Africká škola — Co učila?

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V GHANĚ

AFRICKÁ škola? Někteří lidé ze Západu jsou možná překvapeni, že takové opatření v minulosti vůbec existovalo. Je smutné, že z mysli lidí se jen pomalu vytrácí hollywoodský portrét Afričana jako nebezpečného divocha třímajícího oštěp. Mnoho lidí si prostě nedokáže představit, že by Afričané minulých dob mohli být v nějakém směru považováni za vzdělané.

Ano, je pravda, že se Afričané vychovávaní v tradičních společnostech neučili z knih a nedostávali formální školní vzdělání. Avšak dávno předtím, než byla na africký kontinent zavedena evropská soustava formálního vzdělání, mnoho afrických společností mělo účinné vzdělávací systémy, které dětem pomáhaly, aby mohly dobře plnit svou funkci ve společnosti a aby byly úspěšné. Uvažujme například o tom, jak se vzdělávali Akanové — lidé, kteří žijí v Ghaně a mluví jazykem twi.

Vzdělávání v rodinách

Jako obecná škola sloužil Akanům domov. Vzdělávání dítěte začalo tím, že se od rodičů učilo mluvit. Zároveň také dostávalo první lekce slušného chování. Dítěti bylo vštěpováno například to, že když přijde někdo na návštěvu a pozdraví, ono má vhodně, zdvořile odpovědět. Později, když rodiče posílali dítě, aby vyřizovalo nějaké pochůzky, říkali mu, jak má zdvořile doručit jakýkoli vzkaz.

Filozofie vzdělávání Akanů se tedy příliš nelišila od toho, co říká Bible v Příslovích 22:6: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodbočí z ní.“ Rodiče, zvláště otec, se o výchovu dětí zajímali. Jedno akanské přísloví říkalo: „Nevyvede-li se dítě po matce, vyvede se po otci.“

Jak dítě rostlo, jeho vzdělávání se rozšiřovalo. Poučení o životě nezískávalo z knih, ale z příběhů, které podněcovaly jeho obrazotvornost, například z příběhů o mýtickém pavouku, který se jmenoval Kwaku Ananse. Jak děti tyto příběhy milovaly! Za podvečerního větříku nebo za chladné noci osvětlené měsícem sedávaly kolem ohně a dychtivě naslouchaly těmto příběhům o vítězství a prohře.

V jednom známém příběhu se vypráví, jak Ananse procestoval zemi křížem krážem, aby sebral do hrnce všechnu moudrost světa. Když se mu zdálo, že jeho poslání je splněno, rozhodl se, že hrnec pověsí vysoko na strom, aby k této moudrosti nemohl nikdo jiný. S námahou šplhal na strom a hrnec s moudrostí, který měl přivázaný vláknem k tělu, se mu pohupoval na břiše. Jak se tak namáhal, objevil se jeho prvorozený syn Ntikuma a zavolal na Ananseho: „Ale otče! Kdo kdy lezl na strom s hrncem na břiše? Proč si ho nedáš na záda, aby se ti lépe lezlo?“ Ananse se seshora podíval na svého syna a zakřičel na něho: „Jak se opovažuješ mě poučovat?“

Teď však bylo zjevné, že nějaká moudrost přece jen v hrnci chybí! Ananse si to uvědomil a ve vzteku hodil hrnec dolů. Ten se rozbil a moudrost se rozptýlila na všechny strany. Ti, kdo se tam dostali jako první, zmoudřeli nejvíce. A poučení? Nikdo nemá monopol na moudrost. Akanové proto říkávali: „Jedna hlava netvoří radu.“ (Srovnej Přísloví 15:22; 24:6.)

Dovednosti potřebné pro život

Vzdělávání Akanů také obsahovalo cvičení v dovednostech, které jsou pro život potřebné. Většina chlapců měla zaměstnání po svém otci — obvykle to byla práce v zemědělství. Ale bylo třeba naučit se i jiným dovednostem, například lovu, stáčení palmového vína nebo řemeslům, jako je pletení košíků. Náročnější řemesla, například řezbářství nebo tkaní, se chlapci chodili učit k mistrovi toho oboru. A dívky? Jejich učení se zaměřovalo hlavně na domácí práce, například na získávání rostlinného oleje, výrobu mýdla a keramiky, spřádání bavlny a podobně.

Tradiční školní „osnovy“ neopomíjely ani vědu. Poznávání léčivých bylin, jejich úprava a použití se předávaly z otce na syna nebo z děda na vnuka. Děti se také učily počítat a používaly při tom prsty, kuličky, kamínky a značky na hůlkách. Děti se cvičily v počítání i při takových hrách, jako jsou oware a dáma.

Tím, že mohli volně navštěvovat zasedání soudu, získávali mladí Akanové hlubší znalosti o politickém a právním systému. Pohřby a svátky byly příležitostmi k tomu, aby se děti naučily místní pohřební písně, místní poezii, historii, hudbu, bubnování a tanec.

Odpovědnost k obci

U Akanů nebylo dítě izolováno od ostatních lidí. Již v útlém věku si muselo uvědomit, že má odpovědnost k obci. První lekce v tom dostalo, když si začalo hrát se svými vrstevníky. Později se podílelo na společných činnostech, například na obecně prospěšných pracích. Když se dítě nechovalo dobře, bylo potrestáno, a to nejen rodiči, ale také kterýmkoli dospělým členem obce. Ano, ukáznění zlobícího dítěte bylo považováno za morální povinnost dospělého člověka.

Takové ukázňování bylo dobře přijato, protože děti se učily, že mají mít k dospělým úctu. Akanové totiž říkávali: „Stará paní není babičkou jen jednoho člověka.“ Úcta ke starším lidem a úslužnost k nim tedy byly povinné. Pokud nějaké dítě bez řádné omluvy odmítlo posloužit dospělému člověku, bylo to ohlášeno jeho rodičům.

Náboženská výchova

Akanové byli velmi zbožní, měli úctu k přírodě a nepoznanému vesmíru. Ano, byli polyteisty, věřili v mnoho bohů, ale přesto věřili, že existuje jedna bytost, která je Nejvyšší. (Římanům 1:20) Slovo, které Akanové používali pro „boha“, kteréhokoli boha, je onyame. Avšak Akanům se zdálo, že pro Stvořitele je toto slovo nedostačující. Stvořitele tedy nazvali Onyankopɔn, což znamená „Bůh, který jediný je ten Veliký“.

Nižší bohové byli uctíváni ve víře, že jejich uctívání požaduje onen Veliký Bůh. Podle Akanů to bylo podobné, jako když hlavnímu náčelníkovi slouží tím, že slouží vůdcům, kteří mají nižší postavení. Ať to bylo jakkoli, toto náboženství bylo vštěpováno každému akanskému dítěti.

Tradiční vzdělávání dnes

V posledních letech se miliony Afričanů přestěhovaly do velkých měst, kde tradiční formy vzdělávání byly téměř úplně nahrazeny formální školní výukou. Nicméně v některých společenstvích, obzvlášť na venkově, tradiční africká škola nadále vzkvétá. Někteří Afričané dokonce měli užitek jak z tradiční, tak z formální výuky.

Vezměme například jednoho křesťanského služebníka z Ghany, Alfreda. Přestože dostal formální vzdělání, velmi si váží mnoha stránek tradičního způsobu života. Alfred říká: „Většina mých negramotných příbuzných, kteří mají jen tradiční vzdělání, je dobrými učiteli praktických stránek života. Při spolupráci s těmi z nich, kdo jsou křesťané, jsem se naučil mnoho účinných způsobů, jak mohu své poselství předkládat jednoduchým, praktickým způsobem. Tak mohu mluvit s lidmi, kteří mají tradiční vzdělání, i s lidmi, kteří mají vzdělání formální. Celkem často používám jejich přísloví nebo znázornění. Vypiluji je a pak je použiji v biblických přednáškách. To často vyvolá nadšený potlesk posluchačů. Skutečné uznání však patří těmto mužům a ženám, kteří mají tradiční vzdělání.“

Je zřejmé, že africká škola má mnoho obdivuhodných rysů a zaslouží si úctu, a ne pohrdání. Možná nevytvořila technické divy, ale vytvořila silné rodiny a  pocit sounáležitosti a vychovala lidi s bystrou myslí, příjemným smyslem pro humor a s duchem štědrosti a pohostinnosti. Není tedy nic překvapivého na tom, že mnoho Afričanů, kteří žijí ve městech, se snaží udržovat styky s venkovskými příbuznými a příležitostně tyto lidi navštěvují. Takové příležitosti se neobejdou bez chvil rozpaků. Městští lidé často zaváhají, když dojde na tradiční normy. Často například nevědí, že když si podávají ruce se skupinou lidí, „řádný“ postup je jít zprava doleva. Přesto takové návštěvy mohou být pro obě strany osvěžením.

Nicméně je nutno přiznat, že africká tradiční škola sice učí úctě a oddanosti, ale nevštěpuje životodárné poznání o Jehovovi a jeho Synu, Ježíši Kristu. (Jan 17:3) Svědkové Jehovovi mají tu výsadu, že mohou pracovat mezi Akany i jinými etnickými skupinami Afriky a poskytovat jim toto životně důležité poznání. Naučili číst a psát tisíce Afričanů, kterým chybí formální vzdělání, a ti teď mohou osobně studovat Boží slovo. To je pro lidi, kteří „si uvědomují svou duchovní potřebu“, tím nejdůležitějším vzděláním, jaké vůbec mohou mít. (Matouš 5:3)

[Obrázky na straně 25]

Akanové dětem vštěpovali, že si mají uvědomovat svou zodpovědnost k obci

[Obrázek na straně 26]

V sále Království svědků Jehovových se pořádají kursy čtení a psaní