Teď jsem ráda, že jsem naživu!

„Uvědomujete si, že zemřete, viďte?“ zeptal se mě doktor. Je ironií, že dříve by pro mě smrt již dvakrát byla vítanou úlevou. Ale tentokrát ne. Dovolte mi, abych to vysvětlila.

VYRŮSTALA jsem na Long Islandu, na předměstí New Yorku, a můj otec byl populárním automobilovým závodníkem. Byl perfekcionista a rád soutěžil. Byl také náladový, a bylo velmi těžké se mu zavděčit. Maminka byla zase mírnější, tichá osoba, která se tak bála, když táta závodil, že se na to nemohla dívat.

Můj bratr a já jsme se záhy naučili být doma co nejméně nápadní. To maminka dělala už dávno. Ale něco nás to stálo; všichni jsme žili ve strachu před tátou. Těžce to na mě doléhalo a vždycky jsem měla pocit, že nic neudělám správně. Moje sebeúcta ještě klesla, když mě v dospívání sexuálně obtěžoval jeden „přítel“ rodiny. Nemohla jsem se se svými pocity vypořádat, a pokusila jsem se o sebevraždu. To bylo poprvé, kdy jsem si myslela, že smrt by byla vítanou úlevou.

Cítila jsem se bezcenná a nemilovaná a vyvinula se u mě porucha přijímání jídla, která je běžná u mladých žen s nízkou sebeúctou. Začala jsem vést život, v němž bylo plno honby za vzrušením, drog, alkoholu, smilstva a potratů — ‚hledala jsem lásku na nepravých místech‘, jak se zpívá v jedné písničce. Jezdila jsem na motorce, závodila v autě, potápěla se a čas od času jsem si jela zahrát do Las Vegas. Také jsem hledala rady u věštkyně a jen tak pro zábavu jsem používala spiritistickou abecední tabulku. Nebezpečí spiritismu jsem si neuvědomovala. (5. Mojžíšova 18:10–12)

Kromě toho mě honba za vzrušením vedla k nezákonným činnostem — prodávala jsem drogy a kradla v obchodech. Hledala jsem lásku a uznání a to vedlo k dlouhé řadě přátel a milenců. To všechno společně utvářelo můj životní styl, který byl nebezpečnější, než jsem si myslela.

Jednou večer jsme v depu u závodní trati brali drogy a pili, a já jsem pak svému příteli nemoudře dovolila, aby mě odvezl domů. Když jsem na předním sedadle usnula, udělal zřejmě totéž i on. Probral mě hluk nárazu. Byla jsem s mnoha zraněními odvezena do nemocnice, ale nakonec jsem se zotavila. Poškozené zůstalo jen moje pravé koleno.

Touha po něčem lepším

I když jsem si svého života příliš necenila, velmi mi záleželo na bezpečnosti a právech dětí a zvířat a na ochraně životního prostředí. Chtěla jsem vidět lepší svět a ve snaze pomoci jej vytvořit jsem se angažovala v mnoha organizacích. Kvůli této touze po lepším světě mě vlastně od počátku přitahovalo to, co říkala jedna spolupracovnice, která byla svědkem Jehovovým. Vždycky, když se v práci něco nedařilo, mluvila znechuceně o „tomhle systému“. Na otázku, co tím myslí, mi vysvětlila, že jednoho dne, a bude to už brzy, bude život zbaven veškeré úzkosti. Velmi jsem si jí vážila, a proto jsem jí se zájmem naslouchala.

Naneštěstí jsme ztratily kontakt; ale na to, co říkala, jsem nikdy nezapomněla. Uvědomila jsem si, že jednou budu muset udělat velké změny ve svém životě, abych se líbila Bohu, ale nebyla jsem na to připravena. Nicméně svým případným manželům jsem oznamovala, že se jednoho dne stanu svědkem Jehovovým, a pokud jim to vadí, že je čas se rozejít.

Výsledkem bylo, že můj poslední přítel chtěl vědět víc. Řekl, že když to zajímá mě, možná to bude zajímat i jeho. Tak jsme spolu začali svědky hledat. Místo toho našli oni nás, když zazvonili u mých dveří. Začalo studium Bible, ale můj přítel se nakonec rozhodl, že studovat přestane, a vrátil se ke své manželce.

Moje studium Bible bylo často nepravidelné. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila Jehovův pohled na svatost života. Jakmile jsem však své smýšlení upravila, viděla jsem, že musím skončit se skydivingem a s kouřením. Život mi začal být vzácnější a byla jsem připravena se usadit a už neriskovat. Dne 18. října 1985 jsem symbolizovala své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Netušila jsem, jak brzo bude můj život viset na vlásku.

Opět chci zemřít

Několik měsíců nato — večer 22. března 1986 — jsem před domem vyndávala z auta prádlo, které jsem si přivezla z prádelny. Vtom se přiřítilo auto, srazilo mě a táhlo mě za sebou asi třicet metrů. Řidič z místa nehody ujel. I když jsem utrpěla poranění hlavy, byla jsem celou dobu při vědomí.

Ležela jsem tváří k zemi uprostřed temné ulice a myslela jsem jen na to, že mě přejede další auto. Bolest byla strašná, větší, než jsem mohla snést. A tak jsem se k Jehovovi modlila, aby mě nechal zemřít. (Job 14:13) Objevila se nějaká žena a náhodou to byla zdravotní sestra. Požádala jsem ji, aby mi upravila polohu nohou; měla jsem je rozdrcené. Udělala to a také udělala z části svého oblečení škrtidlo, kterým zastavila krvácení z několikanásobné zlomeniny na jedné noze. Moje boty byly nalezeny o blok dál a byly plné krve.

Kolemjdoucí si neuvědomovali, že jsem byla chodec, a stále se mě ptali, kde je moje auto. Nevěděla jsem, jak daleko jsem byla vlečena, a myslela jsem si, že jsem stále vedle něj. Když dorazili zdravotníci, mysleli si, že zemřu. Zavolali proto kriminální policii, protože smrt způsobená při dopravní nehodě může být považována za hrdelní zločin. Řidič byl nakonec dopaden. Bylo to jako v detektivce. Kordón policistů uzavřel okolí, a moje auto bylo zabaveno jako doličný předmět. Oboje dveře na jedné straně byly utrženy.

V krizi

Mezitím jsem dorazila na místní traumatologii a neustále jsem dokonce i skrz kyslíkovou masku opakovala: „Nechci krev, nechci krev. Jsem svědek Jehovův!“ Poslední, na co si pamatuji, bylo, že mi zdravotní sestra ohromnými nůžkami rozstřihla na zádech šaty a z týmu traumatologů se ozývaly rychlé povely.

Když jsem se probrala, divila jsem se, že žiji. Probírala jsem se, a zase jsem upadala do bezvědomí. Pokaždé, když jsem se probudila, žádala jsem svou rodinu, aby se spojili s manželským párem, který se mnou studoval Bibli. Naši byli nešťastní, že jsem se stala svědkem, a tak je příhodně „zapomínali“ informovat. Ale já jsem trvala na svém — bylo to to první, na co jsem se ptala, kdykoli jsem otevřela oči. Moje vytrvalost se nakonec vyplatila, a když jsem se jednoho dne probudila, byli tam. Byla to velká úleva. Svědkové vědí, kde jsem.

Moje radost však neměla dlouhé trvání, protože můj krevní obraz se začal zhoršovat a měla jsem vysokou horečku. Kosti podezřelé z toho, že vyvolaly infekci, byly odstraněny a do nohy mi byly dány čtyři tyče. Brzy se však horečka vrátila a noha mi zčernala. Dostala jsem gangrénu a k mému přežití byla nutná amputace.

Nátlak, abych přijala krev

Můj krevní obraz se prudce zhoršil, a tak se považovalo za nemožné provést operaci bez transfúze. Lékaři, ošetřovatelky, členové rodiny i staří přátelé byli povoláni, aby na mě vyvíjeli nátlak. Pak se začalo u mých dveří šeptat. Zaslechla jsem, že lékaři něco plánují, ale nepochopila jsem, co. Naštěstí jedna svědkyně, která mě přišla navštívit, zaslechla, že mi chtějí transfúzi vnutit. Ihned se spojila s křesťanskými staršími v místním sboru a ti mi přišli na pomoc.

Byl povolán psychiatr, aby ohodnotil můj duševní stav. Jasným záměrem bylo, aby mě prohlásil za nesvéprávnou, a tak by byl důvod nerespektovat má přání. Tento plán selhal. Potom přišel duchovní, který sám transfúzi přijal, a přesvědčoval mě, že přijetí krve je v pořádku. Nakonec se moje rodina snažila získat soudní příkaz vnutit mi krev.

Asi ve dvě hodiny ráno vpochodovali do mého pokoje lékaři, zapisovatelka, soudní úředník, právní zástupci nemocnice a soudce. Zasedal soud. Nevěděla jsem o tom předem, neměla jsem Bibli, neměla jsem žádného právního zástupce a měla jsem v sobě silnou dávku léků proti bolesti. Jaký byl výsledek zasedání? Soudce soudní příkaz nevydal a řekl, že na něho ryzost svědků Jehovových zapůsobila ještě více než kdy dříve.

Nemocnice v Camdenu ve státě New Jersey svolila, že mě přijme. Vedení nemocnice v New Yorku zuřilo, a tak mi odepřeli veškerou léčbu a nedávali mi ani léky proti bolesti. Také nedovolili, aby na nemocničním pozemku přistál vrtulník, který mě měl převézt do nemocnice v New Jersey. Díky Bohu jsem převoz sanitkou přežila. Když jsme přijeli, slyšela jsem slova, která jsem uvedla na začátku tohoto článku: „Uvědomujete si, že zemřete, viďte?“

Úspěšná operace

Byla jsem tak slabá, že mi zdravotní sestra musela pomoci zakřížkovat něco na formuláři, kterým se lékařům uděluje souhlas s operací. Museli mi amputovat pravou nohu nad kolenem. Potom mi hemoglobin klesl pod 2 a lékaři se obávali, že budu mít vážně poškozený mozek. To proto, že nedostali odpověď, když mi do ucha křičeli „Virginie, Virginie“, jméno, které bylo v mém přijímacím listě. Když jsem ale o něco později zaslechla tichý šepot „Ginger, Ginger,“ otevřela jsem oči a spatřila muže, kterého jsem nikdy předtím neviděla.

Bill Turpin byl z jednoho ze sborů svědků Jehovových v New Jersey. Od svědků v New Yorku se dozvěděl moji přezdívku Ginger — tak mi říkali celý život. Dával mi takové otázky, na které jsem mohla odpovídat mrkáním. Byla jsem totiž na respirátoru a nemohla jsem vůbec mluvit. „Chceš, abych se tě pokoušel navštěvovat,“ zeptal se, „a abych o tobě řekl svědkům v New Yorku?“ Mrkala jsem, jak nejvíc jsem mohla! Bratr Turpin se do mého pokoje tajně vkradl, protože moje rodina prohlásila, že mě nesmějí navštěvovat žádní svědkové.

Po šesti měsících v nemocnici jsem stále mohla dělat jen základní denní činnosti, například jíst a čistit si zuby. Nakonec jsem dostala protézu a chodítko, takže jsem mohla trochu chodit. Když jsem v září 1986 z nemocnice odešla a vrátila se do svého bytu, zůstala se mnou dalších asi šest měsíců ošetřovatelka, aby mi pomáhala.

Pomoc od společenství bratrů

Ještě než jsem se vrátila domů, začala jsem skutečně oceňovat, co znamená být částí křesťanského společenství bratrů. (Marek 10:29, 30) Bratři a sestry se s láskou starali nejen o mé potřeby tělesné, ale také o mé potřeby duchovní. S jejich láskyplnou pomocí jsem mohla zase chodit na křesťanská shromáždění, a časem se dokonce účastnit i takzvané pomocné průkopnické služby.

K překvapení mého advokáta byl soudní spor s řidičem auta vyřízen během několika měsíců, i když obvykle trvá nejméně pět let, než se taková věc vůbec dostane do soupisu soudních případů k projednání. Díky finančnímu vypořádání jsem se mohla přestěhovat do dostupnějšího domu. Kromě toho jsem si koupila dodávku vybavenou zvedákem pro invalidní vozík a ručním ovládáním. Tak jsem v roce 1988 vstoupila do pravidelné průkopnické služby, při které je každý rok potřeba strávit ve službě nejméně 1 000 hodin. Během těch let jsem propracovávala obvody ve státech Severní Dakota, Alabama a Kentucky. Ve své dodávce jsem ujela přes 150 000 kilometrů a většinu z nich v křesťanské službě.

Mám mnoho zábavných zážitků z jízd na své elektrické tříkolce. Dvakrát jsem ji převrhla, když jsem pracovala s manželkou cestujícího dozorce. Jednou, to bylo v Alabamě, jsem se mylně domnívala, že s tímto vozidlem mohu přeskočit potůček, a skončila jsem na zemi, obalená bahnem. Udržela jsem si však smysl pro humor a nebrala se příliš vážně a to mi pomohlo dívat se na to z té lepší stránky.

Jistá naděje mě drží nad vodou

Někdy jsou moje zdravotní problémy téměř nezvladatelné. Před několika lety jsem musela dvakrát přerušit průkopnickou službu, protože se zdálo, že bude nutné amputovat i druhou nohu. Ztráta druhé nohy mi hrozí stále a posledních pět let jsem zcela závislá na invalidním vozíku. V roce 1994 jsem si zlomila ruku. Potřebovala jsem pomoc při koupání, oblékání, vaření a uklízení a všude jsem musela mít dopravu. Avšak díky pomoci bratrů jsem navzdory této překážce mohla pokračovat v průkopnické službě.

V životě jsem hledala to, co mi připadalo napínavé, ale nyní si uvědomuji, že ta nejvíc vzrušující doba teprve přijde. Díky svému přesvědčení, že Bůh ve svém novém světě, který se rychle blíží, vyléčí všechny neduhy, jsem dnes ráda, že žiji. (Izajáš 35:4–6) Těším se na to, že v tom novém světě budu plavat s velrybami a delfíny, podnikat výpravy do hor se lvicí a lvíčaty a dělat něco tak prostého jako procházet se na pláži. Mám radost, když si představuji, jak na rajské zemi dělám všechny ty věci, k nimž nás Bůh stvořil. (Vyprávěla Ginger Klaussová.)

[Obrázek na straně 21]

Když bylo součástí mého života hazardní hraní

[Obrázek na straně 23]

Boží sliby mě drží nad vodou