Křížové výpravy — ‚Tragická iluze‘

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V ITÁLII

ASI PŘED devíti sty lety, v roce 1096, se chystala první křížová výprava. Kdybyste tehdy žili v západní Evropě, možná byste byli svědky velkých přesunů mužů, vozů, koní i lodí. Vše směřovalo do Jeruzaléma, Svatého města, které bylo od 7. století n. l. pod nadvládou muslimů.

To byla první z křížových výprav. Podle mnoha historiků bylo těch velkých křížových výprav celkem osm. Jsou to jizvy na dějinách vztahů mezi Východem a Západem, protože je provázely masakry a krutosti páchané ve jménu Boha a Krista. Poslední velká křížová výprava začala o 174 let později, v roce 1270.

Výpravám se říká „křížové“ proto, že členové mnoha výprav měli na oděvu vyšitý kříž.

Příčiny

Proklamovaným cílem křížových výprav bylo dobýt Jeruzalém a takzvaný Boží hrob z rukou muslimů, ale jejich příčiny byly hlubší. Až na několik incidentů byly vztahy mezi vyznavači křesťanství, kteří žili na Středním východě, a muslimy poměrně pokojné. Významným faktorem, jenž vedl ke křížovým výpravám, bylo bouřlivé politické, hospodářské i náboženské klima v Evropě.

V 11. století byly ve snaze zvýšit produkci potravin zpřístupněny nové venkovské oblasti. Města se těšila z nového života a počet obyvatel rostl. Avšak když hladomor mnoho venkovanů ožebračil a vehnal do měst, čekala na ně nezaměstnanost a bída. Pak často vznikaly vzpoury.

Na vrcholku sociální hierarchie byly početní feudálové. Tito profesionální válečníci chtěli využít politického vakua, jež nastalo rozpadem říše Karla Velikého, a chtěli dobýt nová území.

Bouřlivé období prožívala i římská církev. V roce 1054 přišla o nadvládu nad východní církví a navíc bylo mnoho duchovních obviňováno z nemravnosti a z vměšování se do politiky.

Výzva v Clermontu

V takovém ovzduší vyhlásil papež Urban II. první křížovou výpravu. V jeho očích by vojenská akce na dobytí Jeruzaléma a Palestiny posloužila několika účelům. Upevnila by jednotu západního křesťanstva a utvrdila by výsadní postavení katolické církve. Také by poskytla ventil pro neustálé spory mezi horními třídami společnosti. Jejich příslušníci by výměnou za náboženské a především ekonomické výhody použili svou válečnickou zdatnost pro „ušlechtilé“ cíle a stali by se ozbrojenou paží církve.

Dne 27. listopadu 1095, před koncilem ve francouzském Clermontu, přednesl Urban svou výzvu. Církev vykreslila své nepřátele temnými barvami jako ty, kdo si zaslouží božskou odplatu. Foucher de Chartres, kněz, který se první křížové výpravy účastnil, řekl, že k obraně východních „křesťanů“ před muslimy je nutná válka. Těm, kdo zemřou cestou nebo v boji, bylo slíbeno okamžité odpuštění hříchů. Feudální pánové tak mohli přeměnit své bratrovražedné spory ve „svatou“ válku proti „nevěřícím“. Na tomto koncilu se ozvalo zvolání, jež se stalo mottem první křížové výpravy: „Bůh tomu chce!“

Odchod nadvakrát

Jakmile bylo stanoveno datum odchodu na 15. srpna 1096, papež ujistil svou podporou světské pány, jimž byly svěřeny vojenské operace. Církev zaručila ochranu jejich majetku po dobu trvání výpravy. Ti méně bohatí byli nabádáni, aby financovali misi svými dary.

Avšak někteří účastníci vyrazili ještě před stanoveným datem. Byl to nevycvičený a neukázněný dav, v němž byly i ženy a děti. Říkalo se jim pauperes Christi (Kristovi chudí). Jejich cílem byl Jeruzalém. Vedli je podněcovatelé, z nichž snad nejproslulejší byl Petr z Amiensu — mnich, který začal kázat mezi lůzou ke konci roku 1095.

Podle středověkého kronikáře Alberta z Aix cestoval Petr do Jeruzaléma již nějakou dobu předtím. Jedné noci prý měl vidění, v němž ho Kristus vybízel, aby šel k jeruzalémskému patriarchovi, jenž mu dá doporučující dopis, a aby ten dopis přinesl zpět na Západ. Albert uvádí, že se ten sen splnil. Když dostal dopis, vydal se Petr do Říma a tam se setkal s papežem. Albertova zpráva směšuje skutečnost s fantazií, nicméně údajné sny, vidění a dopisy byly při vedení mas mocným nástrojem.

Tlupa, jež se shromáždila kolem Petra z Amiensu, vyrazila z Kolína nad Rýnem 20. dubna 1096. Tito pauperes neměli prostředky na cestování po moři, a tak museli podniknout dalekou cestu pěšky nebo na rozpadajících se vozech. Téměř okamžitě po odchodu se octli bez jídla i beze zbraní, a proto začali olupovat místní obyvatelstvo, které bylo příchodem tohoto neukázněného davu „vojáků Kristových“ zaskočeno.

První, kdo se s nimi dostali do konfliktu, byli evropští Židé, obviňovaní z toho, že půjčují peníze na podplácení biskupů. Následovníci Petra z Amiensu páchali na Židech zvěrstva, například v Rouenu a v Kolíně nad Rýnem, v místě, odkud vycházeli. Albert z Aix uvádí, že když Židé v Mohuči „viděli, že křesťané nešetří ani jejich maličké a nemají s nikým slitování, vrhli se na své bratry, manželky, matky a sestry a vzájemně se povraždili. Nejdrásavější bylo to, že matky podřezávaly hrdlo svým kojencům nebo je probodávaly. Raději je zabily vlastní rukou, než aby je nechaly zabít zbraněmi neobřezanců.“

Podobné příhody se opakovaly cestou na Balkán, když dav směřoval do Malé Asie. Jakmile se dav dostal do Konstantinopole, chtěl císař Alexius I. předejít dalším takovým nepokojům, a proto těmto pauperes usnadnil přechod na asijské pobřeží. Tam bylo mnoho žen a dětí a také nemocných a letitých lidí pobito muslimskými vojsky. Jen několika přežijícím se podařilo vrátit se do Konstantinopole.

Mezitím, v létě 1096, vyrazila vycvičená vojska, jimž veleli tehdejší slavní vojevůdci. Neuspořádaný předčasný odchod pauperes dělal papeži Urbanovi starosti, a proto udělal opatření, která měla přesun lidí na Východ regulovat. Ti, kdo se dali na cestu nyní, museli prokázat, že mají dostatek prostředků k obživě. Cílem bylo omezit účast žen, dětí a letitých lidí a také chudých.

Dobývání a jiné masakry

Když se vojska, rytíři a přežijící pauperes setkali v Konstantinopoli, vydali se ke svému cíli. Opět se ve jménu Boha páchaly násilnosti. Kronikář Petrus Tudebodus vypráví, že při obléhání Antiochie křižáci nejprve své nepřátele povraždili a pak „naházeli všechny mrtvoly do hromadného hrobu a jejich uťaté hlavy přivezli zpět do [svého] tábora, aby je spočítali. Výjimkou byly hlavy naložené na čtyři koně, kteří byli posláni na pobřeží vyslancům babylónského emíra.“

Dne 15. července 1099 podlehl křižákům i Jeruzalém. Raimund z Aguilers vypráví: „Odehrávalo se strašné divadlo. Někteří [nepřátelé], ti šťastnější, byli sťati, jiní padali z hradeb probodáni šípy; mnozí uhořeli v plamenech. V ulicích a na náměstích města byly vidět hromady uťatých hlav, rukou a nohou.“ Křižáci se však opět snažili násilí ospravedlnit náboženskými záminkami.

Konec iluze

Díky tomuto vítězství vzniklo Jeruzalémské království. Jeho situace byla velmi svízelná, protože mezi feudály, kteří se usadili na Východě, brzy vznikla řevnivost. Mezitím se muslimové vojensky vzchopili a rozhodně neměli v úmyslu se palestinského území vzdát.

Časem byly vypraveny další křížové výpravy. Ta poslední se konala v roce 1270. Utrpěné porážky však dovedly mnoho lidí k pochybnostem, zda je takové počínání ve jménu náboženství opravdu správné. Říkali si, že kdyby Bůh tyto „svaté“ války skutečně schvaloval, jistě by projevil přízeň těm, kdo tvrdí, že jednají s jeho požehnáním. Přesto se od 13. století církevní právníci snažili, aby takové náboženské války a roli duchovenstva v nich ospravedlnili.

Zápal, který podněcoval první křižáky, vyprchal. Pokračující války nakonec poškozovaly hlavně hospodářské zájmy Západu, a tak se zbraně obrátily proti vnitřním nepřátelům evropského křesťanstva: proti španělským Arabům, „kacířům“ a pohanským národům na severu.

V roce 1291 muslimové dobyli Akko, poslední křižáckou pevnost. Jeruzalém a ‚Boží hrob‘ zůstaly v rukou muslimů. Během dvou století konfliktů převážily nad náboženskými otázkami zájmy hospodářské a politické. Italský historik Franco Cardini uvádí: „Do té doby se křížové výpravy postupně vyvinuly ve složitou politickou a ekonomickou operaci, v boj o moc, jehož se účastnili biskupové, opati, králové, výběrčí almužen i bankéři. V této hře . . . ztratil Ježíšův hrob na důležitosti.“ Cardini také říká: „Historie křížových výprav je historií největší chyby, nejkomplexnějšího podvodu, nejtragičtější a v určitém smyslu nejsměšnější iluze celého křesťanstva.“

Nepoučili se

Křížové výpravy a jejich neúspěch by měly sloužit jako poučení, že ekonomická chamtivost a touha po politickém významu může vést k fanatismu a masakrům. Ale toto poučení bylo opominuto. Dokladem toho jsou mnohé konflikty, jež dále poskvrňují krví mnoho částí naší planety. V nich náboženství často slouží jako zástěrka pro ohavnosti.

Nebude to však nadlouho. Duch, který podněcoval ke křížovým výpravám a který nadále podněcuje k novodobým „svatým“ válkám, velmi brzy pomine spolu s veškerým falešným náboženstvím a s celým systémem, jenž je ovládán Satanem. (Žalm 46:8, 9; 1. Jana 5:19; Zjevení 18:4, 5, 24)

[Podpisek obrázku na straně 12]

The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck

[Obrázky na straně 15]

Nahoře: Židovský hřbitov v německém Wormsu — připomínka masakru při první křížové výpravě

Vlevo: Kamenná hlava křižáka

Dále vlevo: Erb slavné křižácké rodiny

[Podpisek]

Erb a hlava: Israel Antiquities Authority; fotografie: Israel Museum, Jeruzalém