Energie ze sněhu

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V AUSTRÁLII

NA HRANICÍCH států Nový Jižní Wales a Victoria se táhnou Australské Alpy, někdy nazývané ‚střecha Austrálie‘. Jejich součástí jsou Sněžné hory, kde pramení Sněžná řeka. Tento divoký horský terén a jeho houževnatí průkopničtí jezdci inspirovali A. B. (Banjo) Patersona k napsání básně, která byla později zpracována do filmové podoby jako „Muž od Sněžné řeky“.

Nyní jsou však ve zrádných svazích, které sjížděl legendární jezdec, propusti jednoho technologického zázraku — Hydroelektrárenské soustavy Sněžné hory. V roce 1967 ohodnotila Americká společnost inženýrů tuto složitou síť akvaduktů, tunelů, přehrad a elektráren jako „jeden ze sedmi technických divů moderního světa“. Chtěli byste se na tento horský „div“ podívat? Nejprve si ale řekněme, kdo ho postavil a proč.

Žíznivá země

První osadníci, jejichž tužby byly základem pro realizaci Soustavy, na vodní energii kupodivu vůbec nepomysleli. Tito farmáři devatenáctého století, kteří žili v pánvi řek Murray a Darling, nejdůležitější zemědělské oblasti Austrálie, prostě chtěli spolehlivější zdroj vody.

Kde je voda, to věděli — ve Sněžné řece. Ale Sněžná řeka se valila po těch druhých, bujně zelených svazích Alp do Tasmanova moře. Zdálo se, že to je marnotratné mrhání vodou. Kdyby tato chladná, čistá voda mohla být vysoko v horách přesměrována do poněkud nestálých řek Murray a Murrumbidgee, zemědělci by měli pro případ sucha pojistku v hodnotě miliard dolarů. To byl lákavý sen.

V roce 1908 se sen trochu přiblížil uskutečnění, když federální parlament vybral blízkou oblast Canberry za místo australského hlavního města. Budou potřeby tohoto budoucího města pokryty energií vody? Pozornost se znovu upřela ke Sněžným horám.

Byly předloženy a zase zamítnuty různé návrhy — některé na získání vodní energie, jiné na zavlažování. Pak byl v roce 1944 předložen první návrh, který se týkal jak zavlažování, tak získávání vodní energie, a rychle si získal podporu. V roce 1949 federální vláda pověřila Úřad pro hydroelektřinu Sněžných hor úkolem tento duální projekt vypracovat a realizovat.

Ale jak by se mohl mladý, v podstatě zemědělský národ bez odborníků a volné pracovní síly pustit do projektu, který neměl v rozsahu a složitosti obdobu?

Od trosek ke sněhu

Řešením bylo přistěhovalectví. Evropa se stále potácela mezi troskami, nezaměstnaností a bezdomovectvím — následky druhé světové války. A tak ve spolupráci s Organizací spojených národů vyzvala Austrálie všechny Evropany s požadovanými znalostmi, aby se přihlásili k práci na Soustavě.

Desetitisíce pracovníků asi z třiatřiceti zemí opustily trosky Evropy a vydaly se do Austrálie. Tvořili dvě třetiny všech pracovních sil na Soustavě a také navždy změnili složení australského obyvatelstva. Brad Collis ve své knize Snowy píše: „Země s převážně . . . britským obyvatelstvem se téměř přes noc stala jednou z největších pankultur světa.“ Collis dodává: „[Muži] byli posláni do hor — nepřítel i spojenec, utlačovatel i utlačovaný —, aby společně pracovali.“ I když se jako tým nesehráli přes noc, časem se to podařilo.

Život v horách

V počátcích práce na Soustavě byla cesta do Alp pochybným uvítáním. Cestování po ledovatých, blátivých, příkrých a klikatých cestách bylo pomalé a únavné. Některé úseky cesty byly tak příkré a hrozivé, že tam byli zřídka vidět i klokani! Není divu, že podle Collise byl Úřad pro hydroelektřinu „první organizací na světě, která zavedla povinné používání bezpečnostních pásů“.

Ubytování nebylo o nic lepší než cesty — vojenské stany bez podlážky, které přebývaly armádě! Nakonec vysoko v horách vyrostlo jako houby po dešti více než sto táborů a stanových městeček. Jedno z nich, Cabramurra, už není stanovým městečkem, ale vyniká jako nejvýše položené město v Austrálii.

Jistě si umíte představit, že práce a nocování v těchto spartánských, drsných podmínkách vyzkoušelo výdrž člověka až do krajnosti. V zimních vánicích člověk prochladl až na kost, za vysilujících letních veder byl každý pohyb namáhavý a zpocené tváře a záda pokrývaly mraky nesnesitelných much. Jak Evropané ty mouchy nenáviděli!

Ale většina z nich vydržela. Byli houževnatí a zocelení válkou, a také byli rozhodnuti mít ve svém novém životě úspěch. Mnozí z nich si dokonce zamilovali divoký australský buš s jeho podivnými zvířaty a hady a s jeho ptáky, kteří skučí a křičí, místo aby popiskovali a cvrlikali. Časem vyrostly místo stanů skromné domky a přistěhovaly se manželky s dětmi.

Ale co s tolika jazyky? Představte si, jak muži řídí těžké stroje a vrtací soupravy nebo pracují s výbušninami, a přitom se spolu nedokážou dobře domluvit! To byl recept na katastrofu, a tak Úřad zavedl bezplatný kurs angličtiny, který probíhal po pracovní době. Podmínkou pro to, aby si člověk zaměstnání udržel, byla schopnost znát jazyk na určité základní úrovni, a tak nepřekvapovalo, že kursy byly hojně navštěvované.

I přes tolik překážek byla po 25 letech — od roku 1949 do roku 1974 — Soustava dokončena včas, aniž byl překročen rozpočet. Náklady 820 milionů australských dolarů jsou podle dnešních měřítek celkem malé, ale tehdy rozhodně malé nebyly, zvlášť pro stát s pouhými osmi miliony obyvatel, který se stále ještě snažil postavit se po válce na nohy.

Úřad pro hydroelektřinu plánuje na rok 1999 oslavy tohoto úspěchu u příležitosti padesátého výročí zahájení práce na Soustavě. K oslavám bude patřit i to, že se znovu sejdou všichni, kdo na projektu pracovali — pokud bude možné je najít. „Tito lidé pomáhali postavit jeden z technických divů světa a změnili běh australské historie,“ řekl současný šéf úřadu. „Chceme jim poděkovat.“

Rozsah Soustavy a její kapacita

Jak uvádí brožura The Power of Water (Energie vody), „Soustava pracuje na ploše 3 200 čtverečních kilometrů a patří k ní 80 kilometrů akvaduktů, 140 kilometrů tunelů a 16 velkých přehrad“. Tyto přehrady uchovávají 7 000 gigalitrů vody, což je třináctkrát víc, než je kapacita Sydney Harbor, který obsahuje asi 530 gigalitrů. Hlavním rezervoárem je jezero Eucumbene. Sedm elektráren, které produkují až 6 400 gigawatthodin elektrické energie ročně, může poskytnout až 17 procent energie potřebné pro pevninskou část jihovýchodní Austrálie včetně měst Sydney, Melbourne a Canberra.

Turbíny nejsou v provozu 24 hodin denně, ale běží jen ve špičkách, kdy tepelné elektrárny potřebují výpomoc. Vodní energie je pro podporu ve špičkách zvlášť vhodná, protože může na náhlý nárůst poptávky reagovat rychle, během dvou až tří minut. Než zareaguje elektrárna spalující uhlí, trvá to několik hodin.

Jak Soustava Sněžné hory pracuje

Úřad pro hydroelektřinu Sněžných hor uvádí, že Soustava „vyniká jako nejkomplexnější víceúčelový hydroelektrárenský projekt s více rezervoáry, jaký kdy byl na světě vybudován“. Tvoří ji dva integrované komponenty — systém Sněžná řeka-Murray a Sněžná řeka–Tumut.

V systému Sněžná řeka-Murray se tunelem procházejícím skrz pohoří odvádí voda Sněžné řeky z přehradní nádrže Island Bend do přehradní nádrže Geehi, která dostává vodu také z řeky Geehi. Odtud voda padá z výšky 820 metrů ke dvěma elektrárnám na řece Murray. Elektrárna Guthega využívá horní tok Sněžné řeky poblíž hory Kosciusko, nejvyšší hory Austrálie. Z této elektrárny vtéká voda do hlavního systému tunelů na přehradě Island Bend. K pružnosti Soustavy velmi přispívá řada tunelů, kterými voda může téct oběma směry. K nim patří i tunel Island Bend-jezero Eucumbene.

V systému Sněžná řeka-Tumut se voda z jezera Eucumbene, přehrad Tooma, Happy Jack’s a Tumut Pond valí z kopce propustmi a sérií čtyř elektráren a pak je vypuštěna do řeky Tumut, přítoku řeky Murrumbidgee. Tato část se chlubí největší elektrárnou — Tumut 3. Do každé z jejích šesti propustí by se vešel dvoupatrový autobus.

Mimo špičku se v Soustavě také čerpá voda nahoru z jezera Jindabyne do jezera Eucumbene a z místa pod elektrárnou Tumut 3, která je zároveň čerpací stanicí, do nádrže Talbingo. Ale proč plýtvat energií na to, aby se voda čerpala do kopce? Kupodivu kvůli zisku. Čerpadla totiž běží na levnou energii koupenou od tepelných elektráren v době mimo špičku. Ve špičce je voda zase puštěna a takto vyrobená elektřina je se ziskem prodávána do elektrické sítě. Ovšem převážná většina vody — více než 2 000 gigalitrů ročně — je zdarma vpuštěna do západního říčního systému.

Je tato energie čistá?

Ano. Voda totiž neznečišťuje, je to obnovitelný zdroj a neprodukuje žádné zplodiny. Hory nehyzdí žádné komíny a chladicí věže, a tak ty tisíce lidí, kteří v zimě jezdí do této rekreační oblasti lyžovat nebo zde v létě chodí na výlety, možná ani nevědí, že pod nimi vedou různé kanály a že tam pracují elektrárny.

Navíc kdyby se elektřina vyráběná v Soustavě měla vyrábět v tepelných elektrárnách, dostalo by se do atmosféry každý rok dalších pět milionů tun oxidu uhličitého.

Nicméně životní prostředí nezůstalo zcela nedotčeno, zvlášť ne Sněžná řeka. Většina její vody je odváděna jinam, takže ve srovnání s dřívějškem je řeka pouhým potůčkem. Kromě toho velké přehrady Soustavy zatopily některé pastviny a nová úroveň vody znamenala, že městečka Adaminaby a Jindabyne musela být přestěhována.

Na druhé straně, Soustava Sněžné hory je mimořádně spolehlivá. To je v souladu s moudrým výrokem prvního komisaře úřadu: „Dobrá pověst a respekt vzniká z činů, ne z propagandy.“

[Podpisek obrázku na straně 16]

Všechny fotografie na stranách 16–19: Úřad pro hydroelektřinu Sněžných hor

[Obrázek na straně 16]

Letecký pohled na elektrárnu Tumut 3, největší elektrárnu Soustavy Sněžné hory

[Obrázek na straně 18]

Pracovníci museli snášet drsné životní podmínky

[Obrázek na straně 18]

Aby se pracovníci mohli sehrát jako tým, museli se naučit anglicky

[Obrázek na straně 19]

Stavba Soustavy znamenala také ražení tunelů skrz hory