Zívání divočiny

Když někdo na veřejnosti zívá, lidé si možná pomyslí, že je nezdvořilý — nebo alespoň že se velmi nudí. Bez ohledu na to, jaká jsou pravidla etikety, zívání ve skutečnosti slouží docela dobrému účelu. Zívání je bezděčné nadechnutí. Obvykle zíváme večer, když jsme unaveni po celodenní činnosti, nebo ráno po probuzení. Pořádným zívnutím si zvýšíme přísun kyslíku a na chvíli nás to občerství; bývá to část procesu probouzení.

Ale věděli jste, že zívají i zvířata, i když ne vždy kvůli lepšímu přísunu vzduchu? Důvod, proč to dělají, je často fascinující. Například opice někdy zíváním komunikují. Dokořán otevřená ústa a vyceněné zuby jsou varováním pro soka nebo pro případného dravce. Zpráva zní: ‚Když kousnu, bolí to. Zachovávej patřičný odstup!‘

Také dravé kočky z afrických plání byly často pozorovány, jak se protahují a zívají, než začnou lovit. Stejně jako u lidí i u těchto koček má zívání fyziologickou funkci — přivádí více vzduchu do plic. Tak se zvýší hladina kyslíku v krvi a srdce jej žene do ostatních částí těla. Tím je okamžitě opatřena energie pro krátké a rychlé pronásledování.

Při zívání byly přistiženy dokonce i ryby! Kniha Inside the Animal World (Uprostřed světa zvířat) o rybách říká, že někdy „je jejich zívání předehrou k rychlému pohybu. . . . Ryba může zívat také tehdy, je-li rozrušená nebo když vidí nepřítele či potravu — kdykoli, kdy je nutné rychle jednat.“

Pravděpodobně nejpůsobivější je zívání hrocha neboli behemota. Tento objemný tvor může svou tlamu otevřít do neuvěřitelných 150 stupňů! Zíváním starý hroší býk ukazuje každému v hroším bazénu, kdo je šéfem. Zívání slouží také jako varování každému vetřelci, který by se snad odvážil vstoupit do jeho říčního teritoria.

Zívání sice není tak dramatické jako řvaní lva, ale zívání ospalé, výhrůžné či jen dodávající energii slouží užitečné věci. Je to jen další příklad úžasné kreativity Tvůrce živočišné říše.