Vyhráváme bitvu?

„STAREJTE se o tuto planetu, je jediná, kterou máme,“ bylo dramatické provolání britského prince Filipa, prezidenta World Wide Fund for Nature.

Před tisíci lety žalmista napsal: „Nebesa, nebesa patří Jehovovi, ale zemi dal lidským synům.“ (Žalm 115:16) Bůh nám dal zemi, aby byla naším domovem, a musíme se o ni starat. A o tom právě pojednává ekologie.

Slovo „ekologie“ doslova znamená „nauka o domově“.a Podle definice v The American Heritage Dictionary je to „zkoumání zhoubného vlivu moderní civilizace na životní prostředí za účelem prevence nebo navrácení do původního stavu tím, že přírodu ochráníme“. Krátce řečeno, ekologie znamená zjišťování škod, které způsobil člověk, a následné hledání způsobu, jak je napravit. Ani jedno z toho není snadným úkolem.

Tři základní ekologické zásady

V knize Making Peace With the Planet (Uzavřete mír s touto planetou) biolog Barry Commoner uvádí tři jednoduché ekologické zákony, které pomáhají vysvětlit, proč je země při zneužívání tak zranitelná.

Všechno souvisí se vším. Stejně jako může zkažený zub ovlivnit celé tělo, tak může poškození jednotlivého přírodního zdroje spustit celý řetězec ekologických problémů.

Během posledních čtyřiceti let bylo například v nepálském Himálaji vykáceno na palivové nebo stavební dříví 50 procent lesů. Jakmile se z horských svahů odstranily stromy, půda byla brzy odplavena monzunovými dešti. Bez vrchní vrstvy půdy nemohou nové stromy snadno zakořenit, a mnohé svahy se proto stávají neúrodnými. Následkem odlesňování nyní Nepál každoročně ztrácí miliony tun vrchní vrstvy půdy. A není to problém pouze Nepálu.

Vody z prudkých dešťů v Bangladéši, které kdysi pohltily lesy, se valí po holých svazích směrem k pobřeží, kde způsobují katastrofální povodně. Bangladéš měl v minulosti nebezpečnou potopu jednou za 50 let, nyní se povodně objevují každé 4 roky, nebo i častěji.

V jiných částech světa vedlo odlesňování ke vzniku pouští a ke změně místního podnebí. Lesy jsou pouze jedním z přírodních zdrojů, které člověk drancuje. Ekologové vědí stále poměrně málo o tom, jak jsou jednotlivé části obrovského ekosystému vzájemně propojeny. Problém je možné zpozorovat, až dojde k závažné škodě. To platí i při odstraňování odpadu a na tomto příkladu lze velmi dobře znázornit druhou ekologickou zásadu.

Všechno musí někam pokračovat. Představte si, jak by vypadala normální domácnost, kdyby se vůbec nevynášely odpadky. Naše planeta je takový uzavřený systém — všechen odpad musí skončit někde v našem zemském domově. Na částečném zničení ozónové vrstvy je vidět, že i zjevně neškodné plyny jako halogenizované uhlovodíky (CFC) prostě jen tak nezmizí ve vzduchu. CFC jsou jedny ze stovek potenciálně nebezpečných látek, které jsou vypouštěny do vzduchu, do řek a do oceánů.

Je pravda, že některé výrobky, které se označují jako „biodegradabilní“, jsou přírodními procesy časem rozloženy a splynou s přírodou, nicméně jsou výrobky, u kterých se to nestane. Mnohé pláže na světě jsou posety obaly z umělé hmoty, které tam budou ležet celá příští desetiletí. Jedovatý průmyslový odpad, který se musí někam uložit, tolik vidět není. Sejde sice z očí, ale není žádná záruka, že sejde také z mysli. Může ještě navíc prosakovat do zásob spodních vod a představovat závažné zdravotní ohrožení lidí i zvířat. „Nevíme, co si počít se všemi těmi chemickými látkami, které vyrábí moderní průmysl,“ připustil jeden maďarský vědec v budapešťském Hydrologickém ústavu. „A už vůbec nejsme schopni sledovat, jaké látky to jsou, ani to, kam se ukládají.“

Nejnebezpečnější je radioaktivní odpad, vedlejší produkt jaderných elektráren. Tisíce tun radioaktivního odpadu je uloženo na provizorních skládkách, i když část odpadu již byla hozena do moře. Přesto, že léta probíhá vědecký výzkum, zatím se nepodařilo najít žádné řešení, jak tento odpad bezpečně a trvale uskladnit nebo zneškodnit — a žádné řešení není v dohledu. Nikdo neví, kdy by mohly tyto ekologické časované bomby vybuchnout. Tento problém určitě nezmizí — odpad bude radioaktivní po celá příští staletí nebo tisíciletí, anebo dokud nezasáhne Bůh. (Zjevení 11:18) Lidská lhostejnost k problému likvidace odpadu je také připomínkou třetí ekologické zásady.

Nezasahujte do ekosystémů. Jinými slovy, člověk potřebuje s přírodními systémy spolupracovat, a ne se snažit je obejít tak, jak si on představuje, že to bude lepší. Výstižným příkladem jsou některé pesticidy. Když se začaly používat, umožnily zemědělcům, aby měli plevel pod kontrolou a ničiví škůdci byli prakticky vyhubeni. Zdálo se, že ohromná sklizeň je zajištěna. Pak se věci přestaly dařit. Plevel a hmyz začaly být rezistentní vůči jednomu pesticidu za druhým a ukázalo se, že pesticidy jsou jedovaté pro přirozené nepřátele hmyzu, pro divoce žijící zvířata, a dokonce i pro samotného člověka. Možná i vy jste byli postiženi otravou pesticidy. Potom možná patříte k tomu téměř milionu obětí na celém světě.

Největší ironií jsou přibývající doklady o tom, že z dlouhodobého hlediska pesticidy výnos polí nezlepšují. Hmyz nyní ve Spojených státech zničí větší část úrody než před revolučním nástupem pesticidů. V International Rice Research Institute, který byl založen na Filipínách, se rovněž zjistilo, že v jihovýchodní Asii již pesticidy výnosnost rýže nezvyšují. Indonéská vláda sponzorovala program, který tolik na pesticidy nespoléhá. Tento program dosáhl od roku 1987 patnáctiprocentního vzrůstu produkce rýže přesto, že používání pesticidů snížil o šedesát pět procent. Zemědělci na celém světě přesto každý rok používají velmi mnoho pesticidů.

Tři ekologické zásady, které byly nastíněny, nám pomáhají pochopit, proč se věci nedaří. Jinou důležitou otázkou je: „Jak velká škoda již byla způsobena a lze ji napravit?“

Kolik škody bylo způsobeno?

Na průvodní mapce světa (viz strany 8 a 9) jsou vyznačeny některé ze základních problémů životního prostředí a jsou uvedena nejvíce postižená místa. Je jasné, že když je při zániku lokality nebo působením jiných faktorů vyhubena určitá rostlina nebo živočišný druh, vzniká škoda, kterou člověk nemůže napravit. K další škodě — například ke zničení ozónové vrstvy — již došlo. A co nepřetržité poškozování životního prostředí? Pokročilo se v tom, aby se tento proces zastavil nebo alespoň zpomalil?

Dvě nejdůležitější odvětví, v nichž se sleduje ekologické poškození, jsou zemědělství a rybolov. Proč? Protože jejich produktivita závisí na zdravém životním prostředí a protože náš život je závislý na spolehlivém přísunu potravy.

V obou těchto odvětvích lze pozorovat zhoršení. Organizace pro výživu a zemědělství při OSN spočítala, že pokud rybářské flotily na světě vyloví více než 100 milionů tun ryb, dojde k vážnému poškození rybí populace. Toto množství bylo v roce 1989 překročeno, a jak se předpokládalo, celkové množství úlovku na světě kleslo následující rok o čtyři miliony tun. Úbytek na některých lovištích byl překotný. Například úlovek v severovýchodním Atlantiku klesl během uplynulých dvaceti let o 32 procent. Hlavním problémem je nadměrný rybolov, znečištění oceánů a zničení potěru.

Tento zneklidňující trend se zrcadlí v klesající produkci zemědělských plodin. V šedesátých a sedmdesátých letech se světová produkce obilovin značně zlepšila díky vyšlechtěným odrůdám, zavodňování i rozsáhlému používání pesticidů a umělých hnojiv. Pesticidy a umělá hnojiva nyní ztratily svou účinnost; k menší úrodě přispívá také znečištění a nedostatek vody.

Ačkoli je potřeba každý rok nasytit dalších sto milionů lidí, přesto v posledním desetiletí došlo k poklesu celkového množství obdělávané půdy. A tato orná půda ztrácí svou úrodnost. Worldwatch Institute odhaduje, že eroze během uplynulých dvaceti let připravila zemědělce o 500 milionů tun vrchní vrstvy půdy. Produkce potravy začala nevyhnutelně klesat. Zpráva v publikaci State of the World 1993 uvádí, že „šestiprocentní pokles produkce obilovin na osobu v letech 1984 až 1992 [je] snad nejvíce zneklidňujícím ekonomickým trendem v dnešním světě“.

Je jasné, že život milionů lidí je již ohrožen následkem lidské lhostejnosti k životnímu prostředí.

Může člověk tento problém zvládnout?

Člověk sice v určité míře chápe, že něco není v pořádku, ale není snadné, aby to napravil. První velká obtíž spočívá v tom, že by bylo potřeba obrovského množství peněz — přinejmenším 600 miliard amerických dolarů ročně —, aby se podařilo uskutečnit zevrubné návrhy, které byly předloženy na Summitu Země v roce 1992. Také by to vyžadovalo skutečné oběti — oběti v tom smyslu, že by se méně plýtvalo a více recyklovalo, že by se šetřilo vodou a energií, že by se používala více veřejná doprava než soukromá, a co je ze všeho nejtěžší — že by lidé uvažovali z pohledu planety, a ne z pohledu svých vlastních zájmů. John Cairns ml., který je předsedou amerického výboru pro obnovu vodních ekosystémů, výstižně řekl: „Ohledně toho, co můžeme udělat, jsem optimistický. Ohledně toho, co uděláme, jsem pesimistický.“

Celkové náklady na rozsáhlé vyčištění životního prostředí jsou tak vysoké, že většina zemí dává přednost tomu, aby byl den účtování odložen. V době ekonomické krize se na opatření, která se týkají životního prostředí, pohlíží jako na ohrožení pracovních příležitostí a ekonomickou brzdu. Mluvit je snazší než jednat. Kniha Caring for the Earth (Péče o zemi) popisuje odezvu jako „řečnické hromobití, po kterém následovalo sucho nečinnosti“. Nemohl by se však i přes toto otálení najít nový technologický postup, který by v pravou chvíli bezbolestně vyléčil nemoce planety? Zjevně ne.

Ve společném prohlášení americké Národní akademie věd a Londýnské královské společnosti se otevřeně připouštělo: „Jestliže se současné předpovědi o růstu populace prokáží jako přesné a způsob lidské činnosti na planetě se nezmění, vědě a technice se nepodaří zabránit nevratnému poškození životního prostředí ani pokračující bídě v převážné části světa.“

Děsivý problém jaderného odpadu, který není kam uložit, je připomínkou toho, že věda není všemocná. Čtyřicet let vědci hledají bezpečné místo pro trvalé uložení vysoce radioaktivního odpadu. Toto hledání je natolik obtížné, že některé země jako Itálie a Argentina došly k závěru, že takové místo budou mít nejdříve v roce 2040. Německo, které v tomto ohledu patří k nejoptimističtějším zemím, doufá, že dokončí plány v roce 2008.

Proč je jaderný odpad takovým problémem? „Žádný vědec ani inženýr nemůže poskytnout absolutní záruku toho, že radioaktivní odpad nezačne jednoho dne v nebezpečném množství unikat dokonce i z těch nejbezpečnějších skladovacích míst,“ vysvětluje geolog Konrad Krauskopf. Přes časné výstrahy o problémech s ukládáním odpadu v tom vlády a jaderný průmysl bezstarostně pokračují a předpokládají, že technologické postupy zítřka poskytnou řešení. K takovému zítřku ale nikdy nedojde.

Jaká jiná možnost zbývá, jestliže technika neposkytuje rychlé řešení krize životního prostředí? Dojde nakonec k tomu, že národy budou nuceny na záchraně planety spolupracovat?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 7]

Hledání obnovitelných zdrojů energie

Většina z nás pokládá energii za samozřejmost — než dojde k přerušení přísunu ropy nebo vzestupu cen ropy. Spotřeba energie je však největší příčinou znečištění životního prostředí. Většina energie, kterou používáme, se získává spalováním dřeva a fosilních paliv. Je to proces, při kterém unikají do atmosféry miliony tun oxidu uhličitého a ničí lesy světa.

Jinou možností je získávat jadernou energii, ale toto řešení je stále méně populární pro nebezpečí poruch a pro obtíže spojené se skladováním radioaktivního odpadu. Další možnosti jsou známy jako obnovitelné zdroje energie, protože využívají přírodní zdroje energie, které jsou volně dostupné. Jsou to tyto čtyři základní typy.

Sluneční energie. Sluneční energii lze snadno používat k topení a v některých zemích, jako je Izrael, mají mnohé domy solární panely na ohřívání vody. Vyrábět ze slunečního záření elektřinu je mnohem obtížnější, ale moderní fotoelektrické články již tuto elektřinu poskytují zemědělským oblastem a jsou hospodárnější.

Síla větru. Obří větrné mlýny jsou velmi rozšířené v těch oblastech světa, kde je větrno. Elektřina, která se vyrábí z energie, jíž se říká eolická, je stále levnější a v některých oblastech je nyní levnější než energie získaná tradičními způsoby.

Elektřina z vodní energie. Již dvacet procent světové výroby elektřiny pochází z hydroelektráren, ale žel, ta nejslibnější místa v rozvinutých zemích jsou již využita. Obrovské hráze mohou také způsobit značnou ekologickou škodu. Zdá se, že slibnější je — zvláště v rozvinutých zemích — stavět mnoho menších hydroelektráren.

Geotermální energie. V některých zemích, zvláště na Islandu a na Novém Zélandu, se dokázali napojit na „horkovodní systém“, který je pod zemí. Podzemní sopečná činnost ohřívá vodu, kterou lze použít k vytápění domů a k výrobě elektřiny. Itálie, Japonsko, Mexiko, Filipíny a Spojené státy také v určité míře zdokonalily využití těchto přírodních zdrojů energie.

Slapová energie. Mnohé země jako například Británie, Francie a Rusko využívají k výrobě elektřiny slapový proud. Na světě je však jen několik míst, kde je možné získávat tuto energii tak, aby to bylo ekonomicky výhodné.

[Rámeček a obrázky na straně 8 a 9]

Některé z hlavních problémů životního prostředí na světě

Ničení lesů. Tři čtvrtiny lesů v mírném pásmu a polovina tropických pralesů na světě již zmizely a rychlost odlesňování v posledním desetiletí znepokojivě vzrostla. Podle posledních odhadů se každý rok zničí od 150 000 do 200 000 km² tropických pralesů; to je asi rozloha Ugandy.

Toxický odpad. Polovina ze 70 000 chemických látek, které jsou běžně vyráběny, je klasifikována jako toxická. Jen ve Spojených státech se vyrábí ročně 240 milionů tun toxického odpadu. Nedostatek údajů neumožňuje spočítat, kolik jich na celém světě je. Navíc bude v roce 2000 skoro 200 000 tun radioaktivního odpadu uskladněno na provizorních skládkách.

Znehodnocování půdy. Třetině povrchu světa hrozí, že se změní v poušť. V některých částech Afriky postoupila saharská poušť za pouhých dvacet let o 350 kilometrů. Obživa mnoha miliónů lidí je již ohrožena.

Nedostatek vody. Asi dvě miliardy lidí žijí v oblastech, kde je chronický nedostatek vody. Nedostatek vody se zhoršuje tím, že vysychají tisíce pramenů následkem klesající hladiny vodonosné vrstvy, ze které vyvěrají.

Ohrožené druhy. I když jsou počty zčásti založeny na domněnkách, vědci odhadují, že do roku 2000 vymře od 500 000 do 1 000 000 druhů živočichů, rostlin a hmyzu.

Znečištění atmosféry. Studie provedená OSN na začátku osmdesátých let ukázala, že jedna miliarda lidí, kteří žijí v zemědělských oblastech, přichází denně do styku se sazemi nebo s jedovatými plyny, jako jsou oxid siřičitý, oxid dusičitý a oxid uhelnatý, a to v množství, které je zdraví nebezpečné. Rychlý růst měst, ke kterému došlo v minulém desetiletí, tento problém nepochybně zhoršil. Dále je každoročně vypuštěno do atmosféry 24 miliard tun oxidu uhličitého a jsou obavy, že tímto plynem vyvolaný „skleníkový efekt“ způsobí celkové oteplení.

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Odlesňování

Toxické plyny

Znečištění atmosféry

Nedostatek vody

Ohrožené druhy

Ničení země

[Podpisky]

Mountain High Maps™ copyright© 1993 Digital Wisdom, Inc.

Foto: Hutchings, Godo-Foto

Foto: Mora, Godo-Foto