Od našich čtenářů

Rodiče oporou Obzvlášť Vám děkuji za sérii „Rodiče — Buďte oporou!“ (8. srpna 1994) Ředitelka školy, kam chodí moje nejmladší dcera, nedávno rozebírala se skupinou rodičů otázku dobré komunikace mezi rodiči a učiteli. Dala jsem jí tento časopis a ona si ho ihned přečetla. Za dva týdny mi dcera přinesla informační bulletin školy. Byla zde otištěna část článku o dobré komunikaci, a tak měli z této informace užitek všichni.

W. B., Spojené státy

Delfatka Líbil se mi článek „Kosatka? Delfín? — Ne, je to delfatka!“ (22. února 1994) o kříženci delfína a kosatky. Na konci článku píšete, že se „ukázala úžasná možnost rozmanitosti, kterou Bůh vtělil do svého stvoření“. S tím nesouhlasím, protože k takovému páření v přirozeném prostředí nedochází.

K. G., Spojené státy

Nechtěli jsme tím říci, že takové páření je normální nebo že je za to Bůh odpovědný. Nicméně, zásluhu za takové fascinující tvory nelze přičíst člověku. Kříženci existují pouze díky ‚možnosti rozmanitosti, kterou Bůh vtělil do svého stvoření‘. Náš článek tedy přičítá Bohu zásluhu, která mu patří. (VYD.)

Sporty pro odvážné V článku „Mladí lidé se ptají . . . Sporty pro odvážné — Měl bych riskovat?“ jste udělali dobře, když jste mladé lidi varovali před nebezpečím bungee jumpingu. (8. července 1994) Ani ne za týden, co jsem o tom četl, uvedla British Broadcasting Corporation, že čtyři mladí lidé utrpěli při bungee jumpingu vážné zranění oka. Děkuji Vám za skvělý časopis.

D. F., Anglie

Článek o sportech, kdy si lidé pohrávají se smrtí, mne vyburcoval! Zlézal jsem jednou strmou skalní stěnu a dostal jsem se do situace, kdy jsem nebyl schopen pokračovat ani se vrátit. Ještě dnes se chvěji při pomyšlení, jak blízko jsem byl smrti. Jaká nesmyslná ztráta života by to byla!

L. T., Spojené státy

Velmi děkuji za tento článek. V místě, kde žiji, se děti věnují mnoha nebezpečným sportům. Vždy se snaží, abych se k nim přidala. Často však vídám ve zprávách, jak někteří lidé zemřeli nebo byli vážně zraněni právě při těchto takzvaných sportech pro zábavu, o kterých mi děti vyprávěly. Po přečtení tohoto článku jsem si uvědomila, že by bylo nemoudré, abych jen pro krátkodobé vzrušení ohrozila život, který mi Jehova dal.

J. S., Spojené státy

AIDS Více než tři roky jsem sloužil jako kazatel plným časem. Nyní však nemohu. Mám AIDS. Děkuji Vám za Vaše otevřené pojednání o tomto nesnadném námětu v článku „Když pomáháme lidem, kteří mají AIDS“. (22. března 1994) Vidím, že máte na srdci zájmy každého člověka. Zdá se však, že mnozí lidé přehlédli ty části článku, které povzbuzovaly k soucitu s postiženými, a zaměřili se na „rozumná opatření“, o kterých se článek zmiňoval. Jako by článek poskytl některým lidem oprávnění, aby si udržovali odstup. Nemohu si pomoci, ale napadá mne, co se stane, až na tom budu mnohem hůř a skutečně budu potřebovat lásku a podporu svých bratrů. Odmítnou mne někteří navštívit proto, že by se mohli nakazit virem?

M. N., Spojené státy

Vážíme si takových otevřených připomínek. Naším cílem nebylo odrazovat od poskytnutí pomoci obětem AIDS. Uvedli jsme: „Všeobecný názor je ten, že při běžném styku nelze na nikoho AIDS přenést . . ., aby člověk nebyl přemrštěně bázlivý ohledně toho, že je ve společnosti lidí s AIDS.“ Navrhovaná opatření mohou ostatním pomoci, aby odhadli, jakou míru ochrany použijí, když soucitně jednají s oběťmi AIDS. (VYD.)