům umožnili více využívat evropského zboží a tak si zvýšit životní úroveň.

Je pochopitelné, že mnozí Afričané jsou nyní vděčni za materiální prospěch, který jim misionáři zpřístupnili. Adrian Hastings uvádí: „I když jsou afričtí politici vůči misionářům a církvím velmi kritičtí, zřídka opomenou vyjádřit vděčnost za to, jak přispěli k vyššímu vzdělávání.“

‚Jestliže světlo v tobě je tmou . . .‘

Podle Adriana Hastingse byla Afrika až do posledních století „kontinentem, kde se křesťanství nepodařilo zapustit kořeny“. V polovině osmnáctého století totiž katolické misie téměř úplně vymizely. To vedlo J. Herberta Kanea k otázce, jak bylo možné, že „došlo k neúspěchu v tak velké míře“. Za prvé, mezi misionáři byla vysoká úmrtnost. Dalším faktorem byla účast Portugalska v obchodě s otroky. Všichni katoličtí misionáři totiž byli Portugalci, a to „postavilo křesťanské náboženství do velmi špatného světla“. Ale J. H. Kane dodává, že „výstižnějším vysvětlením a snad i pádnějším důvodem byla povrchnost misionářských metod, jejichž výsledkem byly rychlé ‚konverze‘ a masové křty“.

Misionáři křesťanstva nedokázali Afričany podnítit, aby nahradili svá náboženství misionářským učením. Obrácení znamenalo změnu náboženského označení, ale ne nutně změnu víry a chování. Eleanor M. Preston-Whyteová z University of Natal uvádí: „Zulské kosmologické názory se mnoha nenápadnými způsoby promítly do zulského křesťanského smýšlení.“ A Bennetta Jules-Rosetteová z University of California v San Diegu říká, že v novodobých afrických náboženstvích „se mísí prvky tradičního afrického náboženství s náboženstvím přivezeným, s křesťanstvím a islámem“.

Podle Žalmu 119:130 „právě odhalení tvých [Božích] slov dává světlo a působí, že nezkušení rozumějí“. Misionáři křesťanstva většinou nedali na první místo odhalení Božího slova; jaké světlo tedy mohli poskytovat? Nezkušení zůstali bez porozumění.

„Světlo“, které v uplynulých stoletích poskytovali misionáři křesťanstva, a jejich „dobré skutky“ pramenily ze světa, který je v temnotě. Navzdory tomu, co tvrdili, nešířili pravé světlo. Ježíš řekl: „Jestliže světlo, které je v tobě, je ve skutečnosti tma, jak veliká je ta tma!“ — Matouš 6:23.

A jak si zatím vedli misionáři v Americe, v Novém světě? Na to nám odpoví pátá část našeho seriálu.

[Obrázek na straně 25]

Někteří misionáři při své práci dokonce obětovali svůj život

[Podpisek]

Z knihy Die Heiligkeit der Gesellschaft Jesu

[Obrázek na straně 26]

Misionáři křesťanstva, například David Livingstone, nedávali kázání vždy na první místo

[Podpisek]

Z knihy Geschichte des Christentums