Lékaři se poučili z toho, že jsem přežila

V POLOVINĚ května 1991 jsme se dozvěděli, že čekáme čtvrté dítě. Našemu nejmladšímu, Mikaelovi, bylo devět let a dvojčatům, dcerkám Marii a Saře, bylo třináct. Přírůstek byl sice neplánovaný, ale na myšlenku, že budeme mít další dítě, jsme si brzy zvykli.

Když jsem byla ve třetím měsíci těhotenství, pocítila jsem jednou večer náhlou bolest v plicích. Druhý den jsem téměř nemohla chodit. Lékařka řekla, že mám zápal plic, a dala mi penicilin. Za několik dní jsem se cítila lépe, ale byla jsem dost slabá. Pak se náhle objevily bolesti v druhé části plic a celá procedura se opakovala.

Během dnů, které následovaly, jsem nemohla ležet, protože se mi špatně dýchalo. Od prvního záchvatu bolesti uplynuly necelé dva týdny, a najednou mi zmodrala a otekla noha. Tentokrát mě přijali do nemocnice. Lékařka mi řekla, že ta bolest v plicích nebyla způsobena zápalem plic, ale krevními sraženinami. Také mi řekla, že mám krevní sraženinu v třísle. Dozvěděla jsem se, že krevní sraženiny jsou ve Švédsku nejobvyklejší příčinou smrti těhotných žen. Po několika dnech jsem byla převezena do nemocnice Karolinska Sjukhuset ve Stockholmu, která má porodnickou kliniku specializovanou na komplikovaná těhotenství.

Lékaři se rozhodli, že mi dají lék na ředění krve, heparin. Ujistili mě, že nebezpečí krvácení kvůli heparinu je malé ve srovnání s nebezpečím, že se do plic dostane další sraženina. Po několika týdnech mi bylo natolik dobře, že jsem se mohla vrátit domů. Prožívala jsem hřejivý, horoucí pocit štěstí, že žiji a že ve mně roste malé, živé dítě.

Čas porodu

Bylo rozhodnuto, že porod bude vyvolán uměle, ale než k tomu mohlo dojít, pocítila jsem prudkou bolest v podbřišku. Byla jsem tedy rychle odvezena do nemocnice. Lékaři však nemohli zjistit, co je v nepořádku.

Následující večer jsem měla břicho velmi oteklé a bolest se nezmenšovala. Uprostřed noci mě lékař vyšetřil a zjistil, že porod již začal. Druhý den ráno jsem měla břicho ještě oteklejší a bolest byla nesnesitelná. Lékař vypadal ustaraně a zeptal se mě, kdy jsem naposledy cítila pohyby dítěte. Náhle jsem si uvědomila, že to je už hodně dlouho.

Ihned mě odvezli na porodní sál. Z dálky jsem slyšela hovor zdravotníků. „Odmítá transfúzi krve,“ řekl někdo. Pak se nade mnou sklonila jedna ošetřovatelka a nahlas řekla: „Už víte, že vaše dítě je mrtvé, ne?“ Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil dýku do srdce. (Přísloví 12:18)

Rozhodně odmítám přijmout krev

Najednou se objevil můj lékař a řekl mi, že můj stav je velmi vážný. Zeptal se mě, zda se stále ještě chci držet svého rozhodnutí nepřijmout transfúzi krve. Důrazně jsem řekla, že chci, ale potom si už toho moc nepamatuji. Nicméně jsem svému lékaři velmi jasně řekla, že křesťanům je přikázáno, ‚aby se zdržovali krve‘, a že chci Boží zákon dodržet. (Skutky 15:28, 29; 21:25)

Mezitím zavolali dalšího lékaře, doktorku Barbro Larsonovou, zkušenou chiruržku. Dostavila se rychle a okamžitě mě operovala. Když mi otevřeli břicho, zjistili, že jsem vnitřním krvácením ztratila tři litry krve. Doktorka Larsonová však mé rozhodnutí o transfúzi krve respektovala.

Potom jiný lékař řekl, že je to jen otázka minut, než zemřu. „Nevím, zda je zrovna teď ještě naživu,“ řekl prý. Později jsem se dozvěděla, že lékaři nemohli najít místo, odkud krvácím, a tak mi do břicha vložili kompresní materiál. Lékaři ani sestry mi nedávali žádnou naději na přežití.

Když do nemocnice přišly moje děti a dozvěděly se, jaký je můj stav, jedno z nich řeklo, že tu brzy bude Armagedon a že se k nim při vzkříšení vrátím. Vzkříšení je opravdu báječné a spravedlivé opatření! (Jan 5:28, 29; 11:17–44; Skutky 24:15; Zjevení 21:3, 4)

Život na vlásku

Hemoglobin mi klesl na 4 gramy na decilitr, ale zdálo se, že krvácení přestalo. Předtím jsem do lékařské zprávy o svém případu vložila časopis Probuďte se! z 22. listopadu 1991. Doktorka Larsonová jej našla a všimla si titulku „Prevence a zástava krvácení bez krevní transfúze“. Pečlivě si informace přečetla a snažila se najít něco, co by mohla použít, aby mi pomohla přežít. Oči jí padly na slovo „erytropoetin“, což je přípravek, který povzbuzuje tělo, aby vytvářelo červené krvinky. Aplikovala tedy erytropoetin. Ale než tento přípravek začne působit, nějakou dobu to trvá. Otázkou tedy bylo: Začne erytropoetin působit včas?

Druhý den mi hladina hemoglobinu klesla na 2,9. Když jsem se probudila a uviděla, že u postele stojí celá moje rodina, říkala jsem si, co se asi děje. Kvůli respirátoru jsem nemohla mluvit. Zaplavil mě téměř hysterický pocit žalu, ale nemohla jsem ani plakat. Všichni mi říkali, že musím šetřit síly, abych mohla přežít.

Další den ráno jsem měla horečku ze zánětu, který vyvolal kompresní materiál v mém břiše. Hemoglobin mi klesl na 2,7. Dávat člověku v takovém stavu anestézii je sice velmi nebezpečné, ale doktorka Larsenová vysvětlila, že jsou i přes nebezpečí nuceni znovu operovat a kompresní materiál odstranit.

Před operací bylo dětem umožněno, aby mě přišly navštívit. Všichni si mysleli, že je to rozloučení. Několik lidí ze zdravotnického personálu plakalo. Nevěřili, že to přežiji. Naše děti byly velmi statečné a to mě uklidnilo a dodalo mi to důvěry.

Protože anestézie, kterou jsem dostala, byla minimální, občas jsem slyšela, co si zdravotníci mezi sebou říkají. Někteří o mně mluvili, jako bych už byla mrtvá. Když jsem později vyprávěla, co jsem při operaci slyšela, jedna sestra se mi omluvila. Řekla, že byla přesvědčená, že určitě zemřu, a stále nechápe, jak je možné, že jsem přežila.

Druhý den jsem se cítila o něco lépe. Hemoglobin jsem měla 2,9 a hematokrit 9. Přišli mě navštívit moji křesťanští bratři a sestry a přinesli jídlo a kávu pro mou rodinu. Za jejich lásku a náklonnost jsme jim byli velmi vděčni. Večer byl můj stav stále ještě kritický, ale již stabilizovaný, a byla jsem přeložena na jiné oddělení.

Lékaři přijímají poučení

Mnozí členové zdravotnického personálu na mě byli zvědaví a většina z nich byla velmi laskavá. Jedna ošetřovatelka řekla: „Vás jistě zachránil váš Bůh.“ Šel kolem lékař z jiného oddělení a řekl: „Rád bych se podíval, jak vypadá člověk, který má tak nízkou hladinu hemoglobinu. Nechápu, jak můžete být tak čilá.“

Příští den mě přišla navštívit moje lékařka, přestože měla den volna. Řekla mi, že to, co se stalo, ji učí pokoře. Také řekla, že pokud se zcela zotavím, budou lékaři prosazovat, aby byl zahájen nový výzkum alternativní léčby ke krevním transfúzím.

Zotavovala jsem se velmi rychle. Za dva a půl týdne po tragickém porodu mi hladina hemoglobinu stoupla více než na 8. Byla jsem tedy z nemocnice propuštěna. O tři dny později jsme měli každoroční krajský sjezd svědků Jehovových a já jsem tam byla. Bylo velmi povzbudivé vidět zase naše křesťanské bratry a sestry, kteří nás během našeho soužení tolik podporovali. (Přísloví 17:17)

Jak doktorka Larsonová slíbila, zpráva o mém případu nazvaná „Erytropoetin nahrazuje krevní transfúzi“ byla později publikována ve švédském lékařském časopise Läkartidningen. Stálo v ní: „U pětatřicetileté ženy, svědkyně Jehovovy, došlo při porodu k akutnímu masivnímu krvácení. Odmítla krevní transfúzi, ale přijala léčbu erytropoetinem. Za devět dnů pooperační léčby vysokými dávkami erytropoetinu hemoglobin stoupl z 2,9 na 8,2 gramu na decilitr bez jakýchkoli vedlejších účinků.“

Článek končil: „Zpočátku byla pacientka velmi slabá, ale zotavovala se překvapivě rychle. A co víc, pooperační léčba byla naprosto bez komplikací. Pacientka mohla být po dvou týdnech propuštěna z nemocnice.“

Přestože pro nás byl tento zážitek těžkou ranou, potěšil nás jeho důsledek, totiž že se někteří lékaři dověděli něco nového o alternativách ke krevním transfúzím. Doufáme, že budou připraveni vyzkoušet léčebné metody, které se prokázaly jako úspěšné. (Vyprávěla Ann Yipsiotisová.)

[Obrázek na straně 26]

S chiruržkou, která mi velmi pomohla