Když dětství je děsivým snem

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! VE ŠPANĚLSKU

V dnešní den — běžný den devadesátých let — bude dvě stě tisíc dětí bojovat v partyzánských válkách, sto miliónů dětí školního věku nepůjde do školy, sto padesát miliónů dětí půjde spát o hladu, třicet miliónů dětí bude spát na ulici a čtyřicet tisíc dětí zemře.

JESTLIŽE se vám uvedená čísla zdají děsivá, pak tváře, které jsou za nimi, drásají srdce. Následují příběhy pěti dětí, jejichž zoufalá situace nám pomůže pochopit, jaký je význam těchto ponurých statistik.

Dítě jako voják. Mohammadovi v jihozápadní Asii je pouhých třináct let, je už ostříleným vojákem a pamatuje sedm bitev. Než šel do války — ve věku deseti let —, pásl kozy. Nyní ovládá lehký samopal AK–47 a neváhá ho použít. Při jedné srážce zastřelil z bezprostřední blízkosti dva nepřátelské vojáky. Když dostal otázku, co při tom cítil, odpověděl: „Byl jsem rád, že jsem je zabil.“ Děti jsou lepšími vojáky, vysvětluje jeho velitel, „protože nemají strach“.

Dítě jako dělník. Čtyřletý Woodcaby žije na jednom karibském ostrově v domě ze škvárových cihel. Vstává ráno v šest hodin, aby splnil své denní povinnosti: uvařit, přinést vodu a uklidit pánův dům. Nedostává žádnou mzdu a pravděpodobně nikdy nepůjde do školy. Woodcaby říká, že mu rodiče chybí, ale neví, kde jsou. Jeho den končí v půl desáté večer a když to dopadne dobře, neusíná hladový.

Hladové dítě. V africké vesnici Comosawha tráví jedno jedenáctileté děvčátko každý den únavným hledáním ovsíku. Hlízy cibulovitého ovsíku — prakticky všechno, co může na této vyprahlé půdě vyrůst — pomáhají udržet naživu ji i její rodinu. Hlízy se buď vaří, nebo se rozmačkají a pak opékají. Vražedná kombinace sucha a občanské války dovedla venkovany na pokraj vyhladovění.

Dítě bez domova. Edison je jen jedním z tisíců dětí, které ve velkém jihoamerickém městě žijí na ulici. Vydělává si trochu peněz čištěním bot a spolu s dalšími dětmi — které se k sobě tisknou za chladných nocí — spí na chodníku blízko zastávky autobusů. Občas se uchýlí k drobné krádeži, aby si tak zlepšil svůj příjem čističe bot. Dvakrát byl zbit policií a strávil tři měsíce ve vězení. Edison tvrdí, že teď „skoro“ přestal s drogami a čicháním lepidel. Sní o tom, že bude mechanikem, že se vyučí řemeslu.

Smrt dítěte. Je chladné vlhké ráno na hoře Dugen na Středním východě. Dítě zabalené do pohřební látky je uloženo do mělkého hrobu. Zemřelo na průjem — běžnou příčinu smrti malých dětí. Matka je uprchlíkem a během vyčerpávající cesty do bezpečí ztratila mléko. Ze zoufalství krmila své dítě cukrem a vodou, ale voda byla nakažená a dítě zemřelo. Podobně jako 25 000 dalších dětí, které byly pohřbeny stejný den, ani toto dítě nedosáhlo prvního roku svého života.

Znásobeny tisíci, ilustrují tyto tragické zprávy, jaký život mnohé děti mají. Dětství — doba učení a zrání v bezpečí milující rodiny — se pro mnoho dětí stalo děsivým snem, ze kterého se nikdy neprobudí.

Peter Adamson, který vydal zprávu The State of the World’s Children (Situace dětí ve světě), v roce 1990 prohlásil: „Smrt a utrpení v tomto rozsahu prostě již nejsou dále nutné; nejsou proto již dále přijatelné. Lidstvo má možnosti tuto situaci zlepšit, a je proto morální povinností to udělat.“

[Podpisek obrázku na straně 3]

Foto: Godo-Foto