Byli jsme zachráněni z laharu!

UKÁZALO se, že 1. říjen 1995 byl pro rodinu Garciových dnem, který se lišil od všech ostatních. Garciovi jsou činní svědkové Jehovovi a jejich dům byl v jedné čtvrti obce Cabalantian, která patří k městu Bacolor v provincii Pampanga na Filipínách. Jejich dům byl sice blízko oblasti, která byla vystavena laharům z hory Pinatubo, ale přímo jimi zasažen nebyl. Cabalantian byl před lahary chráněn hrázemi, které dal postavit stát. Ale to se mělo rychle změnit.

Při prudké tropické bouři spadlo na horu Pinatubo 216 milimetrů srážek. Časně ráno u Garciů zazvonil telefon. Byl to omyl. Nicméně volající řekl, že se protrhla hráz a že by se rodina měla připravit na záplavu.

Strasti začínají

Nonato Garcia, otec rodiny a předsedající dozorce sboru Villa Rosemarie, vypráví: „V neděli ráno před pátou hodinou začala kolem našeho domu stoupat voda.

Myslel jsem si, že to bude povodeň, a tak jsme začali vynášet věci do prvního patra. Ale po desáté hodině dopoledne jsem viděl, že se s vodou mísí bahno laharu. Záplava stoupala a proud byl stále silnější. Nakonec byl tak mocný, že odnášel balvany. Vylezli jsme na střechu.

Později proud odnášel i auta, a dokonce i domy. Jeden dům, který byl zasažen velkým balvanem, se zhroutil a byl nesen pryč. Jeho střecha byla odnesena laharem do blízkosti našeho domu. Na té střeše byli lidé. Zavolal jsem na ně a dodával jsem jim odvahy, aby přešli na střechu našeho domu. Aby mohli přejít, chytili se lana, které jsem jim hodil. Lano jsem měl přivázané k tělu a jednoho po druhém jsem je přetahoval na naši střechu. Ze střech, které byly zaplaveny, přešlo více lidí. Celou tu dobu nepřestávalo pršet.

Odpoledne nad námi začaly létat vrtulníky. Ale žádný nám nepřišel na pomoc, i když jsme zuřivě mávali. Usoudili jsme, že jsou jistě lidé v horší situaci, než jsme my, a že je berou přednostně. Nečekal jsem, že se na nás dostane brzy, protože na střechách domů bylo mnoho lidí.

V takové situaci je velmi důležitá modlitba. Když se člověk pomodlí, necítí strach, ani když je ve velkém nebezpečí. Nemodlili jsme se o to, aby Jehova udělal zázrak, ale prosili jsme, aby se stala jeho vůle, ať je jakákoli, a uvědomovali jsme si, že katastrofou může být postižen každý člověk. Modlil jsem se však také o sílu, odvahu a moudrost. To všechno nám pomohlo čelit situaci, ve které jsme byli.“

Nonatova manželka Carmen s tím souhlasila: „To, co manžel říká o modlitbě, je skutečně pravda. Když jsem v situaci, kdy je život mých milých ohrožen, jsem velmi neklidná. Když jsem viděla, že se střecha plní bahnem z laharu a že do ní buší balvany, řekla jsem manželovi: ‚Vypadá to, že nemáme naději.‘ Ale on mě povzbudil tím, že řekl: ‚Pomodleme se.‘“

Nonato pokračoval: „Ve čtyři hodiny odpoledne byl proud laharu stále ještě velmi silný. Do domu bušily velké kameny. Nánosy laharu pokrývaly asi polovinu střechy. Začal jsem myslet na to, že se brzy začne stmívat a pak bude těžké se někam přemístit. Rozhodli jsme se tedy, že začneme s přesunem, dokud je světlo.

Zkusil jsem hodit do bahna laharu židli, abych viděl, zda se potopí. Pak jsem si na ni dokonce stoupl, ale nepotopila se. Vzal jsem si dlouhou lať, abych jí mohl píchat do bahna, a hledal jsem místa, která byla natolik tvrdá, že se na ně dalo stoupnout. Tak jsme spolu s řadou našich sousedů mohli vyrazit na cestu bahnem. Bylo nás celkem šestadvacet.

Měli jsme namířeno k mnohem vyšší střeše, kterou jsme viděli v dálce. Stále jsme píchali latí do bahna, abychom zjistili, kam můžeme stoupnout. Tam, kde bylo bahno ještě velmi měkké, jsme se plazili.“

Carmen se slzami v očích vysvětluje: „Na některých místech jsme byli na okraji proudu laharu a museli jsme jít bokem po velmi úzkém proužku pevné země. V jednu chvíli jsem zapadla až po prsa a řekla jsem manželovi: ‚Už nemůžu. Zemřu.‘ Ale on řekl: ‚Ne, dokážeš to. Vstaň.‘ S Jehovovou pomocí jsme šli stále dál.“

Nora Mengullová, příbuzná této rodiny, dodává: „Na místech, kde bylo bahno příliš měkké na to, abychom se plazili, jsme si lehli na záda a odráželi jsme se nohama. Někdy jsme klesli příliš hluboko, ale pomáhali jsme táhnout jeden druhého, zvlášť děti.“

Konečně záchrana!

Nonato pokračuje: „Zatímco jsme se pracně plazili po okraji laharu, přeletěl nad námi vrtulník a jeho osádka viděla, v jak svízelné jsme situaci — ne na střeše, ale uprostřed nánosů laharu. Jedna žena, která šla s námi, vyzdvihla do výšky své osmiměsíční dítě v naději, že zachránci uvidí, jak je naše situace zoufalá. Slétli níž, aby nás mohli naložit. Ženy a děti jsme do vrtulníku poslali jako první, všichni bychom se tam totiž nevešli.

Nakonec naložili i nás a převezli nás do evakuačního střediska. Lidé nám tam nemohli dát žádné oblečení, i když všechno, co jsme měli na sobě, bylo plné bahna z laharu. Řekl jsem jim, že moje rodina nepůjde s ostatními do evakuační oblasti. Chtěli jsme totiž jít do sálu Království. Když jsme tam dorazili, ihned jsme dostali oblečení, jídlo a také jinou pomoc. Přišli další bratři ze sboru a také nám pomáhali.“

Carmen dodala: „Nemohli jsme sice doufat v pomoc z jiných míst, ale pocítili jsme, jakým požehnáním je naše křesťanské společenství.“

Jejich dům byl sice zavalen laharem, ale je potěšitelné, že oni, jejich tři děti, Lovely, Charmy a Charly, a další svědkové v této oblasti tu pohromu přežili.

[Obrázky na straně 23]

Druhé podlaží částečně odkrytého domu rodiny Garciových

Rodina Nonata Garcii před svým domem, který byl zavalen bahnem