Když je naše atmosféra narušená
KDYŽ v roce 1971 letěl Edgar Mitchell na palubě Apolla 14 na Měsíc, při pohledu na Zemi prohlásil: „Vypadá jako třpytivý modrobílý drahokam.“ Co by při pohledu z kosmu uviděl člověk dnes?
Kdyby měl zvláštní brýle, které by mu umožňovaly vidět neviditelné plyny v zemské atmosféře, viděl by velmi odlišný obraz. V časopise India Today Rádž Čengapa napsal: „Nad Antarktidou a nad Severní Amerikou by uviděl gigantické díry v ochranných ozónových vrstvách. Místo třpytivého modrobílého drahokamu by spatřil nevýraznou, špinavou zemi, plnou temných kroužících mračen dioxidů uhlíku a síry.“
Proč jsou v ochranné ozónové cloně v horních vrstvách atmosféry díry? Je stoupající množství znečišťujících látek v atmosféře opravdu tak nebezpečné?
Jak dochází k ničení ozónu
Před více než šedesáti lety vědci oznámili, že objevili bezpečné chladivo, které by mohlo nahradit ty chladicí látky, jež byly jedovaté a nepříjemně zapáchaly. Novou chemikálii tvořily molekuly s jedním atomem uhlíku, dvěma atomy chlóru a dvěma atomy fluoru (CCl2F2). Této látce a podobným, uměle vyrobeným chemikáliím se říká halogenizované uhlovodíky (freony).
Začátkem sedmdesátých let se výroba freonů celosvětově rozrostla v obrovské průmyslové odvětví. Freony se používaly nejen v chladničkách, ale také v aerosolových sprejích, v klimatizačních zařízeních, v čisticích prostředcích, při výrobě nádobek na rychlé občerstvení a jiných pěnových hmot.
V září 1974 vědci Sherwood Rowland a Mario Molina vysvětlili, že freony stoupají do stratosféry, kde se z nich uvolňuje chlór. Vypočítali, že každý atom chlóru by mohl zničit tisíce molekul ozónu. Ničení ozónu v této vrstvě atmosféry však není rovnoměrné — mnohem větší je nad póly.
Od roku 1979 dochází k tomu, že vždy na jaře zmizí nad Antarktidou obrovské množství ozónu, který se pak znovu objeví. Tento sezónní úbytek ozónu je označován jako ozónová díra. V poslední době se však tato ozónová díra zvětšuje a vydrží déle. V roce 1992 byla pomocí družicových měření zjištěna ozónová díra rekordní velikosti — byla větší než Severní Amerika. Měřeními provedenými z balónu se zjistilo, že hodnoty ozónu se snížily více než o 60 procent, což je nejnižší zaznamenané množství.
Mezitím se hladina ozónu v horních vrstvách atmosféry snížila i nad jinými částmi zeměkoule. Časopis New Scientist uvádí: „Nejnovější měření ukazují, že v roce 1992 byly neobvykle nízké hodnoty koncentrace ozónu mezi 50. a 60. stupněm severní šířky — nad severní Evropou, Ruskem a Kanadou. Hladina ozónu byla 12 procent pod normálem — nižší než jakákoli hladina naměřená během 35 let, kdy se tyto hodnoty nepřetržitě sledují.“
Časopis Scientific American říká: „Nyní se ukazuje, že i ty nejstrašnější předpovědi ani zdaleka neodhadly, jaký úbytek ozónu halogenizované uhlovodíky způsobí . . . A přece v době, kdy byly tyto předpovědi vysloveny, vlivné osoby ve vládách a v průmyslu silně protestovaly proti regulačním opatřením, protože nebyly k dispozici úplné vědecké důkazy.“
Do atmosféry již bylo vypuštěno asi 20 milionů tun freonů. Trvá to léta, než freony proniknou do stratosféry. Miliony tun freonů se do horních vrstev atmosféry ještě nedostaly. Freony však nejsou jediným zdrojem volného chlóru, jenž ničí ozón. Časopis Popular Science uvádí: „NASA odhaduje, že po každém vypuštění raketoplánu se v ozónové vrstvě usazuje asi 75 tun chlóru.“
Jaké jsou následky?
Není zcela jasné, jaké následky může mít snížené množství ozónu v horních vrstvách atmosféry. Jedno se však zdá být jisté — stoupá množství škodlivých UV (ultrafialových) paprsků, které se dostávají k zemi, a to má za následek větší výskyt rakoviny kůže. „Během minulého desetiletí,“ uvádí časopis Earth, „množství UV paprsků, které za rok ozáří severní polokouli, stouplo asi o 5 procent.“
Odhaduje se, že zvýší-li se množství UV paprsků o 1 procento, výskyt rakoviny kůže se zvýší o 2 až 3 procenta. Africký časopis Getaway říká: „V Jižní Africe je každoročně 8000 nových případů rakoviny kůže . . . Máme jednu z nejnižších hladin ozónové ochrany a jedno z nejvyšších procent výskytu rakoviny kůže (souvislost není náhodná).“
Před mnoha lety předpověděli vědci S. Rowland a M. Molina, že ničení ozónu v horních vrstvách atmosféry povede ke zvýšenému výskytu rakoviny kůže. Doporučili, aby ve Spojených státech bylo používání freonů v aerosolech okamžitě zakázáno. Mnohé země si toto nebezpečí uvědomily a dohodly se, že do ledna 1996 výrobu freonů zastaví. Používání freonů však zatím dále ohrožuje život na zemi.
Časopis Our Living World uvádí, že ubývání ozónu nad Antarktidou „způsobuje, že ultrafialové záření proniká do oceánu hlouběji, než se předpokládalo . . . Tak se značně snížila produktivita jednobuněčných organismů tvořících základ mořského potravního řetězce.“ Pokusy také ukazují, že zvýšené množství UV paprsků způsobuje nižší úrodu mnoha plodin, a tak ohrožuje celosvětové zásoby potravin.
Používání freonů může mít opravdu katastrofální následky. Atmosféru však ničí i další znečišťující látky. Jednou z nich může být i atmosférický plyn, který — ve stopovém množství — je pro život na zemi nesmírně důležitý.
Účinky znečištění
Od poloviny 19. století lidé spalují stále větší množství uhlí, zemního plynu a ropy, a tak se hladina oxidu uhličitého v ovzduší značně zvýšila. Množství tohoto stopového plynu v atmosféře bylo tehdy asi 285 ppm. Stále větší využívání fosilních paliv však mělo za následek, že množství oxidu uhličitého dosáhlo 350 ppm. V atmosféře je tedy zvýšené množství tohoto plynu, který zadržuje teplo. Jaké to má následky?
Mnoho vědců se domnívá, že zvýšená hladina oxidu uhličitého je příčinou zvyšování teploty na zemi. Jiní výzkumní pracovníci však říkají, že celkové oteplování planety je způsobeno zvláště nestálostí slunce — totiž že slunce v poslední době emituje větší množství energie.
Ať už je příčina jakákoli, osmdesátá léta byla nejteplejším desetiletím od poloviny 19. století, kdy se naměřené teploty začaly zaznamenávat. Jihoafrický časopis The Star uvádí: „Tento trend pokračoval až do tohoto desetiletí a podle záznamů byl rok 1990 nejteplejším rokem. Rok 1991 byl třetím a rok 1992 . . . desátým nejteplejším rokem za 140 let, kdy se teploty zaznamenávají.“ Příčinou slabého poklesu teplot v uplynulých dvou letech prý může být prach, který se v roce 1991 dostal do atmosféry po výbuchu sopky Pinatubo.
Vedou se vášnivé diskuse o tom, co zvyšování teploty na zemi způsobí v budoucnu. Jedním z následků je to, že se ještě více zkomplikoval již tak dost obtížný úkol předpovídání počasí. New Scientist poznamenává, že špatné předpovědi počasí „budou pravděpodobně častější, protože kvůli celosvětovému oteplování dochází ke změnám klimatu“.
Mnoho pojišťovacích společností se obává, že kvůli celkovému oteplování země se jim pojistky nevyplatí. Časopis The Economist připouští: „Někteří pojišťovatelé se setkávají s mnoha katastrofami, a proto míru odškodnění při přírodních katastrofách snižují. Jiní pojišťovatelé mluví o tom, že zcela opustí trh . . . Obávají se nejistoty.“
Významné je, že v roce 1990, což byl podle záznamů nejteplejší rok, v nebývalém rozsahu ustoupilo velké množství arktické ledové návrše. Následkem toho na pobřeží Wrangellova ostrova zůstaly více než měsíc stovky ledních medvědů. „Při celosvětovém oteplování,“ upozorňuje časopis BBC Wildlife, „se to může stát běžným jevem.“
V roce 1992 jeden africký list uvedl: „Odborníci na počasí říkají, že značný vzrůst počtu plovoucích ledovců, které jsou z Antarktidy unášeny směrem k severu a ohrožují lodi v jižním Atlantiku, je způsoben celosvětovým oteplováním.“ Podle časopisu Earth z ledna 1993 je postupné zvyšování hladiny moře u pobřeží jižní Kalifornie částečně zaviněno oteplováním vody.
Žel, lidé stále vypouštějí do ovzduší závratné množství toxických plynů. Kniha The Earth Report 3 říká: „Ve zprávě, kterou v roce 1989 vydal Úřad pro ochranu životního prostředí, se odhaduje, že ve Spojených státech se do vzduchu každoročně vypouští 900 000 tun toxických chemikálií.“ Toto číslo se považuje za příliš malé, protože v něm nejsou zahrnuty výfukové plyny z milionů motorových vozidel.
Šokující zprávy o znečišťování ovzduší přicházejí také z mnoha dalších průmyslových zemí. Zvláště otřesná jsou nedávná zjištění o tom, jak bylo během několika desetiletí komunistické vlády nekontrolovaně znečišťováno ovzduší v zemích, které leží ve východní Evropě.
K dalším obětem jedovatého vzduchu patří stromy, jež pohlcují oxid uhličitý a uvolňují kyslík. Časopis New Scientist uvedl: „Podle vyjádření ministra zemědělství počet nemocných stromů v Německu stále roste . . . [Ministr řekl], že znečištění ovzduší je i nadále jednou z hlavních příčin toho, že lesy nejsou zdravé.“
Podobné je to v Jižní Africe, v transvaalském Highveldu. „První příznaky poškození kyselými dešti se nyní objevují ve východním Transvaalu, kde se zdravá, temně zelená barva borového jehličí mění v nezdravou, skvrnitě béžovou,“ uvádí James Clarke ve své knize Back to Earth.
Takové zprávy přicházejí z celého světa. Žádná země není imunní. Průmyslové země ‚exportují‘ své znečištění do sousedních zemí komíny, jež se tyčí vysoko do nebe. Člověk se chamtivě snaží o průmyslový rozvoj, a toto jeho jednání neposkytuje žádnou naději, že znečišťování skončí.
Je však důvod k optimismu. Můžeme mít důvěru, že naše jedinečná atmosféra bude zachráněna před zničením. V následujícím článku se dozvíte, jak se to stane.
[Obrázek na straně 7]
Ničení ozónu v horních vrstvách atmosféry má za následek zvýšený výskyt rakoviny kůže
[Obrázek na straně 9]
Jaké jsou následky takového znečištění?