Kdo bude kázat evangelium v Británii?

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V BRITÁNII

Z BRITSKÝCH církví život uniká rychlostí 1500 osob za týden, informuje The UK Christian Handbook. Mladí lidé odcházejí z církve, tvrdí list The Times, „protože církev se jim zdá nudná a opuštěná“.

Každý týden se zavírá jeden anglikánský kostel, a přitom jsou „tisíce lidí, kteří hledají smysl života,“ připouští list anglikánské církve Church Times.

V roce 1990, tváří v tvář této krizi, církve v Británii společně vyhlásily „Desetiletí hlásání evangelia“. List The Scotsman napsal, že „devadesátá léta klidně mohou být desetiletím, v němž se ke hlásání evangelia opět přihlásí tradiční, zavedené církve ve snaze zaplnit smutně prořídlé řady svého členstva a zvrátit trend k sekularismu“.

Pěkná představa — ale dá se uskutečnit? Co se stalo v uplynulých několika letech?

Nejisté základy

Duchovní anglikánské církve na svém generálním synodu v roce 1989 projevili pro „Desetiletí hlásání evangelia“ jen malé nadšení. Předseda Výboru Církevní jednoty pro misii a obnovu například zdůraznil: „Nejdůležitější je příprava.“ Ale opatrně dodal: „V některých případech může trvat celé desetiletí.“

Biskup Gavin Reid předpověděl: „Po pěti letech nás budou výsledky kampaně uvádět do rozpaků.“

Anglikáni se nenechali odradit a brzy vytvořili jednotnou frontu s katolíky, kteří vyhlásili vlastní „Desetiletí evangelizace“ v roce 1988. Většina jiných denominací má určité pochybnosti. „Musím přiznat, že mám z Desetiletí hlásání evangelia trochu strach. Je to vznešený název, ale co vlastně znamená?“ ptal se Paul Hulme, duchovní z prestižní Wesleyovy kaple na City Road v Londýně. „Co se předpokládá, že budeme dělat, kromě toho, co již děláme?“

Na koho se zaměřit

Evangelizovat znamená kázat evangelium neboli dobrou zprávu a obracet na křesťanství ty, kdo naslouchají. To ale zdaleka není tím, co by mnozí církevní představitelé rádi viděli. „Není naší věcí, abychom obraceli lidi na křesťanství,“ prohlásil doktor Newbigin z jednotné reformované církve. „To je věc Boží.“ Co se skrývá za těmito nezvyklými výroky? Rostoucí napětí v britské multirasové společnosti s jejími nekřesťanskými, exotickými náboženstvími. Zamysleme se nad následujícím výrokem:

„Desetiletí hlásání evangelia může pominout stejně jako jiná desetiletí,“ řekl anglikánský rektor Neil Richardson, „ale dokud probíhá, odvádí pozornost od tíživého problému, před kterým stojí církve i kdokoli jiný: od potenciálně výbušných styčných míst mezi náboženstvími ve všech našich městech.“ Přesně vystihl, v čem je problém, a pokračoval: „Vztahy mezi jednotlivými částmi náboženské komunity musí být založeny na pevné důvěře, že nikdo nechce obracet jiné věřící na svou víru.“

George Carey, arcibiskup z Canterbury, který si je dobře vědom ‚potenciálně výbušné‘ situace, prohlásil, že „Desetiletí hlásání evangelia“ je „matoucí název“; muslimští a židovští vůdci se totiž domnívají, že se na ně zaměří „tvrdí evangelisté“. Později se vyjádřil: „Říkat, že hlavním úkolem církve je evangelizace, jak to mnozí lidé říkají, je omyl.“

Na druhé straně, biskup Michael Marshall tvrdí, že základní potřebou anglikánské církve je „změnit se na Boží církev v Anglii“, a s tím souvisí i to, že muslimové a jiní budou přivedeni do křesťanského ovčince. „Nabádání získávat islám pro Krista je na pořadu dne,“ prohlásil a zároveň varoval, že takový přístup „s sebou nutně přinese desetiletí konfrontace“.

A co Židé? „Skutečná evangelizace musí zahrnout i Židy,“ hlásaly titulky novin Church Times. Ale David Sheppard, biskup z Liverpoolu, s tím zásadně nesouhlasí. „Desetiletí hlásání evangelia se musí zaměřit hlavně na ty, kdo opustili víru, a na ty, kdo vůbec nepoznali, co znamená věřit v Boha,“ řekl. Je to možné? V článku „Klesající návratnost evangelizace“, který vyšel v listu The Guardian, Neil Richardson tvrdí: „Každý člověk [v Británii] měl dostatečnou příležitost zhodnotit křesťanství. Jak je vidět, většina se rozhodla, že to pro ně není.“

Jsou britské církve vybaveny k tomu, aby mohly evangelizovat tak světskou společnost, kde je zastoupeno tolik náboženství a etnických kultur?

Náročný úkol

Bývalý arcibiskup Dr. Runcie prohlásil: „Naši vůdci evangelizace jsou biskupové a duchovenstvo, naši misionáři jsou laici.“ Vysloužilý kazatel Gilbert W. Kirby řekl: „Každý křesťan by měl být schopen vysvětlit jinému člověku základy víry. Každý křesťan by měl být poučován, jak vést jiné lidi ke Kristu . . . Naším cílem by mělo být, aby členové církve byli poučeni . . . Nemá smysl říkat lidem, aby kázali evangelium, když jim neukážeme, jak to mají dělat.“ Jinými slovy, biskupové a duchovenstvo se musí ujmout vedení a ukazovat svému stádu, jak se evangelium má kázat.

Při zahájení přednášky BBC, která se konala na památku Geralda Priestlanda, rozhlasový komentátor Brian Redhead upřímně řekl: „Hlavy bezpečně schované v mitrách by si měly uvědomit, že ztratily schopnost zaujmout lidi, kterým náboženství nic neříká . . . Musí klást větší důraz na umění kázat.“ A kde by se to mělo dělat?

William Wand, pozdější londýnský biskup, se na přelomu tohoto století, na začátku své životní dráhy, školil v Lancasteru (Anglie). V té době byly pastýřské návštěvy běžné. „Myslím, že jsem během jednoho odpoledne zaklepal vždy maximálně na čtyřicet dveří,“ napsal později. „Vikář se také živě zajímal o potřeby té menšiny lidí, kteří, jak se zdálo, nikdy nepřišli do kostela. Snažil se, jak se dnes říká, ‚prolomit ledy‘ jejich apatie a lhostejnosti.“

Každý duchovní, který by se snažil o takový osobní kontakt, by dnes byl v Británii vzácnou výjimkou! Příliš pozdě si církve v Británii uvědomují, že kázání lidem v jejich domovech, jak to dělal Ježíš a jeho učedníci, se nedá ničím nahradit.

„Jen opravdu oddaný člověk může získat jiné lidi pro Boha,“ píše se v knize Evangelism and the Laity (Evangelizace a laici). „‚Konej dílo evangelisty‘ [2. Timoteovi 4:5] . . . je příkaz, který nějakým způsobem musí poslouchat každý křesťan, má-li církev v naší generaci plnit své poslání.“

„Dobrá zpráva“ — Její zdroj

John Taylor, generální tajemník Divize pastorů metodistické církve, napsal do londýnského listu The Times o „naší povinnosti dělit se o dobrou zprávu“. Bylo zde uvedeno: „Církev proto musí najít nové a účinnější způsoby, jak sytit a vyučovat své vlastní členy. S úděsnou neznalostí křesťanských Písem se můžeme setkat i v církvi.“ K čemu tato neznalost členy církve vede?

„Řada mladších horlivých vůdců Nízké církve . . . tvrdí, že být křesťanským učedníkem vyžaduje podílet se na specifických druzích sociální a politické činnosti,“ vysvětluje Rachel Tingleová v knize Another Gospel?—An Account of the Growing Involvement of the Anglican Church in Secular Politics (Jiné evangelium? — Zpráva o rostoucím zapojení anglikánské církve do světské politiky). Tato „teologie království“, jak je nazývána, tvrdí, že Království Boží bude rozšířeno i na zemi, až bude politickými prostředky nastolen mír, právo a „sociální spravedlnost“. To je ovšem „teologie osvobození“ nebo starý „křesťanský socialismus“ v moderním převleku.

Jak se takové smýšlení slučuje s tím, co řekl sám Ježíš, totiž: „Mé království není částí tohoto světa . . . Mé království není z tohoto zdroje“? (Jan 18:36) Nebo se slovy proroka, který žil před Ježíšem: „A ve dnech těch králů zřídí nebeský Bůh království, které nebude nikdy zničeno. A království nebude přeneseno na žádný jiný lid. Rozdrtí a ukončí všechna tato království a samo bude stát na neurčité časy“? (Daniel 2:44)

Všimněte si, že toto Království ustanovil Bůh — ne člověk. Osvobození od válek, bezpráví, a dokonce i od samotné smrti přijde od Jehovy prostřednictvím jeho ustanoveného Krále, Ježíše Krista — ne od člověka. To je opravdu dobrá zpráva, kterou je potřeba hlásat! (Zjevení 21:3, 4)

Dnes svědkové Jehovovi, kterých je jen v Británii téměř sto třicet tisíc, sdílejí totéž přesvědčení. Pocházejí ze všech národnostních skupin a náboženství, ale nyní jsou sjednoceni jako křesťané. Jsou dobře školenými zvěstovateli, kteří se s nadšením podělí o dobré poselství s každým, kdo bude naslouchat. K tomu využívají všechny dostupné prostředky a z jejich účinné služby má prospěch mnoho lidí.

[Rámeček na straně 23]

Hlasatelé evangelia v Británii

Následující výňatky jsou z britského římskokatolického týdeníku Catholic Herald z 22. října 1993, strana 8.

„Co se vlastně stalo s desetiletím evangelizace? Vždyť před dvěma lety to bylo živé téma; neuplynul ani týden, aby se o něm nepsalo v tisku. A dnes? Hrobové ticho . . .

Kde je ta naléhavost, s jakou Ježíš vysílal své učedníky, aby kázali evangelium v okolních vesnicích? Anebo jak řekl svatý Pavel: ‚Běda mně, kdybych nekázal! (1. Kor. 9:16)‘

Problém je i v tom, že mnoho katolíků si neuvědomuje, že kázání evangelia není jen jedna z možností, ale že to je příkaz, který dal sám Kristus: ‚Jděte, čiňte učedníky ze všech národů‘ (Mt 28:18) . . .

Kolik katolíků je tak dobře obeznámených se svou vírou, že by ji mohli konfrontovat s názory skeptiků? . . . Jak je to zvláštní, že Boží Syn přišel na zem, ale málokdo se namáhá, aby studoval, co vlastně Ježíš řekl . . .

Nechci se zastávat svědků [Jehovových] . . . Ale podívejte se na druhou stranu mince. Jejich morální postoj, založený na víře v absolutní Boží měřítka, je nenapadnutelný. Kromě toho, každý svědek věnuje asi tři večery naukám, systematickému studiu Bible a praktickému každodennímu křesťanskému životu, často v domácnosti svých přátel ve víře.

A nejen to, každý svědek je vyučován, že už tím, že je svědkem, je nutně i misionářem. Je poučován, jak má předkládat své poselství. Chození dveře ode dveří, kázání ve dvojicích — to je ústředním bodem jeho života. Svědkové se také horlivě starají o chudé a o ty, kdo to potřebují.

Stručně řečeno . . . je těžké nevybavit si prvotní církev, jak ji popisují Skutky apoštolů. Měřítkem úspěchu je konečný výsledek. Jejich vzrůst je ohromný. Přímé oznamování může mít výsledky!“