„Nový světový řád“ — Jeho nejisté začátky
OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V NĚMECKU
KDYŽ se rok 1991 chýlil ke konci, lidé byli plni optimismu. Studená válka skončila. Pravda, byl tu Kuvajt, který se stal v srpnu předchozího roku obětí irácké invaze, ale Organizace spojených národů napjala svaly a Iráku nařídila, aby se do 15. ledna z Kuvajtu stáhl. Požadavek podpořilo rychlé zorganizování 28členné vojenské koalice OSN, která byla připravena Irák donutit, aby se podřídil. Výrazně se posílily naděje, že ten pevný postoj, který zaujala světová obec, signalizuje začátek nové epochy.
Tehdejší prezident USA George Bush mluvil o „možnosti vybudovat pro nás i pro generace, které přijdou, nový světový řád; svět, ve kterém se mezinárodní vztahy budou řídit pravidlem zákona, nikoli zákonem džungle“.
Irák ignoroval ultimativní požadavek stáhnout se do 15. ledna z Kuvajtu, a to mělo za následek mohutný letecký a raketový úder na vojenské cíle v Iráku. Bylo zřejmé, že svět to myslí vážně. Za necelé tři měsíce, 11. dubna, OSN prohlásila, že válka v Perském zálivu skončila. Zdálo se, že slib pokojného, ekonomicky i politicky stabilního nového světového řádu nabývá na věrohodnosti.
Války tísnivě stabilní
V polovině roku 1991 vyhlásily nezávislost dvě republiky tehdejší Jugoslávie, Slovinsko a Chorvatsko. Tím se rozpoutala občanská válka, která nakonec vedla k vytvoření několika samostatných států. O necelý rok později řekl francouzský politický analytik Pierre Hassner: „Stejně jako Evropa před rokem 1914 i nový světový řád prezidenta George Bushe zemřel v Sarajevu.“ Nicméně vyhlídky na mír se rozjasnily, když byly v listopadu 1995 zahájeny rozhovory v Daytonu (Ohio, USA) a když byla 14. prosince podepsána v Paříži mírová smlouva. Jak se rok 1995 chýlil ke konci, ožily naděje, že nový světový řád přece jen úplně nezemřel.
Republiky Svazu sovětských socialistických republik se od sebe začaly postupně oddělovat. Jako první odešly v roce 1991 Litva, Estonsko a Lotyšsko a po nich rychle následovaly další. V prosinci bylo zřízeno volné seskupení známé jako Společenství nezávislých států, nicméně někteří bývalí členové Sovětského svazu se k němu odmítli připojit. Potom, 25. prosince, Michail Gorbačov rezignoval na úřad sovětského prezidenta.
Začaly se však rozdělovat i jednotlivé republiky. O nezávislost usilovalo například Čečensko, malá muslimská enkláva v oblasti severního Kavkazu v Rusku. Jeho pokus o získání nezávislosti koncem roku 1994 vyvolal kontroverzní útok ruských vojsk. Boje pokračují i letos, přestože od vypuknutí krize začátkem devadesátých let přišlo o život asi 30 000 osob.
V říjnu 1995 řádilo na celém světě 27 až 46 konfliktů — podle toho, co se jako konflikt klasifikuje.
Na pokraji bankrotu
Začátkem devadesátých let se ukázalo, že nový světový řád je vratký nejen politicky, ale také ekonomicky.
V roce 1991 devalvovala Nikaragua svou měnu, ale i přesto mělo 25 milionů cordob hodnotu pouhého jednoho amerického dolaru. V té době v Zairu stoupla inflace na 850 procent a donutila občany, aby snášeli životní úroveň, která patří k těm nejnižším na světě. Také ruské hospodářství utrpělo škody — za rok 1992 dosáhla inflace 2200 procent, a peníze tedy byly téměř bezcenné. Situace se sice postupně zlepšovala, ale v roce 1995 hospodářské problémy ještě zdaleka neskončily.
V roce 1991 došlo k finančnímu skandálu století, když zpronevěra a trestná činnost způsobily krach Mezinárodní kreditní a komerční banky (Bank of Credit & Commerce International). Vkladatelé v 62 zemích utrpěli ztráty, jejichž celková výše dosáhla miliard dolarů.
Hospodářský otřes nepostihl jen státy hospodářsky slabé. Mocné Německo se potácelo pod tíhou výdajů, které přineslo sjednocení. Nezaměstnanost rostla, když dělníci požadovali delší dovolenou a lepší zdravotní péči. Další zátěží pro hospodářství bylo vysoké procento absentismu a rozšířené zneužívání sociálního zabezpečení.
Ve Spojených státech řetěz vážných katastrof způsobil paniku mezi pojišťovacími společnostmi, které se ocitly v silném tlaku, aby zaplatily škody způsobené pojistnými událostmi. A v roce 1993 kniha Bankruptcy 1995: The Coming Collapse of America and How to Stop It (Bankrot 1995: Nadcházející zhroucení Ameriky a jak je zastavit) varovala před nebezpečím, které s sebou nese rychlý nárůst státního dluhu a rozpočtový deficit. Byla zpochybněna i neotřesitelná stabilita britské londýnské pojišťovny Lloyd’s. Postihly ji takové ztráty, že byla nucena pomýšlet na nemyslitelné — na možný bankrot.
Náboženství — stabilizující síla?
V roce 1991 německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung poznamenal: „Vize nového světového řádu je zakořeněna v dlouhé tradici amerických názorů na svět, které vždy měly náboženské jádro a byly vyjadřovány v pojmech křesťanství.“
Člověk by si myslel, že toto náboženské pozadí by novému světovému řádu mělo dodat stabilitu. Avšak náboženská nesnášenlivost a střety vedly naopak k rozšířené nestabilitě. Alžírsko a Egypt jsou jen dvě z několika zemí, které měly potíže s islámským fundamentalismem. Obě země postihla vlna nábožensky motivovaného terorismu. K náboženským nepokojům v Indii patří i sektářské násilí, které propuklo v roce 1993 v Bombaji a při kterém během devíti dní přišlo o život 550 osob.
Náboženská nejednota zpomalila v roce 1994 pokrok ekumenického hnutí, když anglikánská církev ordinovala na kněze 32 žen. Papež Jan Pavel II. to označil za „vážnou překážku všech nadějí na sjednocení katolické církve a anglikánského společensví“.
Napětí mezi vládou USA a členy náboženského kultu davidiánů, které již vedlo k tomu, že se kult stáhl do opevněného objektu v texaském Waco a že byli zabiti čtyři státní zaměstnanci, si 19. dubna 1993 vyžádalo život nejméně 75 členů kultu. O dva roky později se prošetřovalo, zda teroristický pumový útok na jednu federální budovu v Oklahoma City, který zabil 168 lidí, nemohl být odvetou za útok na Waco.
Začátkem roku 1995 byl svět šokován, když slyšel o teroristickém plynovém útoku na tokijské metro. Deset osob zemřelo a další tisíce jevily příznaky otravy. A svět byl otřesen ještě víc, když byl útok připsán apokalyptické sektě nazvané Aum Šinrikjó neboli Aum Nejvyšší pravda.
Významná výročí, na kterých nebylo co slavit
V roce 1492 Kolumbus náhodou narazil na pevninu západní polokoule. Oslavy pětistého výročí této události v roce 1992 byly doprovázeny spory. Asi 40 milionů potomků původních Indiánů se pohoršovalo nad závěrem, že nějaký Evropan „objevil“ země, kde jejich předkové žili a rozvíjeli se dávno před tím, než se on narodil. Někteří Kolumba nazvali „předchůdcem vykořisťování a podmaňování“. Po pravdě řečeno, to, že Kolumbus dorazil na západní polokouli, bylo pro původní obyvatelstvo katastrofou, a ne požehnáním. Takzvaně křesťanští dobyvatelé je připravili o zemi, o svrchovanost, o důstojnost i o život.
V září 1995 Izrael zahájil šestnáctiměsíční oslavy 3000. výročí dobytí Jeruzaléma králem Davidem. Měly však tragický začátek, když byl 4. listopadu premiér Jicchak Rabin zasažen kulkou atentátníka několik minut poté, co oslovil účastníky mírového shromáždění. To vrhlo stín na mírový proces na Středním východě a ukázalo se, že vážné náboženské rozdíly neexistují jen mezi Židy a Palestinci, ale dokonce i mezi Židy samotnými.
V letech 1991 až 1995 se oslavovalo několik padesátiletých výročí v souvislosti s druhou světovou válkou — útok na Pearl Harbor, který vedl ke vstupu Spojených států do války, invaze Spojenců v Evropě, osvobození nacistických koncentračních táborů, vítězství Spojenců v Evropě a svržení první atomové bomby na Japonsko. Vzhledem ke krvi a slzám, které jsou s těmito událostmi spjaty, si někteří lidé kladli otázku, zda vůbec bylo co slavit.
To vedlo k výročí další významné události, založení Organizace spojených národů v říjnu 1945. Tehdy svět choval velké naděje, že byl konečně nalezen klíč k dosažení světového míru.
Ano, jak nedávno na obranu OSN řekl její generální tajemník Butrus Butrus-Ghálí, Organizace spojených národů zaznamenala mnoho triumfů. Ale nepodařilo se jí naplnit poslání obsažené v její chartě, totiž „udržet mezinárodní mír a bezpečnost“. Její jednotky se často snažily udržet mír na místech, kde nebyl žádný mír, který by se dal udržet. Do roku 1995 se jí nepodařilo, aby do nejistého nového světového řádu vdechla život.
Nový světový řád se potácel, ale pravá teokracie se rozvíjela!
Když politická, ekonomická a náboženská nestabilita způsobila, že se vize nového světového řádu začala rozpadat před očima, někteří lidé začali mluvit o novém světovém nepořádku. V tomto vývoji vidí svědkové Jehovovi další důkaz toho, že pouze nový svět, který bude Božím dílem, zajistí stabilitu v lidské společnosti.
Konec studené války znamenal v některých zemích pro svědky Jehovovy větší svobodu a umožnil jim, aby uspořádali vynikající mezinárodní sjezdy v Budapešti, Kyjevě, Moskvě, Praze, Sankt Peterburgu, Varšavě i jinde. Ty posílily celosvětové sborové uspořádání svědků Jehovových a pomohly urychlit jejich kazatelské dílo. Nepřekvapuje tedy, že počet aktivních svědků v jedné z těchto oblastí vzrostl z 49 171 v roce 1991 na 153 361 v roce 1995. Během těchto čtyř let vzrostl počet svědků na celém světě z 4 278 820 na 5 199 895. Pravá teokracie se rozvíjí jako dosud nikdy!
Ano, miliony lidí nyní zakládají své naděje do budoucnosti na slibu Jehovy Boha — na slibu „nových nebes a nové země“, v nichž „bude přebývat spravedlnost“. (2. Petra 3:10, 13) Je to mnohem moudřejší než vyhlížet lidmi vytvořený nový světový řád, jehož počátek byl nejistý — řád, který brzy nebude existovat. (Daniel 2:44)