Když je únoscem jeden z rodičů

LÉTA snášela Cheryl kruté bití a silné citové týrání ze strany svého manžela, který od ní nakonec odešel k jiné ženě.a Cheryl podala žádost o rozvod a soud svěřil děti do její péče. Jak se Cherylin život pomalu dostával do normálního stavu, i do jejího domova se pomalu navracel klid. Až do dne, kdy zazvonil telefon. Byl to její bývalý manžel. Řekl: „Jestli chceš své děti znovu vidět, musíš dát souhlas s tím, že si mě zase vezmeš!“ Děti byly měsíc s otcem na návštěvě v jeho rodné zemi. Otec potom dětem zakázal vrátit se k matce a unesl je.

Zdrcená Cheryl se obrátila na Ministerstvo zahraničí USA, ale v zemi, kam byly děti uneseny, se nenašel žádný zákonný způsob, jak je získat zpět. Pocity naprosté bezmocnosti, kterými trpěla celá léta, kdy ji manžel bil, se vrátily. „Je to skoro totéž,“ vysvětluje. „Nevíte, jak to zastavit.“

„Psychologické násilí“

Případy, kdy jsou děti uneseny svými rodiči, jsou označovány jako „vrcholný čin psychologického násilí“, které je pácháno na druhém z rodičů a na dítěti. Carolyn Zoggová, výkonná ředitelka Child Find of America, Inc. (organizace, která pomáhá rodičům najít nezvěstné děti), o takových únoscích řekla: „Mnoho rodičů, kteří to udělají, se mstí, a to tím nejhorším možným způsobem a v té nejcitlivější oblasti. Je to oblast, která je [pro rodiče, jimž bylo dítě svěřeno do péče,] tou nejbližší — jde o jejich ‚klenot‘, jejich dítě . . . [Únosci] tedy nemyslí na dítě, ale pouze sami na sebe a na odplatu — na to, aby se pomstili.“

Únos dítěte vede nejen k tomu, že nevinný rodič pociťuje hněv, prohru, bezmocnost a úzkost, ale téměř vždy značně narušuje citovou pohodu dítěte. V některých případech se může stát, že dítě je nuceno žít na útěku, což mu brání vytvořit si úzké svazky. Musí také poslouchat překroucené informace a lži o druhém rodiči. Tento zážitek může mít za následek řadu poruch, například noční pomočování, nespavost, projevy extrémní citové závislosti, fóbii z oken a dveří a abnormální strach. Dokonce i u starších dětí to může vyvolávat zármutek a vztek.

Ve Spojených státech je každoročně přes 350 000 případů, kdy rodič poruší soudní nařízení týkající se péče o dítě a vezme si dítě k sobě nebo je ve stanovený čas nevrátí. Více než ve 100 000 těchto případů člen rodiny dítě skrývá, aby jej natrvalo uchránil před druhým rodičem. Některé děti jsou uneseny ze státu, či dokonce ze země.

Další důvody

Pohání rodiče k tomu, aby unesli své děti, pouze touha po vyřešení sporu nebo pomstychtivost? Michael Knipfing z Child Find vysvětluje, že někteří rodiče se ve sporu s bývalým manželským druhem bojí prohry v bitvě o to, komu bude dítě dáno do péče, a „ze strachu jednají preventivně“. Nebo to může vyvolávat frustraci, když rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče, druhému rodiči ve styku s dítětem brání. Michael Knipfing vysvětluje: „Jestliže své dítě milujete, ale někdo vám brání, abyste se s ním viděl, začnete si myslet, že není jiná možnost, než dítě uchvátit a zmizet.“

Michael Knipfing také říká, že ‚většina lidí si neuvědomuje, jaké následky bude únos dítěte mít. Neuvědomují si, že budou těžko hledat zaměstnání. Byl na ně vydán zatykač. Myslí si, že jde o problém mezi nimi a druhým rodičem. Neuvědomují si, že je do toho zapojena policie. Místo jednoho právníka potřebují právníky dva, protože se teď musí jednak vypořádat s obviněním z trestného činu, a jednak musí řešit občansko-právní problém, který se týká toho, komu bude dítě svěřeno do péče.‘

Někteří rodiče mohou mít podezření, že druhý rodič dítěti ubližuje. Jestliže v rámci právního systému nejsou okamžitě podniknuty nějaké kroky, potom zoufalý rodič může začít jednat bez ohledu na následky. Tak to bylo v případě pětileté Hilary Morganové. Dětský psychiatr doporučil, aby návštěvy Hilary u jejího otce byly ukončeny, a důkazy o zneužívání označil za „jasné a přesvědčivé“. Soud však rozhodl, že není jisté, zda ke zneužívání dochází, a nařídil, že návštěvy budou probíhat bez dohledu jiné osoby. Doktorka Elizabeth Morganová, Hilaryina matka, jednala v rozporu se soudním rozhodnutím a svou dceru ukryla. S rodičem, který unese své dítě a uteče s ním, aby ho ochránil, začne veřejnost velmi sympatizovat.

Elizabeth Morganová však přišla o svou chirurgickou praxi, strávila více než dva roky ve vězení, a její dluhy za zdravotnické a právní výdaje vzrostly více než na 1,5 milionu dolarů. Listu U.S.News & World Report vysvětlila: „Odborníci mi říkají, že by mé dítě bylo trvale duševně vyšinuté, pokud bych zneužívání neučinila přítrž . . Musela jsem udělat to, co odmítl udělat soud: zachránit své dítě.“

Skutečně pravdivá jsou slova, která o únosech dětí vlastním rodičem řekli výzkumní pracovníci G. Greif a R. Hegarová: „Jsou to neobyčejně složité případy. Vypadají poněkud odlišně podle toho, jak se na ně člověk dívá, podobně jako hluboká vodní tůň — kdykoli se člověk upřeně podívá do vody, uvidí tam něco jiného.“ (When Parents Kidnap—The Families Behind the Headlines)

Kromě dětí, které unese jeden z rodičů nebo neznámý člověk, jsou po celém světě další miliony nezvěstných dětí — dětí, které byly vyhnány, a dětí, které utekly z domu. Jaké jsou to děti a co se s nimi stane?

[Poznámka pod čarou]