Africké bubny — Opravdu mluví?

Od dopisovatele Probuďte se! v Nigérii

BĚHEM své cesty po proudu řeky Kongo v letech 1876 až 1877 neměl cestovatel Henry Stanley mnoho příležitostí přemýšlet o kladech místního bubnování. Pro něj a pro ty, kdo cestovali s ním, se poselství bubnů dalo shrnout obvykle do jediného slova: válka. Temné dunění, které slyšeli, znamenalo, že je brzy napadnou bojechtiví válečníci ozbrojení oštěpy.

Až později, v pokojnějších dobách, se Stanley dozvěděl, že bubny mohou vyjádřit mnohem víc než jen volání do zbraně. O jedné etnické skupině žijící podél Konga napsal Stanley toto: „Ještě si neosvojili elektrickou signalizaci, ale mají komunikační systém, který je stejně účinný. Když bijí na různá místa svých ohromných bubnů, vyjadřují se jazykem, který je pro zasvěcence stejně srozumitelný jako běžná řeč.“ Stanley si uvědomoval, že bubeník vysílá daleko víc než jen signál polnice nebo sirény; bubny mohly sdělovat konkrétní zprávy.

Takové zprávy se mohly předávat z vesnice do vesnice. Některé bubny byly slyšet na vzdálenost osmi až jedenácti kilometrů, zvlášť pokud se na ně bubnovalo v noci z plovoucího voru nebo z vrcholku kopce. Vzdálení bubeníci naslouchali, porozuměli a předali zprávy dál. Anglický cestovatel A. B. Lloyd v roce 1899 napsal: „Bylo mi řečeno, že do vzdálenosti přes 160 kilometrů, vesnici od vesnice, se dá zpráva poslat za necelé dvě hodiny. Docela věřím, že se to dá dokázat za mnohem kratší dobu.“

Ještě hluboko ve 20. století měly bubny v přenosu informací důležitou úlohu. Kniha Musical Instruments of Africa (Africké hudební nástroje), která vyšla v roce 1965, uvádí: „Mluvící bubny se používají jako telefony a telegrafy. Posílají se všemožné zprávy — oznámení o narození, úmrtí či uzavření manželství, o sportovních událostech, tancích a obřadech souvisejících s nastoupením do úřadu, vládní zprávy a zprávy o válce. Někdy se pomocí bubnů šíří klepy nebo vtipy.“

Ale jak se dá pomocí bubnů komunikovat? V Evropě i jinde se zprávy posílaly pomocí elektrických impulsů po telegrafních linkách. Každé písmeno abecedy mělo svůj vlastní kód, takže slova a věty se mohly hláskovat písmeno po písmeni. Lidé ve střední Africe však nemají psaný jazyk, a tak bubny slova nehláskují. Afričtí bubeníci používají jiný systém.

Řeč bubnů

Klíč k pochopení, jak je možné pomocí bubnů komunikovat, je v samotných afrických jazycích. Mnoho jazyků střední a západní Afriky je v podstatě bitonálních — každá slabika každého mluveného slova má jeden ze dvou základních tónů; buď vysoký, nebo hluboký. Změna v tónu mění význam slova. Vezměme například slovo lisaka ze zairského jazyka kele. Když všechny tři slabiky vyslovíme hlubokým tónem, pak to slovo znamená „louže“ nebo „bahno“, při výslovnosti slabik hluboká-hluboká-vysoká znamená „slib“ a při intonaci hluboká-vysoká-vysoká znamená „jed“.

Africké štěrbinové bubny, které se pro přenos zpráv používají, vydávají také dva tóny, vysoký a hluboký. Když zprávu vysílají bubny potažené zvířecí kůží, používají se v párech. Jeden buben vydává vysoký tón a ten druhý zase hluboký. Tak zručný bubeník komunikuje napodobováním tonálního vzoru slov, jež tvoří mluvený jazyk. Kniha Talking Drums of Africa (Africké mluvící bubny) uvádí: „Takzvaný jazyk bubnů je v podstatě týž jako mluvený jazyk kmene.“

Ovšem bitonální jazyk má obvykle mnoho slov se stejnými tóny a slabikami. Například v jazyce kele je asi 130 podstatných jmen, která mají tentýž tónový vzor (vysoká-vysoká) jako sango (otec). Více než 200 jich má stejný vzor (hluboká-vysoká) jako nyango (matka). Aby nedošlo k záměně, uvádějí bubeníci kontext takových slov. Zařadí je do krátké, známé fráze, která obsahuje takovou variaci, aby posluchači umožnila porozumět sdělení.

Mluvení pomocí štěrbinových bubnů

Jedním typem mluvících bubnů je dřevěný štěrbinový buben. (Viz obrázek na straně 23.) Tyto bubny se vyrábějí tak, že se do kusu kmene vydlabe dutina. Na žádném konci není kůže. Buben na fotografii má dvě štěrbiny, ale mnohé mají jen jednu dlouhou štěrbinu. Úder na jeden okraj štěrbiny vytváří vysoký tón, úderem na druhý okraj vzniká hluboký tón. Štěrbinové bubny jsou dlouhé obvykle asi jeden metr, mohou však být jen půlmetrové, nebo až dvoumetrové. Jejich průměr může mít dvacet centimetrů až jeden metr.

Štěrbinové bubny se nepoužívaly pouze k posílání zpráv z jedné vesnice do druhé. Kamerunec Francis Bebey popsal roli těchto bubnů v soutěžích v zápase. Když se dva soupeřící týmy připravovaly, že se setkají na návsi, přeborníci tančili do rytmu štěrbinových bubnů, jež je opěvovaly. Buben jedné strany třeba hlásal: „Šampióne, setkal ses vůbec někdy se sobě rovným? Kdo se ti může postavit, řekni nám, kdo? Tito ubozí tvorové . . . si myslí, že tě mohou porazit s pomocí nějakého chudáka, kterého nazývají šampiónem . . . , ale tebe nemůže porazit vůbec nikdo.“ Hudebníci v táboře soupeře toto dobrosrdečné popichování pochopili a rychle vybubnovali známé rčení: „Malá opička . . . malá opička . . . chce vylézt na strom, ale každý si myslí, že spadne. Ale ta malá opička je neústupná, nespadne ze stromu, vyleze až na vršek, ta malá opička.“ Bubny bavily přihlížející během celé soutěže.

Bubny, které mluví ze všech nejlépe

Jsou bubny, které jdou ještě o krok dále. Buben, který vidíte na obrázku vpravo, se jmenuje dundun; je to slavný jorubský mluvící buben z Nigérie. Má tvar přesýpacích hodin a na každém konci má membránu z tenké, vyčiněné kozí kůže. Membrány jsou spojeny koženými řemínky. Když se řemínky stisknou, napětí membrán vzroste. Buben tak může vydávat tóny v rozsahu jedné oktávy, nebo i větším. Na tento buben se bubnuje zakřivenou paličkou. Zdatný bubeník může změnou výšky a rytmu napodobovat intonaci lidského hlasu. Bubeníci tak mohou „konverzovat“ s jinými bubeníky, kteří umí tlumočit a hrát jazyk bubnů.

Pozoruhodnou schopnost komunikovat pomocí bubnů projevili v květnu 1976 dvorní hudebníci jorubského náčelníka. Dobrovolníci z publika pošeptali hlavnímu bubeníkovi řadu příkazů a on je vybubnoval jinému hudebníkovi, který byl daleko od nádvoří. Hudebník zareagoval na předané příkazy, přesunul se z jednoho místa na druhé a provedl všechno, o co byl požádán.

Naučit se posílat bubnované zprávy není snadné. I. Laoye poznamenal: „Jorubské bubnování je složité a náročné umění a vyžaduje mnoho let studia. Od bubeníka se nevyžaduje jen velká manuální zručnost a smysl pro rytmus, ale také dobrá znalost poezie a historie města.“

V posledních desetiletích nemluví africké bubny tak často jako dříve, avšak nadále mají důležitou úlohu v hudbě. Kniha Musical Instruments of Africa říká: „Naučit se hrát zprávy na buben je velmi obtížné, proto se toto umění z Afriky rychle vytrácí.“ Odborník na média Robert Nicholls k tomu dodává: „Ty ohromné bubny z minulosti, jejichž hlas se donesl na vzdálenost několika kilometrů a jejichž jedinou funkcí bylo předávat zprávy, neodvratně směřují k vyhynutí.“ Většině lidí dnes připadá pohodlnější zvednout telefon.

[Obrázek na straně 23]

Štěrbinový buben

[Obrázek na straně 23]

Jorubský mluvící buben