Proč je v Evropě mezinárodní soud?

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V NIZOZEMSKU

JEDNOMU majiteli autoopravny v severní části Nizozemska stát neudělil povolení k prodeji kapalného zemního plynu a také mu znemožnil upravovat motory automobilů tak, aby kapalný plyn spalovaly. Tento občan vedl dlouhou právní bitvu u různých soudů, aby se zbavil tohoto omezení nařízeného státem. Mezitím zbankrotoval.

Měl pocit, že mu nizozemské soudy upřely to, na co měl právo, a proto se odvolal k Evropskému soudu pro lidská práva, který sídlí ve Štrasburku. V roce 1985 soud rozhodl v jeho prospěch. Vlastník autoopravny toto rozhodnutí považoval za ohromné mravní vítězství, protože — jak se vyjádřil — ‚dokázalo, že byl celou tu dobu v právu‘.

Tento člověk je jedním z řady občanů evropských zemí, kteří v posledních desetiletích předložili svůj případ Evropskému soudu pro lidská práva. Tento soud neprojednává jen žaloby jednotlivých Evropanů, ale také žaloby jedné země proti druhé, jde-li o nerespektování základních lidských práv. To, že počet právních případů, které se řeší u mezinárodních soudů, roste, ukazuje, že občané i některé vlády touží po spravedlnosti.

Evropský soud pro lidská práva

Zástupci několika evropských států, které spojovalo členství v Radě Evropy, se v roce 1950 setkali v Římě a rozhodli se, že zformulují konvenci, jejímž prostřednictvím by mohli svým občanům i cizincům žijícím pod jejich správou zaručit jistá práva a svobody. Později byla přidána další práva a také se k Evropské konvenci připojovalo stále více evropských států, které chtěly chránit lidská práva a základní svobody. Některá z těchto práv se týkají ochrany života a zákazu mučení, jiná souvisejí s rodinným životem a další se svobodou náboženství, projevu, názoru, shromažďování a sdružování. Oběti porušování těchto lidských práv mohou podat žalobu proti státu u generálního tajemníka Rady Evropy.

Od ustavení tohoto soudu bylo podáno více než dvacet tisíc žalob. Jak soud rozhoduje, které případy bude projednávat? Nejprve se vyvine úsilí, aby se obě strany smířily. Pokud takové snahy selžou a žaloba je uznána jako odůvodněná, bude projednána před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. K soudu se dostane jen asi pět procent všech žalob. Do konce roku 1995 soud vynesl 554 rozsudků. V případě, že žalobu proti státu podal jednotlivec, je rozsudek, který soud vynese pro žalovaný stát závazný, ale je-li žaloba podána nějakým státem nebo státy, není věc tak jednoduchá. V takových případech je pravděpodobné, že stát, proti němuž je vynesen rozsudek, si zvolí spíše to, co je pro něj politicky výhodnější, než to, že splní požadavky konvence. Zatímco Mezinárodní soudní dvůr v Haagu se zabývá pouze spory mezi státy, Evropský soud pro lidská práva rozhoduje i spory mezi občany a státy.

Rozhodnutí ve prospěch svobody uctívání v Evropě

V roce 1993 Evropský soud pro lidská práva vynesl dvě závažná rozhodnutí ve prospěch svobody uctívání. První případ se týkal jednoho obyvatele Řecka, Minose Kokkinakise. Ten byl od roku 1938 jako svědek Jehovův více než šedesátkrát zatčen, osmnáctkrát byl předvolán před řecké soudy a strávil více než šest let ve vězení.

Dne 25. května 1993 Evropský soud rozhodl, že řecká vláda omezila svobodu náboženství tehdy čtyřiaosmdesátiletého Minose Kokkinakise, a přiznal mu odškodné 14 400 dolarů. Soud odmítl argument řecké vlády, že Kokkinakis a svědkové Jehovovi jako celek vyvíjejí při náboženských rozhovorech na druhé lidi nátlak. (Další informace jsou ve Strážné věži z 1. září 1993, strany 27–31.)

Ve druhém případě vynesl Evropský soud rozhodnutí ve prospěch Ingrid Hoffmannové z Rakouska, které nebyly po rozvodu svěřeny do péče její dvě děti, protože se během manželství stala svědkem Jehovovým. Nižší soud jí původně opatrovnictví přidělil, ale Nejvyšší soud je přidělil jejímu manželovi, který je katolík. Soud své rozhodnutí založil na rakouském zákoně, který říká, že pokud byli rodiče katolíky v době sňatku a pokud jeden rodič se změnou náboženství svých dětí nesouhlasí, musí být děti vychovávány v katolickém náboženství. Její bývalý manžel tvrdil, že teď, když se stala svědkyní Jehovovou, není schopna vychovávat děti normálním, zdravým způsobem. Dne 23. června 1993 Evropský soud rozhodl, že Rakousko diskriminovalo paní Hoffmannovou kvůli jejímu náboženství a porušilo její právo vychovávat své děti. Bylo jí přiznáno odškodné. (Další informace jsou v Probuďte se! z 8. října 1993, strana 15.)

Tato rozhodnutí působí na všechny lidi, kteří milují svobodu náboženství a projevu. Podání žaloby u mezinárodních soudů může přispět k ochraně základních práv občanů. Je však dobré si uvědomit, že soudy mají svá omezení. Ani s nejlepšími úmysly nemohou zaručit trvalý pokoj a úplné dodržování lidských práv.