Moje nenávist se změnila v lásku

Vypráví Ludwig Wurm

Byla to nejchladnější noc, jakou jsem kdy zažil — minus 52 stupňů Celsia. Doba: únor 1942 — uprostřed zimy, válka. Místo: ruská fronta blízko Leningradu. Byl jsem vojákem u německé Waffen-SS (Waffen Schutzstaffel), u elitní ozbrojené jednotky. Jeden seržant a já jsme dostali hrozný úkol — pohřbít více než 300 kamarádů, kteří zemřeli většinou v úkrytech vyhloubených v zemi, kde umrzli. Zem však byla tak zmrzlá, že bylo nemožné je pohřbít. Místo toho jsme ztuhlá mrtvá těla naskládali jako klády na hromadu za prázdné domy. Na pohřeb musela počkat do jara.

ŘÍCI, že se mi z tohoto úkolu dělalo špatně, by bylo opravdu málo. Ze zoufalství jsem v slzách vyhrkl: „Unterscharführer (seržante), můžete mi povědět, k čemu je celé toto nesmyslné zabíjení? Proč je na světě tolik nenávisti? Proč musí být války?“ Slabým hlasem mi odpověděl: „Ludwigu, já opravdu nevím. Věř mi, také nemohu pochopit, proč je na světě takové utrpení a tolik nenávisti.“

Dva dny nato mě do krku zasáhla výbušná střela. Zůstal jsem ochrnutý, v bezvědomí a každou chvíli jsem mohl zemřít.

Ale díky svým neodbytným otázkám jsem měl nakonec možnost z vlastní zkušenosti zjistit, jak se může nenávist a zoufalství změnit v lásku a naději. Dovolte, abych to vysvětlil.

Mé setkání s Hitlerem

Narodil jsem se v Rakousku v roce 1920. Můj otec byl luterán a má matka byla katolička. Navštěvoval jsem soukromou luteránskou školu, kde duchovní vyučoval obvyklým náboženským naukám. Ale nedozvěděl jsem se nic o Ježíši Kristu jako Spasiteli. Neustále byl vyzdvihován „Bohem poslaný führer“, Adolf Hitler, a plán Velkoněmecké říše. Zdálo se, že spíše než Bible, byla mou učebnicí Hitlerova kniha Mein Kampf (Můj boj). Také jsem studoval Rosenbergovu knihu Der Mythos des 20ten Jahrhunderts (Mýtus 20. století), ve které se autor snažil dokázat, že Ježíš Kristus nebyl Žid, ale blond Árijec!

Začal jsem pevně věřit, že Adolf Hitler je opravdu poslán od Boha, a v roce 1933 jsem se hrdě připojil k hnutí Hitlerjugend. Můžete si představit, jaké bylo mé nadšení, když jsem dostal příležitost setkat se s Hitlerem osobně. Až dodnes si pamatuji, jak se na mě podíval svým neobvykle pronikavým pohledem. Tak hluboce to na mě zapůsobilo, že když jsem se vrátil domů, řekl jsem své matce: „Od této chvíle můj život nepatří tobě. Můj život patří mému führerovi, Adolfu Hitlerovi. Když uvidím kohokoli, jak se pokouší ho zabít, vrhnu se před führera a vlastním tělem budu chránit jeho život.“ Až po letech jsem pochopil, proč tehdy maminka začala plakat a tiskla mě k sobě.

Počáteční vliv nacistické strany

V roce 1934 se národní socialisté vzbouřili proti vládě Rakouska. Během tohoto konfliktu byl kancléř Engelbert Dollfuss, který byl proti sjednocení Rakouska a Německa, úkladně zavražděn nacisty. Vůdci povstání byli uvězněni, vyslýcháni a odsouzeni k smrti. Rakouská vláda potom zavedla stanné právo, a já jsem se začal aktivně podílet na ilegálním hnutí Národní socialistické strany pracujících Německa — strany nacistů.

Pak přišel v roce 1938 anšlus, připojení Rakouska k Německu, a Nacistická strana vystoupila z ilegality. Krátce nato jsem byl mezi věrnými členy strany, kteří byli v tomtéž roce pozváni na sjezd nacistické strany do Norimberku. Sjezd se konal na Zeppelinově louce. Tam jsem viděl Hitlera, jak dával najevo svou vzrůstající moc. Jeho bombastické projevy, které očarovaly publikum, byly plné nenávisti k nepřátelům nacistické strany, ke kterým patřilo mezinárodní židovstvo a mezinárodní badatelé Bible (dnes svědkové Jehovovi). Jasně si pamatuji, jak se chlubil: „Nepřítel Velkého Německa, ta havěť — mezinárodní badatelé Bible —, bude v Německu vyhlazena.“ Se svědky Jehovovými jsem se nikdy nesetkal, proto jsem se divil, kdo jsou tito nebezpeční lidé, že o nich mluví s takovou zlobou.

Moje služba v buchenwaldském koncentračním táboře

Jakmile v roce 1939 vypukla druhá světová válka, ihned jsem se přihlásil, abych nastoupil k vojenským jednotkám Německa, Waffen-SS. Věřil jsem, že ať se ode mě bude v zájmu této války žádat jakákoli oběť, bude to správné; vždyť náš vůdce je přece poslán od Boha, ne? Ale v roce 1940, kdy se naše oddíly přesunovaly přes Lucembursko a Belgii do Francie, jsem se znepokojil, když jsem poprvé zblízka viděl mrtvého vojáka — hezkého mladého Francouze. Nemohl jsem pochopit, proč mladí Francouzi chtějí obětovat svůj život ve válce, ve které Německo, s nímž je Bůh, nepochybně vyhraje.

Byl jsem zraněn a z Francie převezen do nemocnice v Německu. Když jsem se zotavil, byl jsem přeložen, abych sloužil na vnějším obvodu koncentračního tábora v Buchenwaldu, nedaleko Výmaru. Od našich důstojníků jsme dostali přísné rozkazy — nestýkat se se členy SS–Totenkopfverbände (Svazů umrlčí lebky), kteří hlídali tábor, a s vězni. Zvláště nám zakázali vstupovat do částí, kde byli vězni umístěni; tyto prostory byly obehnány vysokou zdí s velkými vraty. Nad nimi byl nápis: „Arbeit Macht Frei“ (Práce osvobozuje). Jenom stráže SS měly zvláštní povolení ke vstupu na toto území.

Každý den jsme v táboře viděli vězně, jak pochodují na místo, kde měli nařízeno pracovat, a jsou vedeni stráží SS a jiným pověřeným vězněm, kterého nazývali kápo. Byli tam Židé, kteří měli na vězeňském kabátě Davidovu hvězdu, političtí vězni s červeným trojúhelníkem, zločinci s černým kolečkem a svědkové Jehovovi s fialovým trojúhelníkem.

Nemohl jsem si nevšimnout tváří svědků, tváří, které vyzařovaly neobvyklý pokoj. Věděl jsem, že svědkové žijí ve špatných podmínkách, a přesto vystupovali s důstojností, která neodpovídala jejich vyhublému zevnějšku. Nic jsem o svědcích nevěděl, proto jsem se zeptal našich velících důstojníků, proč byli tito lidé posláni do koncentračních táborů. Odpověď zněla, že je to židovsko-americká sekta, jež je těsně spojená s komunisty. Jejich bezvadné chování, nekompromisní zásady a morální čistota mě však upoutaly.

Konec mého „mesiáše“

V roce 1945 se zhroutil svět, ve který jsem věřil. Můj „bůh“, Adolf Hitler, duchovenstvem vyzdvihovaný jako Bohem poslaný führer, se prokázal jako falešný mesiáš. Po pouhých dvanácti letech byla jeho Tausendjährige Reich (tisíciletá říše) naprosto v troskách. Byl to zbabělec, který unikl odpovědnosti za hromadné vraždění milionů mužů, žen a dětí tím, že spáchal sebevraždu. Další událostí byly výbuchy prvních atomových bomb v Japonsku — tehdy jsem se psychicky téměř zhroutil.

Dramatické změny v mém životě

Po druhé světové válce, krátce po tom, co byl zrušen válečný stav, jsem byl udán U.S. Army CIC (Kontrašpionážnímu sboru), části okupačních vojenských sil Spojených států. Byl jsem uvězněn jako nacista a člen Waffen-SS. Nakonec moje milovaná snoubenka, Trudy, našla lékaře, který přesvědčil CIC, aby mě propustili z vězení kvůli mému zhoršenému zdravotnímu stavu — což byl důsledek poraněné páteře. Bylo mi uloženo domácí vězení, dokud mě nezbavili všech obvinění, že jsem válečný zločinec.

Byl jsem poslán zpět do vlasti a jako válečný invalida jsem se podrobil lékařskému vyšetření v nemocnici v rakouských Alpách. Jednoho zvlášť krásného jarního rána jsem obdivoval úžasnou krajinu, příjemně hřálo slunce a zpívali ptáci. To vše na mě udělalo takový dojem, že jsem se ze srdce krátce pomodlil: „Bože, jestliže opravdu existuješ, musíš znát odpovědi na otázky, které mě zneklidňují.“

Několik týdnů potom, co jsem se vrátil domů, zazvonila u mých dveří jedna svědkyně Jehovova. Vzal jsem si od ní biblickou literaturu. Ačkoli mě navštěvovala pravidelně každé nedělní dopoledne, nevěnoval jsem tomu vážnou pozornost; literaturu, kterou mi nechávala, jsem ani nečetl. Ale jednou jsem přišel z práce ustaraný více než obvykle. Moje manželka si myslela, že by mi pomohlo, kdybych přišel na jiné myšlenky a něco si přečetl — například brožuru, kterou tu zanechali svědkové a která se jmenovala Mír — může být trvalý?

Začal jsem tu brožuru číst a nemohl jsem přestat, dokud jsem ji celou nepřečetl. Řekl jsem své manželce: „Tato brožura byla vytištěna v roce 1942. Kdyby tehdy někdo veřejně prohlásil, že Hitler a Mussolini prohrají válku a že Společnost národů vznikne znovu jako Spojené národy, lidé by si mysleli, že není normální. Ale dnes jsou to historické události, a to, že se přesně tak stanou, je napsáno v této brožuře. Máme tu někde Bibli? Chtěl bych si ověřit tyto odkazy na Písma.“

Má manželka šla do podkroví a našla tam starý Lutherův překlad Bible. Listoval jsem brožurou a kontroloval biblické verše. Brzy jsem začal poznávat věci, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel. Dovídal jsem se o biblickém slibu, že přímo zde na zemi bude nový svět, kde bude vládnout Boží mesiášské Království. Tato skutečná naděje na šťastnou a bezpečnou budoucnost se zrcadlí ve slovech Ježíšovy vzorové modlitby, kterou jsem jako chlapec tolikrát opakoval: „Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ Nejvíce mě však překvapilo, že Všemohoucí Bůh, Stvořitel nebe a země, má své osobní jméno Jehova. (Matouš 6:9, 10; Žalm 83:18)

Zanedlouho potom jsem začal navštěvovat shromáždění svědků Jehovových. Hned poprvé jsem tam potkal starší ženu, jejíž dcera a zeť byli za svou víru popraveni v německém koncentračním táboře. Velmi jsem se styděl. Vysvětlil jsem té ženě, že díky své minulosti dobře vím, co musela ona a její rodina zažít, a protože jsem se stýkal s těmi, kdo za to nesou odpovědnost, jsem si vědom toho, že má právo mi s odporem plivnout do tváře.

Překvapilo mě, že místo nenávisti se v jejích očích objevily slzy radosti. Vřele mě objala a řekla: „Ach, je nádherné, že Všemohoucí Bůh Jehova dovoluje lidem, kteří kdysi proti němu bojovali, aby přicházeli do jeho svaté organizace.“

Místo nepřátelství, které jsem všude kolem sebe viděl, tito lidé skutečně zrcadlí Boží nesobeckou lásku — lásku, kterou se vyznačují praví křesťané. Vzpomněl jsem si na slova Ježíše: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) To bylo přesně to, po čem jsem pátral. Teď jsem měl slzy v očích i já. Z vděčnosti obdivuhodnému Bohu, Jehovovi, jsem začal plakat jako dítě.

Musel jsem se ještě moc učit

Za nějakou dobu jsem zasvětil svůj život Jehovovi Bohu a v roce 1948 jsem byl pokřtěn. Ale brzy jsem zjistil, že se mám ještě mnoho co učit. Jelikož byla moje mysl v minulosti formována ideami nacismu, nemohl jsem nyní například pochopit, proč Jehovova organizace občas tiskne články proti neblaze proslulému SS. Namítal jsem, že jako jednotlivci jsme nebyli vinní. Byli jsme jen vojáci a většinou jsme vůbec nevěděli, co se dělo v koncentračních táborech.

Pak jednoho dne laskavý bratr, který sám dlouhá léta trpěl v koncentračním táboře a rozuměl mému problému, mi položil ruku na rameno a řekl: „Bratře Ludwigu, dobře mě poslouchej. Jestliže je pro tebe těžké tuto věc pochopit a trápí tě to, prostě ji pusť z hlavy. Modli se k Jehovovi, aby ti s tvým problémem pomohl. Můžeš mi věřit, že pak přijde den, kdy Jehova způsobí, že této otázce porozumíš; také jiné věci, které se ti dnes zdají složité, ti budou jasné.“ Řídil jsem se jeho moudrou radou a po letech jsem zjistil, že měl naprostou pravdu. Nakonec jsem pochopil, že celý národní socialismus a jeho jednotky SS byly jen další ďábelskou částí Satanova světového systému. (2. Korinťanům 4:4)

Znovu Zeppelinova louka, Norimberk

Dovedete si představit, jak významná událost v mém životě to pro mě byla, když jsem se v roce 1955 vrátil do Norimberku a účastnil jsem se tam sjezdu svědků Jehovových „Triumphierendes Koenigreich“ (Triumfující Království)! Ano, tento sjezd se konal právě na tom místě, kde Hitler pyšně prohlašoval, že vyhladí všechny svědky Jehovovy v Německu. Po celý týden zde více než 107 000 svědků Jehovových a přátel pravdy z celého světa společně uctívalo Boha. Nikdo do nikoho nestrkal, nebylo slyšet žádné rozzlobené hlasy. Opravdu sjednocená mezinárodní rodina, která spolu žije v míru.

Těžko mohu popsat své pocity, když jsem se na tom sjezdu setkal s několika bývalými kamarády z Waffen-SS, kteří teď byli služebníky zasvěcenými Jehovovi Bohu. Skutečně radostné shledání!

Dívám se do budoucnosti s nadějí

Od té doby, kdy jsem se zasvětil Bohu a dal se pokřtít, jsem měl tu výsadu, že jsem v Rakousku vedl několik domácích biblických studií s bývalými nacisty. Také někteří z nich jsou nyní oddanými svědky Jehovy. V roce 1956 jsem emigroval z Rakouska. Dnes žiji v Austrálii a raduji se z výsady, že jsem zde mohl sloužit v celodobé službě. Později se s přibývajícími léty dostavily zdravotní problémy, které omezily mou činnost.

Jednou z věcí, na které se těším nejvíce, je to, že budu moci přivítat vzkříšené muže a ženy, kteří za vlády nacistů odmítli udělat kompromis a byli za svou ryzost popraveni v koncentračních táborech.

Zatím jsem v doslovném smyslu viděl, jak ničivou moc měla nenávist, a jak se změnila v lásku a naději. Nejen já, ale všichni lidé, kteří se pokorně podřizují vládnoucímu, Jehovou ustanovenému Králi, Ježíši Kristu, se dnes mohou těšit z jisté naděje, že budou žít na rajské zemi v lidské dokonalosti, bez bolesti a smrti. Pokud jde o mě, mohu s přesvědčením opakovat slova apoštola Pavla: „Naděje nevede ke zklamání, protože Boží láska byla vylita do našeho srdce prostřednictvím svatého ducha, který nám byl dán.“ (Římanům 5:5)

[Obrázek na straně 13]

V uniformě příslušníka SS

[Obrázky na straně 14 a 15]

Sjezd svědků Jehovových „Triumfující Království“ v roce 1955 v Norimberku na místě, kde Hitler dříve pořádal svá výroční nacistická setkání

[Podpisek]

U.S. National Archives photo

[Obrázek na straně 15]

S taškou na literaturu jsem připraven kázat v Austrálii

[Podpisek obrázku na straně 11]

UPI/Bettmann