Křesťané opět stojí před jeruzalémským Nejvyšším soudem

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V IZRAELI

JEŽÍŠ stál před Sanhedrinem, nejvyšším soudem v Jeruzalémě, a šlo mu o život. Navzdory tomuto tlaku nebojácně zastupoval Boží Království. (Matouš 26:57–68) Za několik týdnů od Ježíšova procesu stáli před tímtéž soudem jeho nejbližší následovníci a vydali působivé svědectví o Božím Království a jeho ustanoveném Králi. — Skutky 4:5–21.

O několik dní později, když byli apoštolové opět předvedeni před Sanhedrin, došlo k nečekanému zvratu událostí. Gamaliel, jeden z nejváženějších členů soudu, navzdory ohromnému tlaku svých kolegů promluvil ve prospěch Ježíšových učedníků. Díky tomu překvapivému zásahu byli apoštolové propuštěni na svobodu. — Skutky 5:27–42.

Těmito vystoupeními před soudem se plnila Ježíšova slova z evangelia Matouše 10:16–18: „Pohleďte, vysílám vás jako ovce mezi vlky . . . vydají [vás] místním soudům . . . budete kvůli mně vláčeni před místodržitele a krále na svědectví jim a národům.“ Ježíšovi následovníci byli sice často nepochopeni, ale byli dobře známi po celém Izraeli. V prvním století přijaly Ježíšovo poselství tisíce Židů. (Skutky 4:4; 6:7) To všechno bylo výsledkem horlivého kázání Ježíšových židovských učedníků a také jejich nebojácných vystoupení u soudu.

Dnešní Izrael má asi pět milionů obyvatel a o svědcích Jehovových, kterých je tam v současnosti méně než pět set, ví poměrně málo lidí. V roce 1993 se však projednával soudní případ jednoho mladého svědka a to jednak zaměřilo pozornost veřejnosti na činnost svědků, a jednak to zdůraznilo zvláštní historickou souvislost mezi předsudky a pronásledováním, kterými trpěli jak Židé, tak svědkové Jehovovi.

Jak celý spor začal?

Z Ruska se do Izraele přestěhoval Ariel Feldman, sedmnáctiletý Žid. Nyní žije v Haifě, studoval s vyznamenáním a byl oblíbený u učitelského sboru i u spolužáků.

Během války v Perském zálivu jeden náhodný rozhovor na ulici způsobil, že Ariel a jeho rodina začali studovat Bibli se svědky Jehovovými. Ariel důkladně zkoumal židovské náboženské nauky a srovnával je s výkladem Bible, který mu předkládali svědkové Jehovovi. Přemýšlivý Ariel dělal ve studiu Bible rychlé pokroky a byl z rodiny první, kdo se dal pokřtít jako svědek Jehovův.

Nic z toho mu ve škole nedělalo potíže. Když však byl v posledním ročníku, jeho škola rozhodla, že zavede experimentální předmět přípravy studentů na vojenskou službu. Výuku vedli vojáci, a studenti mimo jiné nacvičovali bojová postavení a bojové techniky. Ariel cítil, že kdyby se tohoto předmětu aktivně účastnil, jednal by proti svému svědomí a porušil by svůj neutrální postoj, který jako svědek Jehovův zastával. Vynaložil proto značné úsilí, aby svou situaci objasnil ředitelce školy. (Izajáš 2:2–4) Uctivě jí vysvětlil, že je ochoten účastnit se v této době jakékoli jiné školní činnosti, ale nemůže jednat proti svému přesvědčení.

Ředitelka mu předtím sice projevila určité pochopení, ale nyní usoudila, že tato žádost už je příliš. Dala mu ultimátum: buď aktivní účast na vojenské přípravě, nebo vyloučení ze školy. Ariel nemohl jednat proti svému svědomí. Dne 31. ledna, jen několik měsíců před závěrečnými zkouškami, byl ze školy oficiálně vyloučen bez možnosti jakéhokoli jiného řešení.

Obrana z nečekaného zdroje

Ariel se obrátil na Sdružení pro občanská práva v Izraeli. Byli ochotni ujmout se jeho případu a nabídli mu bezplatnou právnickou pomoc. Moderní židovský Izraelský stát je demokracií. Nemá sice žádnou ústavu, která by zaručovala práva jednotlivců, ale Izraelská deklarace nezávislosti prosazuje svobodu náboženství a svobodu svědomí. V Izraeli nebyl žádný právní precedent, který by se týkal vyloučení ze školy na základě náboženského přesvědčení.

Případ vzbudil pozornost tisku. Ariel se řídil radou právníka, a neposkytoval novinářům interview; chtěl, aby se jeho případ projednával v soudní síni, a ne u „soudu“ veřejného mínění. Nicméně ředitelka školy interview pohotově poskytla a obhajovala v něm své jednání. V listě Hadašot z 9. února 1993 nejenže vyjádřila názor, že studentův náboženský postoj je ohrožením Izraelského státu a všech, kdo tento stát milují, ale také této příležitosti využila k tomu, aby promluvila proti svědkům Jehovovým jako organizaci. Řekla: „Jejich činnost je skrytá, nečestná, lstivá. Natahují svá chapadla a v podstatě uštvou slabé.“

Mnozí Izraelci viděli, že ředitelčiny názory byly předpojaté. Tom Segev, izraelský novinář a historik, který se zabýval studiem holocaustu, byl tímto rozhovorem zvláště pobouřen. Připomnělo mu to některé lidi z nacistického Německa, kteří zaujali podobný postoj a pod vlivem falešných obvinění proti Židům dali volný průchod svým předsudkům, když spáchali jeden z nejhorších hromadných zločinů v historii lidstva. Tom Segev vyslovil názor, že nebezpečí pro Izraelský stát spočívá spíše v příkladu nesnášenlivosti, kterou projevila ředitelka školy, než v uvědomělém postoji mladého studenta. Nedalo mu to, a napsal na obranu svědků Jehovových článek. (Viz rámeček na straně 15.)

Po uveřejnění Segevova článku se ozvali i jiní. Jeden muž, který nyní žije v Jeruzalémě a který byl za druhé světové války kvůli svému židovskému původu vězněn v koncentračním táboře, napsal do redakce dopis. Vzpomínal v něm na vynikající chování svědků Jehovových, kteří byli v tomtéž táboře proto, že odmítli sloužit v německé armádě.

Jelikož mladý student neposkytoval interview, novináři se obrátili na jiné členy sboru. Ti se sice k Arielovu případu také nevyjadřovali, dokud neproběhl soud, ale byli rádi, že mohou podat informace o učení svědků Jehovových a o jejich činnosti v Izraeli. To vedlo k řadě příznivých článků v izraelském tisku, a také rozhlas vysílal rozhovor s jedním místním starším. Díky této nevyžádané publicitě mnoho lidí poprvé slyšelo o svědcích Jehovových.

Den před jeruzalémským soudem

Haifská odbočka Sdružení pro občanská práva v Izraeli se opakovaně snažila o diskusi s ředitelkou, školskou komisí a ministerstvem školství v Jeruzalémě, ale toto úsilí se nesetkalo s uspokojivou reakcí. Dne 11. března 1993 byla jménem Ariela Feldmana podána žaloba k Nejvyššímu soudu v Jeruzalémě, k nejvyššímu soudu novodobého Izraele.

Bylo stanoveno, že předběžné slyšení tohoto případu proběhne 15. března 1993. Ariel vedl spor se školskou komisí, ředitelkou školy a magistrátem města Haify a zastupovali ho právníci ze Sdružení pro občanská práva. Při předběžném slyšení zasedali v porotě tři soudci Nejvyššího soudu.

Státní zástupce předložil případ tak, že by podrývalo autoritu školy, kdyby bylo dovoleno, aby si student „diktoval“, na které předměty bude chodit, a na které chodit nebude. Školská komise, ředitelka školy a magistrát žádali soud, aby podpořil jejich rozhodnutí, že tento student za žádných okolností nebude smět vstoupit na území školy.

Právníci ze Sdružení pro občanská práva přednesli věc tak, že škola svým jednáním porušila základní práva — právo na svobodu náboženského vyznání a právo na svobodu svědomí. Soudci pak kladli otázky týkající se učení svědků Jehovových, aby pochopili, proč mladý student zaujal takový postoj. Také jim bylo předloženo mnoho informací obsažených v písemných žalobách, které byly na celém světě podány v podobných případech a ve kterých nejvyšší soudy rozhodly ve prospěch svědků Jehovových.

V závěrečné řeči soudci konstatovali, že obě strany bojují o princip. Když však zvažovali, která strana utrpí v případě nepříznivého rozhodnutí větší škodu, došli k závěru, že to rozhodně bude student. Soudci se nad jednáním ředitelky a školské komise podivovali a dali jim deset dní na to, aby své jednání písemně vysvětlili. Soud vydal předběžné nařízení, aby Ariel Feldman byl přijat zpět do školy a dokončil ročník a aby byl připuštěn k závěrečným zkouškám.

Několik dní před závěrečným slyšením, které bylo stanoveno na 11. května 1993, školská komise zrušila sankce proti Arielu Feldmanovi. Následkem toho bylo závěrečné slyšení zrušeno, soud o zásadních otázkách případu nikdy nerozhodl a žádný závazný právní precedent nebyl stanoven. To sice nechává celou záležitost otevřenou pro další právnické diskuse, ale svědkové Jehovovi ocenili, že soudci izraelského Nejvyššího soudu projevili rozumný postoj.

Ponaučení

Od doby Ježíšovy až do dneška se svědkové Jehovovi setkávají s odporem a předsudky, a v mnoha zemích se dostávají před nejvyšší soudy. Ukazuje se, že tyto případy slouží jako ‚svědectví národům‘. (Matouš 10:18) I v zemi, kde je svědků málo, může Jehova dohlédnout na to, aby se jeho jméno stalo známým široko daleko. A jako v prvním století, kdy překvapivě zasáhl uznávaný člen Sanhedrinu Gamaliel, stejně i dnes Bůh může pro svůj lid opatřit podporu z nečekaných zdrojů.

[Rámeček na straně 15]

„Co ředitelka školy ví o svědcích Jehovových“

(Výňatky z článku Toma Segeva. Tento článek vyšel 12. února 1993 v listě Haʼarec)

„V národě, který má všechno, je i několik izraelských svědků Jehovových. Není jich mnoho, a nemnoho lidí o nich slyšelo, přestože se svědkové snaží v Izraeli, stejně jako v každé jiné zemi, získat stoupence svého učení, a to jak psaným slovem, tak ústně. Na toho studenta ve škole Hugim nějak zapůsobili. Přijal zásady tohoto hnutí, a proto odmítl účast na hodinách fyzické zdatnosti pro brance. Ředitelka ho odmítla z těchto hodin uvolnit. Pokud jsem ji dobře pochopil, považuje ho za hrozbu pro budoucnost sionismu. Tento týden mi vysvětlila: ‚Jsme sionistickou školou; učíme děti, aby byly věrné státu a národu‘ . . .

Rina Šmueliová ze Sdružení pro občanská práva v Haifě se snažila ředitelku přesvědčit, aby studentovi přiznala právo poslouchat vlastní svědomí, a uvolnila ho z vojenské přípravy; to by byla velmi pěkná ukázka snášenlivosti a demokracie. Ale paní ředitelka stála na svém. Je toho názoru, že máme co dělat s nebezpečnou sektou, která získává své členy podvodem . . .

To mi připomnělo něco ne příliš dobrého. Proto jsem paní ředitelce zavolal a zeptal se jí, co vlastně o svědcích Jehovových ví. Řekla, že neví mnoho, ale slyšela, že působí i v jiných zemích, a setkala se s nimi v Kanadě a v Německu. Zeptal jsem se jí, zda ví, co se svědky dělali v Německu. ‚Nevím a ani to nechci vědět,‘ odpověděla.

Snad má střední škola Hugim knihovnu a snad v té knihovně náhodou mají i Encyklopedii holocaustu, kterou vydal Israel Gutman. Pokud ji nemají, měli by si ji koupit. Pod heslem ‚Horliví badatelé Bible‘ paní ředitelka najde, že nacisté posílali svědky Jehovovy do koncentračních táborů.“