Ordinace žen rozzlobila anglikánské duchovenstvo

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V BRITÁNII

V LISTOPADU 1992 přijal generální synod anglikánské církve návrh ordinovat ženy na kněze. To mělo za následek, že do roku 1995 asi 150 nespokojených anglikánských duchovních oznámilo svůj úmysl vzdát se svého úřadu. Mnoho z nich má v plánu zběhnout k římskokatolické církvi. Jeden výše postavený duchovní chce vzít s sebou celou farnost i s kostelem! Londýnský list The Sunday Times očekával, že ordinace první skupiny (která se nakonec odehrála v březnu 1994) bude „tím nejrozporuplnějším obřadem za celých čtyři sta padesát let trvání anglikánské církve“.

Proč je mnoho duchovních rozzlobeno? Někteří se prostě domnívají, že není vhodné, aby kněžskou službu vykonávala žena. Jiní se obávají, že rozhodnutí synodu poškozuje úsilí, které se v poslední době vynakládá — totiž sjednotit anglikánskou církev s církví katolickou a pravoslavnou. Však také mluvčí Vatikánu prohlásil, že papež sám považuje rozhodnutí anglikánské církve za „výraznou překážku všech nadějí na znovusjednocení“.

Nicméně jednotlivé anglikánské farnosti mohou odhlasovat, že ženy v kněžském úřadě uznávat nebudou. Dokonce se mohou rozhodnout, že odmítnou svého biskupa a místo něho budou mít cestujícího duchovního, který, jak píší New York Times, „poskytne pastýřskou péči těm, kdo ji odmítají přijmout od žen v postavení kněží“.

To se velmi liší od Pavlovy rady křesťanům v prvním století, aby ‚všichni mluvili souhlasně a nebylo mezi nimi rozdělení, ale aby byli vhodně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem‘. (1. Korinťanům 1:10) Jak rozpory vzrůstají, mnozí farníci se rozhodují po svém. „Nezdá se nám, že v anglikánské církvi zůstalo ještě něco, čemu bychom mohli věřit,“ řekla jedna žena. „Cítím jen radost a úlevu z toho, že odcházím.“