Chudé národy se stávají skládkou odpadu bohatých zemí

JAKO nežádoucí sirotek bloudil toxický náklad z lodě na loď a z přístavu do přístavu a hledal místo, kde by ho přijali. Jedenáct tisíc barelů naplněných po okraj jedovatou pryskyřicí, pesticidy a dalšími nebezpečnými chemikáliemi se plavilo z Džibuti v Africe do Venezuely, do Sýrie a do Řecka. Vytékající barely si potom vybraly daň na posádce nákladní lodi. Jeden muž zemřel a u většiny ostatních se objevilo onemocnění kůže, ledvin a dýchacího traktu, které způsobil toxický náklad na palubě.

Lodě, nákladní auta a vlaky s nákladem podobného toxického odpadu křižují naši planetu a hledají místo, kde by ukončily svou pouť. Země, které již ničí chudoba, hlad a nemoci, se často stanou skládkami tun jedů a kontaminovaného odpadu. Odborníci na životní prostředí se obávají, že ekologická katastrofa je pouze otázkou času.

Staré nátěrové barvy, rozpouštědla, pneumatiky, baterie, radioaktivní odpad, struska obsahující olovo a polychlorové deriváty bifenylu vám možná nic neříkají, ale jsou zajímavé pro rychle rostoucí podnikání s průmyslovým odpadem. Ironií je, že čím přísněji vláda sleduje životní prostředí, tím více toxického odpadu průmyslové podniky likvidují v zahraničí. Firmy průmyslových zemí „bezohledně posílají každý rok skoro 20 milionů tun toxických chemikálií k likvidaci do zemí třetího světa,“ uvedl londýnský týdeník The Observer. Právní kličky a nedostatečné uplatňování zákonů znamenají, že na území Afriky, Asie a Latinské Ameriky končí tisíce tun jedovatého odpadu.

Nelze se divit, že to tyto firmy láká! Náklady na uskladnění odpadu lze obrovsky snížit, najde-li se to ‚správné‘ místo. Jedním takovým příkladem je loď United States, kdysi hrdá vlajková loď americké cestovní flotily. V roce 1992 byla zakoupena s cílem udělat z ní luxusní výletní loď. Obsahovala možná víc azbestu než jakákoli jiná plovoucí loď. Ve Spojených státech by odstranění azbestu stálo sto milionů dolarů. Loď tedy byla odtažena do Turecka, kde by mohl být azbest odstraněn za dva miliony dolarů. Turecká vláda to však odmítla — je příliš nebezpečné připustit, aby se v jejich zemi odstraňovaly karcinogenní azbestová vlákna o ploše větší než 46 000 čtverečních metrů. Loď byla nakonec odtažena do přístavu jiné země, kde jsou normy pro životní prostředí méně přísné.

Smrtící recyklace

Západní podnikatelé v rozvojových zemích rádi sami sebe vidí jako dobrodince chudých. Harvey Alter z americké obchodní komory tvrdí, že „vývoz odpadu a jeho recyklační zpracování v těchto zemích zvyšuje životní úroveň“. Ale přezkoumání postupů některých korporací v zahraničí ukázalo, že místo zvýšení životní úrovně tyto firmy ve většině případů „pravděpodobně platí jen minimální místní mzdu, znečišťují životní prostředí a v některých případech prodávají výrobky, které jsou za jistých okolností nebezpečné a dostávají se na trh podvodným způsobem“.

Na nedávném semináři o znečištění rozvojového světa projevil své obavy i papež Jan Pavel II. Papež řekl: „Je to závažná forma zneužívání, když bohaté země profitují ze slabé ekonomiky a nedostatečné legislativy chudých zemí tím, že tam exportují znečišťující technologie a odpad, který poškozuje životní prostředí a zdraví místní populace.“

Typickým příkladem je jižní Afrika, kde je největší recyklátor rtuťového odpadu. Tento recyklátor byl označen za „nejhorší skandál na kontinentu, pokud jde o znečištění“. Toxický odpad zabil jednoho pracovníka, další člověk upadl do bezvědomí a třetina pracovníků údajně trpí určitou formou otravy rtutí. Vlády některých průmyslových zemí zakazují nebo výrazně omezují ukládání určitých rtuťových odpadů. A lodě korporací přinejmenším jedné z těchto zemí transportují nebezpečný náklad na pobřeží Afriky. Jeden inspekční tým našel v takovém recyklačním závodě 10 000 uskladněných barelů rtuťového odpadu od tří cizozemských firem.

Posílat materiál do rozvojových zemí k recyklaci, to zní mnohem lépe než vyvážet odpad. Mohou se vyrobit cenné vedlejší produkty, mohou vzniknout pracovní příležitosti a posílí se hospodářství. Jak ale ukazuje uvedená zpráva z jihu Afriky, může to vést také ke katastrofálním následkům. Při získávání hodnotných produktů z těchto látek může dojít k uvolnění smrtících chemikálií, které způsobí znečištění prostředí a nemoci a někdy smrt dělníků. Časopis New Scientist uvádí: „Není pochyb o tom, že recyklace se někdy používá jako zástěrka pro vývoz odpadu.“

Tuto strategii popisuje U.S.News & World Report: „Nepravdivé označení výrobků, právní kličky a to, že se nepožadují odborné posudky, činí z rozvojových zemí snadný terč pro bezohledné obchodníky s odpadem, kteří prodávají odpadní kal jako ‚organické hnojivo‘ nebo pesticidy s prošlou záruční lhůtou jako ‚pomoc zemědělcům‘.“

V Mexiku se objevily maquiladoras neboli továrny, které vlastní cizinci. Hlavním cílem cizozemských firem je uniknout přísným normám na znečištění a získat neomezený přísun málo placených dělníků. Desetitisíce Mexičanů žijí v chatrčích vedle kalných kanálů se znečištěnou vodou. „Dokonce ani kozy ji nechtějí pít,“ řekla jedna žena. Jedna zpráva Amerického sdružení lékařů nazvala pohraniční oblast „skutečnou žumpou a živnou půdou infekčních nemocí“.

Nejen škůdci hynou

„Jak může nějaká země doma zakázat používání jedů a přitom je vyrábět a prodávat jiným zemím? Jaká je v tom morálka?“ zeptal se Arif Jamal, agronom a odborník na pesticidy z Chartúmu. Ukazoval fotografie barelů, jež v průmyslové zemi, odkud přišly, byly označeny „Nevhodné k použití“. Tyto barely byly nalezeny v súdánské přírodní rezervaci. V blízkosti bylo množství mrtvých zvířat.

Podle The New York Times jedna bohatá země „ročně vyváží asi 227 milionů kilogramů pesticidů, které jsou v dané zemi zakázány, omezeny anebo nejsou povoleny pro vnitrostátní používání“. Používání heptachloru, jednoho kancerogenního příbuzného DDT, na zemědělské plodiny bylo zakázáno v roce 1978. Avšak chemická firma, která heptachlor vynalezla, v jeho výrobě pokračuje dále.

Průzkum provedený OSN ukázal, že nejméně v osmdesáti pěti rozvojových zemích jsou „velmi toxické pesticidy“ široce dostupné. Každý rok dojde k akutní otravě asi u jednoho milionu lidí a asi 20 000 lidí v důsledku působení chemických látek zemře.

Tabákový průmysl by se mohl nazvat ztělesněním smrtící chamtivosti. Jeden článek v časopise Scientific American s názvem „Celosvětová tabáková epidemie“ uvádí: „Rozsah nemocí a úmrtí způsobených po celém světě tabákem je tak velký, že jej již nelze nadsadit.“ Průměrný věk, kdy mladí lidé začínají kouřit, je stále nižší a počet žen, které kouří, výrazně roste. Mocné tabákové firmy ve spojení s vychytralou reklamou úspěšně získávají skvělé odbytiště v méně rozvinutých zemích. Jejich cestu k bohatství lemují mrtvá a nemocí zubožená těla.a

Je však třeba říci, že ne všechny firmy zapomínají na prospěch rozvojových zemí. Jsou firmy, které se v rozvojových zemích snaží provozovat čestný a zodpovědný obchod. Jedna firma například poskytuje důchod a zdravotní pojištění a platí pracovníkům trojnásobek běžného platu. Jiná firma se pevně postavila za lidská práva, a z tohoto důvodu zrušila desítky kontraktů.

Pokrytecké obcházení dohod

V roce 1989 byla v Basileji ve Švýcarsku podepsána dohoda OSN, která měla regulovat pohyb nebezpečného odpadu mezi národy. Problém se tím nevyřešil a časopis New Scientist informoval o dalším setkání těchto zemí v březnu 1994:

„Jako reakci na pochopitelné rozhořčení rozvojových zemí, podniklo šedesát pět zemí, jež se podílely na dohodě v Basileji, závažný krok. Rozhodly se rozšířit úmluvu o zákazu exportu nebezpečného odpadu ze zemí v OECD [Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj] na země, které v této organizaci nejsou.“

Zdá se, že toto další rozhodnutí rozvinutým zemím moc nevyhovuje. Časopis New Scientist projevil znepokojení: „Zprávy o tom, že Spojené státy, Británie, Německo a Austrálie se snaží podkopat toto rozhodnutí, jsou zneklidňující. Dokumenty americké vlády, které pronikly na veřejnost, prozrazují ‚tiché‘ diplomatické úsilí ‚upravit‘ omezení dříve, než budou Spojené státy s ratifikací konvence souhlasit.“

Den účtování za chamtivost

„A nyní, vy boháči, plačte a naříkejte nad pohromami, které na vás přicházejí.“ (Jakub 5:1) Účtování přijde z ruky toho, který může dát věci do pořádku: „Jehova vykonává činy spravedlnosti a soudcovská rozhodnutí pro všechny šizené.“ (Žalm 103:6)

Lidi, kteří dnes žijí ve zdrcující chudobě, může utěšit poznání, že se brzy splní slova Žalmu 72:12, 13: „On totiž osvobodí chudého, volajícího o pomoc, také ztrápeného a každého, kdo nemá pomocníka. Bude litovat poníženého a chudého a duše chudých zachrání.“

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 6]

Smrtonosný odpad, který nelze zničit

„Smrtonosný nuklearní odpad se hromadí a není jasné, co s ním budeme dělat.“ Tak zněl titulek vědecké přílohy novin The New York Times v loňském březnu. „Nejjednodušší možností,“ uvádělo se v článku, „je zakopat jej. Tento způsob je však nyní předmětem vědecké polemiky a studií federálních agentur. Jde o to, zda by v navrhované podzemní skládce v Nevadě nemohlo případně dojít k nukleárnímu výbuchu velkého množství plutonia.“

Vědci navrhli mnoho plánů, jak by bylo možné zbavit svět přebytku plutonia, ale náklady, spory a obavy způsobily, že se tento problém neřeší. Jeden názor, který připadá mnoha lidem nepřijatelný, je hodit odpad do moře. Fantastičtějším návrhem je odpálit odpad směrem ke slunci. Dalším návrhem je použít ke spálení odpadu reaktory. Tento návrh však byl zamítnut, protože by k tomu bylo zapotřebí „několika set či několika tisíc let“.

Doktor Makhijani z Institutu pro výzkum energie a životního prostředí řekl: „Každé technicky přijatelné řešení má politická hlediska, která jsou ohavná, a každé politicky přijatelné řešení je technicky ubohé. Nikdo, včetně nás, nezná žádné obecně přijatelné řešení těchto potíží.“

Aby každý rok dostalo elektřinu 60 milionů amerických domácností — což je 20 procent energie celé země —, vyprodukuje 107 jaderných reaktorů 2000 tun vyhořelého paliva a od roku 1957 provizorně toto palivo skladují v jaderných elektrárnách Spojených států. Po desetiletí lidé marně čekají, až vláda najde způsob, jak se tohoto odpadu zbavit. V úřadu se mezitím vystřídalo devět prezidentů, a osmnáct Kongresů poskytlo různé plány a určilo krajní lhůtu, dokdy se musí zajistit uskladnění radioaktivního odpadu v podzemních zařízeních. Konečné umístění smrtelně nebezpečného odpadu, které musí být po dobu tisíců let bezpečné, zůstává však stále otevřené.

V protikladu k tomu biliony termonukleárních reaktorů ve vzdálených hvězdách vesmíru, které řídí Jehova, nepředstavují žádnou hrozbu; a ten reaktor, který je v našem slunci, umožňuje život na zemi.

[Podpisek obrázku]

UNITED NATIONS/IAEA

[Obrázek na straně 7]

Jedovaté chemikálie znečišťují pitnou i užitkovou vodu

[Obrázek na straně 7]

Mezi nebezpečným a smrtícím odpadem si hrají děti