Proč jsou děti dobrými vojáky
ZABIL JSI NĚKOHO? „Ne.“
MĚL JSI STŘELNOU ZBRAŇ? „Ano.“
MÍŘIL JSI TOU ZBRANÍ? „Ano.“
VYSTŘELIL JSI? „Ano.“
CO SE STALO? „Prostě padli na zem.“ — (World Press Review, leden 1996)
TENTO děsivý rozhovor mezi sociálním pracovníkem a dětským vojákem v Africe ukazuje, s jakým zmatkem mladá mysl zápasí, aby se vyrovnala s minulostí.
V posledních letech se ve dvaceti pěti zemích podílely na bojích děti mladší šestnácti let. Jen v roce 1988 se aktivně zúčastnilo válek asi 200 000 dětí. Byly využívány dospělými, a proto i dětští bojovníci patří mezi oběti.
Jakou mají cenu jako vojáci
V minulosti, když armády bojovaly oštěpy a meči, nemělo dítě v boji proti dospělému, který byl vybaven stejnou zbraní, téměř žádnou šanci. Ale dnes je éra lehkých zbraní. Dítě vyzbrojené například sovětským samopalem AK-47 nebo americkou automatickou puškou M16 je dnes rovnocenným soupeřem dospělého.
Tyto zbraně jsou nejen lehké, ale také se snadno používají a udržují. Rozebrat a zase sestavit AK-47 dokáže desetileté dítě. Kromě toho, těchto zbraní je hodně. Samopalů AK-47 bylo prodáno asi 55 milionů. V jedné africké zemi se prodávají za pouhých šest dolarů. Hojné a levné jsou i pušky M16.
Děti jsou schopné používat automatické zbraně, ale dobrými vojáky jsou i z jiných důvodů. Nevyžadují plat a málokdy zběhnou. Navíc mají silnou touhu zalíbit se svým představeným. Jejich smysl pro to, co je správné a co špatné, je zastíněn touhou, aby byly přijímány jakoukoli osvobozeneckou armádou nebo partyzánskou skupinou, která se stane jejich „rodinou“.
Mnoho dětí také nemá strach. Jeden vojenský pozorovatel v západní Africe řekl: „Zdá se, že [děti] na smrt nepohlížejí stejně jako starší vojáci, a proto je u nich méně pravděpodobné, že se v beznadějných situacích vzdají.“ Jeden liberijský chlapec, kterému přezdívali „kapitán Zabíjecí stroj“, se chlubil: „Když se velcí muži otočili a utíkali, my malí jsme zůstali a bojovali.“
Je ironií, že tito chlapci, ačkoli jsou dobrými vojáky, jsou obvykle považováni za ty nejsnáze postradatelné. Během jedné války na Středním východě dostaly roty dětských vojáků příkaz, aby šly jako první přes minová pole.
Odvod a výcvik
Některé děti vstoupí do armády nebo se připojí k povstaleckým hnutím proto, že touží po dobrodružství. Také když hrozí nebezpečí a rodiny jsou rozprášené, nabízí vojenská jednotka pocit bezpečí a stává se náhradní rodinou. Zpráva Dětského fondu OSN říká: „Děti, které vyrostly uprostřed násilí, se na násilí dívají jako na trvalý způsob života. Jsou samy, osiřelé, vyděšené, znuděné a frustrované, a tak se často nakonec rozhodnou, že budou bojovat.“
Jiné děti vstupují do armády proto, že podle všeho nemají lepší volbu. Když je málo potravin a hrozí nebezpečí, může se někdy zdát, že vstoupit do armády je jediný způsob, jak přežít.
V některých případech se snad děti považují za bojovníky za sociální spravedlnost, náboženskou víru nebo kulturní identitu. Například v Peru procházely děti, které byly nuceny přidat se k partyzánským tlupám, dlouhými obdobími politického školení. Mnohdy to však nebývá potřeba. Brian Milne, sociální antropolog, který se zabýval dětskými vojáky v jihovýchodní Asii, řekl: „Děti nemají žádné učení nebo ideologii. Jsou prostě tou či onou stranou navedeny a použity.“
Jiné děti jsou ke vstupu do vojska nuceny. V některých afrických válkách útočily vojenské oddíly na vesnice, aby se zmocnily dětí. Ty musely přihlížet mučení a popravě vlastní rodiny, nebo se na tom dokonce musely podílet. Někdy byly nuceny své rodiče zastřelit nebo je podřezat. Chlapci byli nejprve sami takto terorizováni a pak byli vedeni k tomu, aby terorizovali druhé. Tito zbrutalizovaní mladíci pak často páchali krutosti, nad nimiž by zaváhali i ostřílení dospělí vojáci.
Návrat k normálnímu životu
Pro takové děti není snadné, aby se přizpůsobily životu bez násilí. Ředitel dětského centra v jedné západoafrické zemi řekl: „Děti, kterými jsme se zabývali, byly všechny v určité míře traumatizovány. Znásilňovaly, zabíjely a mučily. Většina z nich dostávala alkohol a drogy, hlavně marihuanu, ale někdy i heroin. . . . Dovedete si představit, jak hrozné účinky mají tyto věci na mysl dětí, z nichž některým je teprve osm nebo devět let.“
Stejná situace je v sousední Libérii, kde desetitisíce dětí strávily dětství tím, že terorizovaly venkov. Pro mladistvé majory a generály není snadné vzdát se svého postavení a moci, kterou jim dává AK-47. Jeden obyvatel Somálska říká: „Jestliže máte zbraň, máte život. Není zbraň, není život.“
Dětští bojovníci se často nemohou vrátit domů kvůli odvetě nebo kvůli tomu, že je jejich rodina odmítá. Jeden dětský poradce v Libérii řekl: „Matky nám řeknou: ‚Nechte si ho. Nechceme mít toho netvora v domě.‘ “
Mnoho dětí se sice pokojnému životu přizpůsobilo, ale potřebovaly k tomu hodně lásky, podpory a pochopení od lidí ve svém okolí. Není to snadné ani pro děti, ani pro jejich rodiny. Jeden sociální pracovník v Mosambiku vysvětluje: „Srovnejte život člověka, který si může vzít, co chce, a říkat druhým, co mají dělat, s životem člověka, který se vrátí do vesnice. Zvlášť když je mu sedmnáct a neumí číst a nemá žádné dovednosti. Je odkázán k životu v nudě. Je pro něj pěkně těžké vrátit se a znovu připustit, aby jemu lidé říkali, co má dělat, a znovu začít chodit do první třídy.“
[Rámeček a obrázek na straně 5]
Třináctiletý Anwar žije v Afghánistánu. Účastnil se bojů šestkrát a během sedmého boje poprvé zabíjel. Zastřelil zblízka dva vojáky a pak je udeřil pažbou své pušky, aby se ujistil, že jsou mrtví. Když byl dotázán, jak se při tom cítil, zdálo se, že ho ta otázka uvedla do rozpaků. „Byl jsem rád, protože jsem je zabil,“ řekl.
Během téhož boje zajali Anwarovi spolubojovníci čtyři nepřátelské vojáky, kteří pak byli svázáni, byly jim zavázány oči a pak byli zastřeleni. Co si o tom myslel Anwar? Tento mladý bojovník zvedl obočí a pomalu, uváženě odpověděl, jako by mluvil k nějakému hlupákovi: „Byl jsem rád.“
[Rámeček a obrázek na straně 6]
Jeden vězeň v západní Africe, který měl být propuštěn, měl na rukou pouta. Vojenský velitel však od nich ztratil klíče. Problém vyřešil tak, že nařídil malému vojákovi, aby tomu vězni usekl ruce. „Ve snech stále slyším křik toho muže,“ říká chlapec. „Pokaždé, když si na něho vzpomenu, lituji toho.“