Adopce — Jak se na ni dívat?

JE ZŘEJMÉ, že když se adoptivní rodiče rozvedou nebo jeden z nich zemře, mohou vzniknout problémy. Ale ten, na koho to často velmi dolehne, je adoptované dítě. Proč?

Většina z nás ví, kdo jsou naši biologičtí rodiče. I když jsme je ztratili v raném dětství, máme vzpomínky nebo možná nějaké fotografie, které nás k nim pojí. Jak je to však u dítěte, které je adoptováno krátce po narození? Společnost pro adopci uchovává podrobnosti o matce, ale často jsou dítěti dostupné teprve až dosáhne plnoletosti. Jindy zase matka zaznamená na rodný list své jméno, ale neuvede jméno otce. Některé děti jsou nalezenci — jejich rodiče je odložili a někdo je našel. Ve všech těchto případech chybí dětem kořeny — mohou mít pocit, že jsou od prostředí, ze kterého vyšli, nebo od svého původu odříznuti.

Jak jsou pevné?

Aby stromy mohly pevně stát, potřebují dobrý kořenový systém. Nový výhonek naroubovaný na dospělý kmen se možná dobře ujme, nebo možná také uschne a žádné plody nepřinese. Podobně, ačkoli adoptivní rodiče poskytnou všechnu možnou péči a milující oddanost, některé děti se z otřesu, že byly odděleny od svých původních kořenů, nikdy nevzpamatují.

Všimněte si případu Kate.a Její rodiče pocházeli z karibské oblasti a jako malé dítě ji adoptovala bílá manželská dvojice; milovali ji a starali se o ni, ale Kate se nedokázala novému prostředí přizpůsobit. Když jí bylo šestnáct let, odešla navždy z domova. Hořkost se u ní tehdy změnila v bezdůvodnou nenávist. „Proč mě moje matka dala vám?“ ptala se. Je smutné, že v této rodině se propast nepodařilo překlenout.

Mervyna daly místní úřady po narození do kojeneckého ústavu a potom do pěstounské péče. V devíti měsících byl adoptován. Nejistota na začátku života a jeho vztek kvůli tomu, že je míšenec, vedly ke vzpurnému postoji. Sobě tím způsobil mnoho těžkostí a svým adoptivním rodičům, kteří pro něj udělali velmi mnoho, hluboký zármutek. „Pokud by se mě někdo ptal na radu ohledně adopce,“ pravila jeho matka, „nyní bych řekla: ‚Dobře si to rozmyslete.‘“

Uvažujme naopak o zkušenosti, kterou udělali Robert a Sylvie. Měli jednoho syna a nemohli mít další děti. „Uvažovali jste o dítěti jiné národnosti?“ dostali otázku. Brzy potom adoptovali Mak-Čaj, devítiměsíční holčičku z Hongkongu. „Často si říkám, proč jsem byla odložena,“ říká Mak-Čaj, „a zda mám nějaké bratry nebo sestry. Myslím si ale, že mám ke své adoptivní mamince a tatínkovi blíž než mnoho dětí ke svým vlastním rodičům. Kdybych věděla, kdo jsou moji biologičtí rodiče, moje city by se nezměnily, jen bych snad lépe rozuměla některým svým vlastnostem.“ Doporučují její nevlastní rodiče adopci? „Ano,“ říkají, „protože v našem případě to bylo nádherné!“

Důvody k opatrnosti

Graham a Ruth adoptovali dvě nemluvňata, chlapečka a holčičku, aby se lépe sžila s jejich vlastním synem a dcerou. Všechny čtyři děti vyrůstaly v radostném prostředí jako jednotná rodina. „Všechny čtyři děti již před lety odešly z domova a žijí si svůj vlastní život. Pravidelně se s nimi stýkáme a všechny je milujeme,“ říká Ruth. Je ale smutné, že obě adoptované děti měly vážné problémy. Proč?

„Náš lékař řekl, že pro dítě je nejdůležitější, v jakém bude prostředí,“ říká Graham. Nyní si však myslí, že zděděné rysy jsou závažnějším faktorem. Graham dodává: „Je také důležité, jaký byl zdravotní stav matky v době těhotenství. Dnes víme, že drogy, pití a tabák mohou mít na nenarozené dítě vliv. Než se rozhodnete pro adopci, doporučuji důkladně si prověřit oba rodiče, a pokud je to možné, dokonce i prarodiče.“

Petrova matka se znovu vdala a jeho nevlastní otec ho tělesně i psychicky týral. Když mu byly tři roky, byl předán k adopci. „Zavrhl jsem své adoptivní rodiče ve chvíli, kdy jsme vyšli ze soudní síně,“ řekl Petr. Dodává: „Zničil jsem všechno, co bylo v mém dosahu. Ve spaní jsem měl děsivé sny. Když se dnes dívám zpět, vidím, jak těžce jsem byl postižen. Když se rozvedli i moji adoptivní rodiče, bylo to se mnou ještě horší — drogy, krádeže, vandalismus a každodenní orgie.

V sedmadvaceti letech jsem neviděl žádný důvod, proč žít dál, a uvažoval jsem o sebevraždě. Potom mi jednou nějaký cizí člověk dal biblický traktát, ve kterém se uvádělo, že tato země bude brzy rájem. Líbilo se mi to. Znělo to pravdivě. Začal jsem číst a studovat Bibli a začal jsem měnit svůj život i své vlastnosti, ale znovu a znovu jsem se vracel ke svým starým zvykům. Velmi mě povzbudilo a pomohlo mi křesťanské společenství. Cítím se nyní ve službě Bohu mnohem šťastnější a jistější, než jsem si před několika lety dovedl představit. Je nádherné, že jsem si také dokázal znovu vytvořit něžný vztah ke své matce.“

Jaká je realita

S adopcí jsou spojeny silné emoce. Lze vidět mimořádnou lásku a vděčnost vedle hořkosti a nevděku. Například Edgar Wallace své matce nikdy neodpustil to, že ho podle něj odložila. Matka ho v posledním roce svého života přišla navštívit a zdráhavě ho žádala o určitou finanční podporu, ale Edgar — ačkoli byl tehdy bohatý — ji příkře odbyl. Když se krátce nato dověděl, že jeho matka nebyla pohřbena ve společném hrobě chudých jen díky laskavosti přátel, kteří jí zaplatili pohřeb, Edgar své necitelnosti hluboce litoval.

Lidé, kteří uvažují o adopci, musí být připraveni realisticky čelit problémům a náročným úkolům, které adopce může přinést. I za těch nejlepších okolností nejsou děti vždy svým rodičům — adoptivním či biologickým — vděčné za to, co pro ně udělali. Ano, Bible mluví o lidech v naší době jako o těch, kdo budou „bez přirozené náklonnosti“, „nevděční“ a „nevěrní“. (2. Timoteovi 3:1–5)

Na druhé straně, otevřete-li svůj domov — a své srdce — dítěti, které potřebuje rodiče, může to být pozitivní, obohacující zkušenost. Cathy je například hluboce vděčná svým adoptivním rodičům za to, že jí poskytli křesťanský domov a postarali se o její tělesné i duchovní potřeby. (Viz rámeček „V našem případě se to podařilo“, strana 8.)

Když rodiče popisují své pocity k adoptovanému synovi nebo k adoptované dceři, opravdu si mohou vzpomenout na žalmistova slova: „Děti jsou darem od Pána; jsou skutečným požehnáním.“ (Žalm 127:3; Today’s English Version)

[Poznámka pod čarou]