Byli jsme rukojmími při povstání vězňů
V SOBOTU 30. března 1996 asi ve tři hodiny odpoledne jsme já, Edgardo Torres a Rubén Ceibel vešli do věznice s maximální ostrahou v Sierra Chica v provincii Buenos Aires v Argentině. Tato pevnost byla stavěna původně pro 800 vězňů, ale nyní byla přeplněna. Bylo v ní zadržováno 1 052 usvědčených zločinců. Jejich zločiny sahaly od loupeže až po několikanásobnou vraždu. Byli jsme tam jako návštěvníci.
Pro Edgarda a Rubéna to byla jedna z mnoha sobotních cest do této slavné věznice. Jako starší místního sboru svědků Jehovových tuto věznici pravidelně navštěvovali, aby asi patnácti jejím obyvatelům poskytovali každotýdenní poučení z Bible. Pro mě, cestujícího dozorce, to byla vzácná příležitost. Shromáždění ve věznici jsem totiž ještě nikdy nepředsedal.
Věznice má dvanáct baráků, které jsou rozmístěny do tvaru vějíře. Když jsme do objektu vešli, viděli jsme, že na nás z dálky nadšeně mávají čtyři vězni. Tito lidé udělali ve studiu Bible takový pokrok, že se stali nepokřtěnými zvěstovateli dobré zprávy o Božím Království. Byli jsme rychle odvedeni do baráku číslo devět, kde se mělo shromáždění konat. Tam byla vymalovaná místnost ozdobená záclonami a ty jí dodávaly důstojný vzhled.
Povstání začíná
Něco však nebylo v pořádku. Místo obvyklého počtu patnácti vězňů bylo přítomno jen dvanáct. Všichni jsme uvažovali o tom, proč asi. Shromáždění začalo jako obvykle, písní a modlitbou. Po několika minutách jsme byli vyrušeni hlasitými výstřely, po kterých následovala palba ze samopalu. Pak jsme slyšeli řev a výkřiky. Ve věznici právě začalo povstání!
Do místnosti, kde jsme měli shromáždění, vtrhlo několik maskovaných vězňů ozbrojených noži vlastní výroby. Když našli nás — tři návštěvníky —, byli překvapeni. Rychle nás vyvedli chodbou plnou kouře. Matrace hořely, vězni zmateně pobíhali a na podlaze ležel raněný strážný. Strážní věž, která stála uprostřed areálu věznice, byla v plamenech, které zažehla podomácku vyrobená bomba. Byli jsme vyvedeni ven a přinuceni postavit se asi padesát metrů od hlavního plotu. Dívali jsme se přímo před sebe a viděli jsme policisty a vězeňské stráže, jak na nás zpoza plotu míří pistolemi. Vězni, kteří se za námi skrývali, nám drželi na krku nůž. Používali nás jako lidské štíty.
Další rukojmí
O pět hodin později, po západu slunce, vůdci vzpoury dovolili, aby do věznice vešel lékař a ošetřil raněné. I on se stal rukojmím. Nakonec jsme byli asi v devět hodin večer odvedeni do vězeňské nemocnice. Tam jsme se připojili ke skupině strážných, kteří byli také zadržováni jako rukojmí. Nyní povstalci všechny rukojmí donutili, aby „na směny“ sloužili jako lidské štíty.
Za chvilku bylo dovoleno, aby do věznice vstoupili soudce a jeho tajemník, kteří se snažili urovnat věci pokojnou cestou. Krize se však vystupňovala, když se rukojmími stali i oni.
Celou noc docházelo k přestřelkám. Snažili jsme se spát, ale pokaždé, když jsme začali podřimovat, nás ze spánku vytrhl hlasitý výkřik. V časných ranních hodinách přišla řada opět na nás, abychom sloužili jako živé štíty.
Násilí se stupňuje
V neděli 31. března, druhý den povstání, se situace zhoršila. Vůdci vzpoury se nemohli dohodnout na tom, co budou požadovat. To vyvolalo hněv a násilí. Tlupy povstalců začaly řádit a ničily a zapalovaly všechno, na co přišly. Staré spory se řešily násilím a vraždami. Řada vězňů, kteří se odmítli ke vzpouře připojit, byla popravena a některá těla byla spálena v pekařské peci.
Ve věznici se šířily všemožné zvěsti a vzájemně si odporující zprávy o tom, zda budeme propuštěni. Pro nás rukojmí to byla emocionální horská dráha. Někdy nám dovolili dívat se na televizní zpravodajství. Byli jsme udiveni, jak jsou televizní zprávy vzdálené skutečnosti. Bylo to skličující.
Jak jsme přežívali? Zaměřili jsme se na modlitbu, čtení Bible a na rozhovory s druhými lidmi o tom, že Bible slibuje šťastnou budoucnost. To bylo základem naší citové síly v této těžké zkoušce.
V pondělí se vůdci vzpoury dohodli, že začnou jednat s autoritami. Zdálo se, že povstání brzy skončí. Právě když vzbouřenci používali jako štíty Edgarda a několik vězeňských strážců, vypukla náhle přestřelka mezi nějakými vězni. Nastal zmatek. Policisté předpokládali, že rukojmí byli zabiti, a tak začali pálit ze svých zbraní. Edgardo spršku střel přežil, ale někteří zadržení strážní byli zastřeleni.
Smrt se zdá nevyhnutelná
Nás rukojmí vyvedli na střechu, aby ukázali, že jsme stále ještě naživu. Ale policie střílela dál. To povstalce rozzuřilo. Všichni najednou začali křičet. Někteří řvali: „Oddělejte rukojmí! Oddělejte je!“ Jiní se přimlouvali: „Ještě ne! Počkejme ještě!“ Smrt se zdála nevyhnutelná. Rubén a já jsme se na sebe podívali, jako bychom říkali: ‚Na shledanou v novém světě.‘ Oba jsme se v duchu pomodlili a ihned jsme pocítili vnitřní klid a pokoj mysli, který za takových okolností mohl pocházet jedině od Jehovy. (Filipanům 4:7)
Najednou policie přestala střílet a jeden z vůdců vzpoury naši popravu odvolal. Mladý vězeň, který mě držel, dostal rozkaz, aby mě vodil po střeše sem a tam jako varování policii. Byl velmi nervózní. Chvílemi jsem mohl zavést konverzaci, která nás oba uklidňovala. Vysvětlil jsem mu, že lidské utrpení vyvolal Satan a jeho démoni a že Jehova Bůh brzy všechno to utrpení ukončí. (Zjevení 12:12)
Když nás odvedli zpět do vězeňské nemocnice, zjistili jsme, že mnohé rukojmí zachvátila panika. Snažili jsme se podělit se s nimi o naši víru v Jehovovy sliby. Mluvili jsme s nimi o naší naději na budoucí pozemský ráj, naději, která je založena na Bibli. Někteří rukojmí začali volat Jehovu jménem. Zvláštní zájem projevil lékař a položil nám řadu konkrétních otázek. To vedlo k dlouhému biblickému rozhovoru nad knihou Poznání, které vede k věčnému životu.
Slavíme Památnou slavnost
V úterý, čtvrtý den našeho zajetí, bylo výročí smrti Ježíše Krista. V ten den se miliony svědků Jehovových a dalších lidí na celém světě scházejí, aby si tuto událost připomněli, a tak poslechli Ježíšův příkaz. (Lukáš 22:19) I my jsme učinili opatření, abychom mohli Památnou slavnost oslavit.
Jeden kout místnosti byl vybrán jako soukromé místo. Neměli jsme žádný nekvašený chléb ani červené víno, které bychom použili jako symboly. Ale s potěšením jsme všichni tři zazpívali chválu Jehovovi, modlili jsme se a opakovali jsme si biblickou zprávu o Ježíšově poslední noci a dalších událostech, které se odehrály kolem jeho smrti. Cítili jsme se být velmi blízko našim rodinám a našim duchovním bratrům a sestrám, kteří slavili Památnou slavnost v celé zemi v tutéž dobu.
Soužení končí
Následující čtyři dny panovala atmosféra napětí, strachu a nejistoty. Utěšovaly nás však četné dopisy od příbuzných a přátel, které se svolením vězňů docházely. Jednou nám dokonce dovolili telefonicky se spojit se svou rodinou. Jak osvěžující bylo slyšet jejich hlasy a číst vyjádření jejich lásky a zájmu!
V sobotu, osmý den našeho zajetí, se povstalci dohodli s autoritami. Bylo nám řečeno, že druhý den budeme propuštěni. V neděli 7. dubna ve 14:30 jsme obdrželi vzkaz: „Připravte se na odchod!“ Vězni nám vytvořili ‚čestnou stráž‘, aby nás doprovodili na svobodu. Když jsme vycházeli z nemocnice, mluvčí vůdců vzpoury přistoupil k Edgardovi a řekl mu: „Bratře, moc na mě zapůsobilo tvoje chování. Slibuji, že od nynějška budu chodit na vaše sobotní shromáždění ve věznici. Budeš je stále pořádat i přes to, co se tady stalo, že?“ Edgardo se usmál a odpověděl: „Samozřejmě!“
Venku nás čekalo překvapení. Jakmile jsme vyšli z budovy, všichni vězni začali na naši počest tleskat. Byl to způsob, jak vyjádřili lítost nad tím, co se stalo. Byla to dojemná chvíle. Bez pochyby na ně zapůsobilo naše křesťanské chování v uplynulých devíti dnech. Bylo to k Jehovově chvále.
Za plotem věznice jsme se setkali s našimi rodinami a asi s dvěma sty našimi duchovními bratry a sestrami. Objímali jsme se navzájem a cítili jsme velkou úlevu. Přežili jsme! Jeden z rukojmích přistoupil k mojí manželce a řekl jí: „Myslím, že Jehova zasáhl moje srdce a chce, abych mu sloužil.“
Edgardo, Rubén a já jsme velmi zvláštním způsobem poznali, že Jehova může podpořit své služebníky i v tom nejhorším utrpení. Zažili jsme, jak úžasné je modlit se k Jehovovi a být vyslyšeni. Můžeme podobně jako žalmista říci: „Budu tě vyvyšovat, Jehovo, neboť jsi mě vytáhl vzhůru a nenechal jsi mé nepřátele, aby se nade mnou radovali. Jehovo, můj Bože, volal jsem k tobě o pomoc a tys mě pak uzdravil. Jehovo, vyvedl jsi mou duši ze samotného šeolu; zachoval jsi mě naživu, abych nesestoupil do jámy.“ (Žalm 30:1–3) (Vyprávěl Darío Martín.)
[Praporek na straně 19]
Do místnosti, kde jsme měli shromáždění, vrazilo několik maskovaných vězňů s noži vlastní výroby
[Praporek na straně 20]
Povstalci použili Edgarda a několik vězeňských strážných jako štíty
[Praporek na straně 21]
Vězni vytvořili ‚čestnou stráž‘ a vyvedli nás na svobodu
[Obrázek na straně 18]
Věznici navštívili tři služebníci (zleva doprava): Edgardo Torres, Rubén Ceibel a Darío Martín