Svoboda projevu — Je zneužívána?

JSME na prahu 21. století. Nové století nepochybně přinese nové naděje, ideály, morální postoje, vyhlídky na úžasné technické postupy a požadavky na větší svobodu. Již nyní dochází k tomu, že tradiční názory vlád, náboženství a lidí ustupují novým názorům a požadavkům. Na mnoha místech se neodbytně vyžaduje, aby stávající omezení svobody slova a projevu byla odstraněna bez ohledu na následky!

To, co rozhlasoví a televizní hlasatelé a cenzoři dříve odsuzovali a zakazovali — oplzlou mluvu a pornografické scény a pohyby —, to je nyní pod záminkou práva na svobodu projevu v mnoha zemích běžné!

Ti, kdo jsou zběhlí v používání počítačů — jak dospělí, tak děti —, mohou nyní během několika sekund poslat názorné záběry obscénních sexuálních aktů na jiné kontinenty. Mohou rozmlouvat s lidmi, o kterých se ví, že se dopustili sexuálních přestupků, nebo s lidmi, kteří obtěžují děti a ptají se na jména a na adresy k tajným schůzkám. Hudba s texty, které vybízejí k sebevraždě, k zabití rodičů, policistů a vládních činitelů, se nyní denně ozývá z rádia, z televize nebo z nahrávek, které si děti pouštějí.

Většina těch, kdo požadují neomezenou svobodu projevu, by souhlasila s Oliverem Wendellem Holmesem, jr., soudcem Nejvyššího soudu, který před více než půl stoletím napsal ve slavném a pamětihodném rozhodnutí o svobodě projevu toto: „Ani ta nejpřísnější ochrana svobody projevu by nezachránila člověka, který vyhlásil v divadle falešný poplach a způsobil tak paniku.“ Důsledky, které plynou z takového jednání, jsou zřejmé. Jak je tedy nerozumné, když právě ti, kdo horují pro neomezenou svobodu projevu, věnují jen malou nebo vůbec žádnou pozornost následující větě v uvedeném soudním rozhodnutí a tvrdohlavě ji popírají. „Vždycky jde o to,“ řekl soudce Holmes, „zda vyřčená slova byla použita za takových okolností a takovým způsobem, že by představovala zřejmé a bezprostřední nebezpečí vzniku zásadního zla, jemuž má Kongres právo zabránit.“

Počítačová pornografie

„Dnes je sex všude,“ uvedl časopis Time, „v knihách, časopisech, filmech, televizi, hudbě, na videu a v reklamách. Vydávají se telefonní karty na pornografické služby po telefonu. Tyto karty se vsouvají pod stěrače předního skla . . . Většina Američanů si tak zvykla na otevřené předvádění erotiky — a na debaty o tom, proč má tento jev zvláštní postavení v rámci Prvního doplňku [svobody projevu] —, že pornografii prakticky nevnímají.“ Existuje však cosi, co je kombinací nestoudného sexu a počítačů, a to dalo slovu „pornografie“ nový rozměr a význam. Je to populární, všudypřítomné a svým rozsahem celosvětové.

Podle jedné studie se našli uživatelé počítačových databank pro dospělé, kteří byli ochotni zaplatit měsíční poplatek od deseti do třiceti dolarů, ve „více než dvou tisících městech všech padesáti států USA a čtyřiceti zemích, územních celků a provinciích na světě — včetně některých zemí jako je Čína, kde se vlastnictví pornografického materiálu trestá smrtí“.

Časopis Time popsal jeden typ počítačové pornografie jako „všehochuť ‚deviantního‘ materiálu, kde se zobrazuje spoutávání, sadomasochismus, močení, kálení a pohlavní styky s mnoha různými zvířaty“. Objeví-li se takový materiál ve veřejné počítačové síti, kde je přístupný mužům, ženám a dětem na celém světě, vznikají závažné otázky o zneužívání svobody projevu.

„Jakmile se děti připojí na síť,“ uvádějí jedny britské noviny, „tvrdá pornografie již není vykázána do horních polic novinových stánků; je snadno dostupná každému dítěti, tedy i v soukromí ložnice.“ Předpokládá se, že do konce roku 1996 bude na síť připojeno čtyřicet sedm procent všech britských domácností, které mají počítače. „Mnozí britští rodiče neznají svět technických vymožeností, ve kterém žijí jejich děti. Během posledních osmnácti měsíců se ‚nejoblíbenější zábavou dospívajících lidí stalo surfování po Internetu‘,“ uvedly noviny.

Kathleen Mahoneyová, odbornice na právní otázky týkající se pornografie a profesorka práva na kanadské univerzitě ve městě Calgary, řekla: „Veřejnost by si měla být vědoma toho, že existuje zcela nekontrolovaný prostředek, kterým mohou být děti zneužívány a využívány.“ Jeden kanadský úřední činitel řekl: „Jsou jasné známky toho, že na obzoru je prudký vzestup případů počítačové pornografie u dětí.“ Mnohé skupiny pro rodinné poradenství tvrdí, že počítačová pornografie, kterou děti vidí, a vliv, který to na ně může mít, „představuje zřejmé a bezprostřední nebezpečí“.

Neshody v názorech

Zastánci občanské svobody jsou pobouřeni jakoukoli snahou amerického Kongresu — v duchu rozhodnutí soudce Holmese a Nejvyššího soudu — omezit takové věci, jako je počítačová pornografie. „Je to přímý útok na První doplněk ústavy,“ prohlásil jeden harvardský profesor práva. Časopis Time uvedl, že toto úsilí zesměšňovali dokonce i bývalí prokurátoři. „Neprošlo by to ani u přestupkového soudu,“ řekl jeden z těchto prokurátorů. „Navrhovaný zákon je v podstatě vládní cenzurou,“ řekl jistý představitel Electronic Privacy Information Center (Středisko elektronických soukromých informací). Time citoval jeho výrok: „První doplněk ústavy by neměl končit tam, kde začíná Internet.“ „Je to zřejmé porušení svobody projevu,“ oznámil jeden člen amerického Kongresu, „a je to porušení práva dospělých lidí vzájemně komunikovat.“

Jedna profesorka na newyorské právnické fakultě tvrdí, že na různých projevech o sexu, které přesahují rámec občanských práv a svobody projevu a které média přinášejí, není nic špatného. Time uvedl její názor: „Sex na Internetu může být pro mladé lidi v podstatě dobrý. Cyberspace je bezpečné místo ke zkoumání toho, co je zakázané a co je tabu . . . Poskytuje možnost upřímných, otevřených rozhovorů o správných i fantastických představách o sexu.“

Proti jakémukoli omezení pornografie na počítačových sítích se rovněž bouří mnoho mladých lidí, zvláště univerzitních studentů. Někteří z nich demonstrovali proti tomu, co pokládali za omezování svého práva na svobodu projevu. The New York Times citovaly jednoho muže, který sice nebyl student, ale nepochybně se shodoval s mnoha dalšími lidmi, kteří měli námitky proti jakémukoli návrhu zakazujícímu počítačovou pornografii: „Domnívám se, že uživatelé Internetu v této zemi se tomu kolektivně vysmějí a budou ho ignorovat; a pokud jde o ostatní uživatele Internetu na světě, Spojené státy se stanou terčem posměchu.“

U.S.News & World Report se k výroku jednoho představitele skupiny pro občanskou svobodu vyjádřil takto: „Cyberspace [počítačové sítě] může dát svobodě projevu větší moc než První doplněk ústavy. Skutečně, je již ‚doslova nemožné, aby vláda lidi umlčela‘.“

V Kanadě jsou spory o to, co může porušovat svobodu projevu poskytovanou Chartou práv a svobod. Byli zatčeni někteří umělci, jejichž obrazy vzbudily pohoršení policie a kritiků, kteří tato díla označili jako „obscénní“. Umělci a zastánci svobody projevu se sjednotili v protestu a prohlásili, že zatčením byla porušena jejich svoboda projevu. Ještě před čtyřmi lety policie na základě kanadského zákona o obscénních materiálech běžně zabavovala pornografické videokazety. Tyto případy se dávaly k soudu a obchodníci, kteří je prodávali, bývali uznáni vinnými.

Všechno se však změnilo v roce 1992, kdy Nejvyšší soud Kanady učinil rozhodnutí v soudním případě, který znamenal přelom. Rozhodnutí znělo, že takové výrobky nesmí být soudně stíhány, protože Charta práv a svobod zaručuje svobodu projevu. Rozhodnutí soudu „způsobilo v kanadské společnosti výrazné změny,“ napsal časopis Maclean’s. „V mnoha městech se nyní v obchůdcích na rozích ulic běžně setkáte s pornografickými časopisy a videozáznamy těžkého kalibru,“ uvedl časopis. Pro zákazníky jsou dostupné dokonce i ty videokazety, které byly soudním rozhodnutím zakázány.

„Vím, že když do takového obchůdku vejdete, najdete tam věci, které jsou nezákonné,“ řekl jeden policejní úředník. „Je to pravděpodobně materiál, za který bychom obchodníky mohli obvinit. Ale . . . nemáme na to čas.“ Není také záruka, že v tomto věku tolerance, kdy se klade důraz na neomezenou osobní svobodu, bude mít obvinění dostatečnou váhu, protože soudy jsou často pod vlivem veřejného mínění. Ať již jsou důvody jakékoli, spory budou pokračovat a budou vyvolávat hluboké a ničivé emoce na obou stranách — pro, i proti.

V Japonsku bylo kdysi omezení svobody slova a tisku velmi výrazné. Nebylo například možné, aby o zemětřesení, které mělo sílu 7,9 stupňů Richterovy stupnice a způsobilo smrt tisíců lidí, byly zprávy podány poctivě. Nebylo možné uvádět zprávy o případech korupce a o tom, jak milenci společně spáchali sebevraždu. Vydavatelé novin kapitulovali před výhrůžkami vlády, když dozor nad tím, co mnozí lidé pokládají za triviálnost, nabýval na intenzitě. Po druhé světové válce však tato omezení skončila, a Japonsko získalo mnohem větší svobodu slova a tisku.

Opravdu, kyvadlo se zhouplo ke druhému extrému, protože časopisy a některé kreslené seriály pro děti jsou plné erotických a oplzlých kreseb. Přední tokijské noviny The Daily Yomiuri jednou uvedly: „Cizince, který právě přijel do Japonska, snad nejvíc šokuje to, když v tokijském metru vidí podnikatele, jak si čte komiksy s nemravnými sexuálními náměty. Zdá se, že tento trend nyní ovlivnil i druhou polovinu populace — v obchodech s knihami a v samoobsluhách se totiž objevily pornografické komiksy pro ženy.“

V roce 1995 nazvaly renomované noviny Asahi Šimbun Japonsko „pornorájem“. Když se redaktoři a nakladatelé snažili najít vlastní řešení a neřídili se vládními nařízeními vydanými na základě stížností rodičů, mladí čtenáři proti tomu protestovali. Vzniká otázka: „Čí hlas nakonec zvítězí?“

Svoboda projevu je v současné době předmětem mnoha sporů ve Francii. „Historie svobody projevu nepochybně neskončila,“ napsal francouzský spisovatel Jean Morange ve své knize o svobodě projevu, „a bude dále působit rozdělení . . . Téměř každý rok se objeví nějaký film nebo televizní seriál či reklamní kampaň, která vyvolá prudkou reakci, a tak se obnoví stará a nekonečná diskuse o cenzuře.“

V pařížských novinách Le Figaro byl článek, ve kterém se psalo, že rapová skupina s názvem Ministère amer (Ministerstvo trpkostí) vybízí své fanoušky, aby zabíjeli policisty. V jednom textu této skupiny se říká: „Nebude pokoj, dokud nebude [policie] odpočívat v pokoji.“ „V naší nahrávce,“ prohlásil mluvčí skupiny, „jim říkáme, aby vypálili policejní stanici a obětovali [policisty]. Co by mohlo být normálnější?“ Proti této rapové skupině nebyly podniknuty žádné kroky.

Americké rapové skupiny také vybízejí k zabíjení policistů a prohlašují, že vzhledem ke svobodě projevu mají na takové výroky právo. Ve Francii, Itálii, Anglii, v dalších evropských zemích a po celém světě lze ze všech společenských kruhů slyšet volání po tom, aby svoboda mluvit na veřejnosti nebyla absolutně ničím omezena, dokonce i když je to projev „takového charakteru, že vzniká zřejmé a bezprostřední nebezpečí“. Kdy tento spor skončí a která strana zvítězí?

[Obrázek na straně 7]

Počítačová pornografie, „všehochuť ‚deviantního‘ materiálu“