‚Když jsem slabá, pak jsem silná‘

VYRŮSTALA jsem v Petalumě, malém městě severně od San Francisca v Kalifornii. Maminka byla trochu nábožensky založená, ale tatínek náboženství neměl rád. Vždy jsem věřila, že existuje stvořitel — ale nevěděla jsem, kdo to je.

Byla jsem šťastné dítě. Se zálibou vzpomínám na ty bezstarostné dny. Netušila jsem tehdy, že v mém těle se odehrává něco, co mě zbaví téměř vší svobody. Vzpomínám si, že v roce 1960, když jsem byla v posledním ročníku střední školy, jsem se svěřila své nejlepší přítelkyni, že cítím v několika prstech bolest.

Brzy mě začaly nohy bolet tolik, že mě maminka vzala do nemocnice v San Franciscu, kde jsem byla asi šest dnů. Bylo mi tehdy osmnáct let a vyšetření ukázalo, že mám revmatoidní artritidu. Začali mi dávat injekce soli zlata obsahující síru, potom prednison a později jinou formu kortizonu. Tyto léky jsem brala celkem osmnáct let a vždy mi na pár let zmírnily bolesti, ale potom pomalu přestávaly působit a já jsem byla nucena přejít na jiný lék. Trvalou bolest přehlížet nelze, a tak jsem zoufale hledala různé formy lékařské pomoci. Našla jsem i nějakou alternativní léčbu, která mi trochu pomohla. Jsem vděčná, že nyní nepociťuji tolik bolesti, jako když byla nemoc v aktivní fázi.

V roce 1975 přinesl můj syn jednoho dne deník, který si moje maminka psala, když jsem byla dítě. Zjistila jsem z něj, že když mi bylo šest měsíců, nasadil mi jeden lékař rentgenoterapii, protože jsem měla zvětšený brzlík. Myslím si, že toto ozařování rentgenem v útlém dětství může být příčinou mých dnešních zdravotních potíží. Je-li to tak, jak strašná chyba to byla!

V roce 1962 jsem se vdala. V roce 1968, když moje nemoc začínala, jsme s manželem Lynnem koupili pekařství a společně jsme tam pracovali. Vstávali jsme asi ve čtyři ráno, manžel zadělal těsto a potom jsme si někdy zdřímli na pytlech s moukou, když byl chleba v peci. Pak jsme chleba nakrájeli a zabalili a Lynn ho rozvážel. Jednou se v pekařství zastavil nějaký pojišťovací agent a vyprávěl nám o zaslíbeném Božím Království. Líbilo se nám to, ale byli jsme příliš zaměstnaní. Požadavky na rozvážku chleba rostly, a práce přibývalo. Ulevilo se nám, když náš podnik koupilo jiné pekařství! Lynn u nich začal pracovat a já jsem šla prodávat kosmetiku. Když se však moje artritida zhoršila, mohla jsem pracovat jen tři dny v týdnu, a nakonec jsem musela přestat pracovat úplně.

V té době chodila pravidelně do našeho domu jedna svědkyně Jehovova a nabízela mi časopisy Strážná věž a Probuďte se! Vždy jsem jí přispěla a časopisy jsem si vzala v domnění, že jí prokazuji laskavost. Když odešla, dala jsem je rovnou do poličky a potom je jeden z nás vždy vyhodil. Bylo to politováníhodné jednání, protože dnes chápeme jejich duchovní hodnotu. V tu dobu se nám však náboženské otázky prostě nezdály moc důležité.

Uvědomujeme si svou duchovní potřebu

Jednou večer jsme s manželem mluvili o tom, že v životě by mělo být něco víc než jen jíst, spát a tvrdě pracovat. Začali jsme se zajímat o duchovní věci, které jsme v životě postrádali. Šli jsme proto do malého kostela v naší ulici, ale duchovně jsme se tam nepovzbudili. Věřící tam mluvili většinou o svých místních problémech.

Ta svědkyně nám nosila časopisy asi rok a já jsem to dělala pořád stejně, až jsem si nakonec přečetla Probuďte se! z 8. října 1968 s názvem „Je později, než si myslíte?“. Líbilo se mi to a bohudík to na mého manžela zapůsobilo stejně. Začali jsme studovat a vstřebávali jsme pravdu jako houba. Byli jsme nadšeni nádhernými věcmi, které jsme poznali. V roce 1969 jsme byli pokřtěni.

Časem pro mě začalo být obtížné vstát a sednout si a ještě těžší bylo chodit. Abych mohla nastoupit a vystoupit z auta, musela jsem kolena ohnout násilím. Naučila jsem se žít s omezením a s bolestí, kvůli které jsem většinu času plakala. Potom jsem si ale upravila make-up a šli jsme na shromáždění nebo do kazatelské služby. Chodila jsem dveře od dveří tak dlouho, jak jsem mohla. Dokud mi to neznemožnila ztuhlost a bolesti v kolenou i v chodidlech, snažila jsem se chodit do kazatelské služby jednou nebo dvakrát týdně. Často jsem se bála toho, že upadnu a nedokážu pak vstát. Pomáhá mi, když to řeknu Jehovovi. Někdy k němu volám s velkým pláčem.

Vždy však nebylo možné, abych se vyplakala. U člověka s revmatoidní artritidou se může rozvinout také suchost očí. Mívala jsem období, kdy byla tato suchost tak těžká, že bylo obtížné i číst. Tehdy jsem poslouchala nahrávky Bible. Často jsem chodila se zavřenýma očima, protože pohyb víček mi drásal oči. Mohla jsem také oslepnout. Někdy jsem si musela každých pět minut dávat do očí umělé slzy. Co bylo ještě horší, musela jsem si dávat do očí mast a dokud se to nezlepšilo, musela jsem mít oči pět nebo šest dnů zavázané. Když člověk zápasí s dlouhodobou nemocí, u níž nelze předpokládat, že se v tomto systému věcí vyléčí, je obtížné zůstat vděčný.

V roce 1978 jsem musela začít používat invalidní vozík. Bylo to těžké rozhodnutí. Oddalovala jsem to, jak jsem jen mohla, ale nedalo se již nic dělat. Věděla jsem, že ten den jednou přijde, ale doufala jsem, že Boží nový svět přijde dřív. Lynn koupil vysokou otáčecí židli, která má širokou základnu tvořenou pěti koly. Pomocí této židle jsem se mohla pohybovat po domě.

Skličovalo mě, že když jsem chtěla po něčem sáhnout, nemohla jsem dostatečně daleko natáhnout ruku a moje ohnuté a pokroucené prsty nedokázaly nic uchopit. Začala jsem tedy používat svou „drapákovou“ hůlku. Mohu s ní zvedat věci ze země, otevřít kredenc a vyndat nádobí nebo si vzít něco z ledničky. Naučila jsem se s tímto „drapákem“ zacházet, a tak se dokážu postarat o některé domácí práce. Mohu vařit, mýt a utírat nádobí, vytírat podlahu, žehlit a skládat oblečení. Když se mé schopnosti zlepší, cítím určitou hrdost a jsem ráda, že ještě mohu být prospěšná při tom, co je v domácnosti zapotřebí. Avšak to, co jsem dříve dokázala udělat za několik minut, mi nyní trvá několik hodin.

Vydávání svědectví po telefonu

Chvíli mi trvalo, než jsem našla odvahu a zkusila vydávat svědectví po telefonu. Nemyslela jsem si, že to dokážu, ale nyní se mi to opravdu líbí a mám dobré výsledky. Velmi mě překvapilo, jak se to podobá vydávání svědectví dveře od dveří, protože s lidmi mohu mluvit o Jehovovi a jeho záměru.

Jeden ze způsobů, jak začínám, je tento: „Dobrý den. Je to pan — —? Jmenuji se Maassová. Krátce si povídám s lidmi, a pokud máte několik minut, mohu mluvit i s vámi? (Typická odpověď je: „A o co jde?“) Je to hrozné, když vidíme, co se dnes děje ve světě, že? (Dám prostor pro odpověď.) Ráda bych se s vámi podělila o tuto biblickou myšlenku, která nám poskytuje skutečnou naději do budoucnosti.“ Potom přečtu Pánovu modlitbu a případně 2. Petra 3:13 . Již jsem předala jiným křesťanským sestrám nebo Lynnovi několik opětovných návštěv, aby místo mě pokračovali.

Během let jsem měla mnoho pěkných rozhovorů a lidem, kteří projevili zájem, jsem poslala brožury, časopisy a knihy. Někteří lidé začali po telefonu studovat Bibli. Mluvila jsem s jednou ženou, která mi řekla, že podle ní stačí, když si bude studovat sama. Po několika rozhovorech však svolila, že přijde na biblické studium k nám, protože jsem jí řekla, v jaké jsem situaci.

Jindy mi při vydávání svědectví po telefonu dal záznamník nové číslo. Obvykle volávám jen na místní čísla a tohle bylo meziměstské, ale přesto jsem cítila, že bych tam měla zavolat. Žena, která se v telefonu ozvala, si se mnou chvíli povídala a potom řekla, že se s manželem chtějí spojit s lidmi, kteří jsou opravdovými křesťany. Jeli jsme tedy s Lynnem asi hodinu cesty k nim domů a studovali s nimi.

Stále nalézám radost a štěstí v tom, že mohu s jinými lidmi mluvit o Jehovovi a o jeho slibu nových nebes a nové země, kde bude přebývat spravedlnost. Jedna žena, se kterou jsem si povídala několik měsíců, mi nedávno řekla: „Kdykoli s vámi mluvím, uvědomuji si, že získávám větší poznání.“ Vím, že poznání, o které se dělím s jinými lidmi, vede k věčnému životu a působí radost, jež může vyzařovat dokonce i z tak zmrzačeného zevnějšku, jako je ten můj. Někdy mohu být ve službě více a jindy méně, ale přála bych si, abych mohla po celou dobu sloužit mnohem, mnohem více! Vím, že Jehova zná situaci každého z nás a že si cení toho, co můžeme udělat, bez ohledu na to, jak málo se to možná zdá. Často myslím na Přísloví 27:11: „Buď moudrý, můj synu, a rozradostni mé srdce, abych mohl dát odpověď tomu, který mě popichuje,“ a chci být mezi těmi, kdo prokazují, že Satan je lhář.

Návštěva shromáždění mě vždy povzbudí, i když je pro mě obtížné přijít. Pro to, abychom byli dobře duchovně živeni, udělal Jehova mnoho nádherných opatření a já z nich chci mít plný užitek. Jsme velmi šťastni, že obě naše děti přijaly pravdu. Dcera Terri si vzala vynikajícího bratra, mají spolu čtyři děti a já je mám moc ráda. Jak mě hřeje u srdce, když vidím, že i naše vnoučata Jehovu milují! Náš syn James a jeho manželka Tuesday se rozhodli sloužit Jehovovi v brooklynském betelu v New Yorku, kde je světové ústředí svědků Jehovových.

Pozemský ráj díky Jehovově moci

Snažím se mít na mysli Jehovův nádherný slib rajské země. Ale i teď je zde mnoho Jehovových výtvorů, v nichž lze najít potěšení. Mám požitek z krásného západu slunce. Působí mi radost rozmanitost květin a jejich vůně. Miluji růže! Nemohu být často mimo dům, ale když je to možné, plně vychutnávám pocit teplých slunečních paprsků. Zavřu oči a představuji si krásnou scenérii v horách a naši rodinu na otevřené louce plné polních květin. Bublá tam potůček a je tam pro každého spousta šťavnatých, sladkých melounů! Když je to možné, maluji obrázky věcí, jež mi pomáhají myslet na slíbený pozemský ráj, který má přijít. Při malování si tam představuji sebe. Vím, že tyto představy, které jsou pro mě tak drahé, může Jehova uskutečnit.

Ráda si připomínám text z Jakuba 1:12: „Šťastný je muž, který dál vytrvává ve zkoušce, protože potom, co je schválen, přijme korunu života, kterou Jehova slíbil těm, kteří ho stále milují.“ Pavel své onemocnění přirovnal k ‚Satanovu andělu, který ho políčkoval‘. Modlil se k Jehovovi, aby jeho postižení odstranil, ale bylo mu řečeno, že Boží moc se zdokonaluje v jeho slabosti. Pavlův úspěch přes jeho slabost byl tedy dokladem Boží moci, která na něm spočívala. Pavel řekl: „Když jsem totiž slabý, pak jsem mocný.“ (2. Korinťanům 12:7–10) Uvědomuji si, že to málo, co mohu přes své omezení udělat, je pouze díky Boží moci, jež na mně spočívá.

Jan zapsal zprávu, která mi opravdu dodává sílu. Je o muži, jenž byl třicet osm let upoután na lůžko. V naději ležel s dalšími nemocnými u rybníka a velmi toužil osvěžit se v něm. Nemohl však dojít k vodě, o které se domníval, že by ho mohla uzdravit. Jednoho dne ho uviděl Ježíš a zeptal se ho: „Chceš se uzdravit?“ Se slzami radosti bych na tuto otázku odpověděla! „Ježíš mu řekl: ‚Vstaň, zvedni svá nosítka a choď!‘ “ (Jan 5:2–9) Lidí, kteří dychtivě čekají na tuto výzvu, je mnoho! (Vyprávěla Luretta Maassová.)

[Obrázek na straně 25]

Představovala jsem si odvážného chlapce na chůdách a se psem pod nohama

[Obrázky na straně 26]

Vyhledávám telefonní čísla pro kazatelskou službu

Vytáčím telefonní číslo