„Zákazník má vždycky pravdu“

VYPRÁVÍ WEI TUNG CHINOVÁ

Manžel mi říkával, abych se nezaplétala s „těmi lidmi od náboženství, kteří chodí po domech“. A tak když k nám svědkové Jehovovi přišli, vždycky jsem řekla, že nemáme zájem. Manžel mi ale také říkal, že „zákazník má vždycky pravdu“, a tak když jedna svědkyně přišla do naší restaurace Červený drak a chtěla se mnou mluvit o svém náboženství, měla jsem pocit, že musím naslouchat.

MŮJ manžel, Tong Y., vlastnil Červeného draka, čínskou restauraci na St. Clair Avenue v Clevelandu ve státě Ohio. Když jsme se vzali, vštěpoval mi tam heslo: „Zákazník má vždycky pravdu.“

T. Y. přišel do Ameriky studovat na newyorské univerzitě. Když v roce 1927 studium dokončil, šel pracovat do restaurace v New Yorku blízko Times Square. Pozoroval, jak lidé jedí u pultíků v bufetech, kde byly omezené možnosti vaření. Dostal tedy nápad, že bude prodávat teplé „chow mein“.

Malá restaurace, kterou si otevřel v Greenwich Village, začala brzy skvěle prosperovat. V roce 1932 přestěhoval svůj podnik do Clevelandu v Ohiu a otevřel Červeného draka, který měl kapacitu dvě stě míst. Jedny clevelandské noviny v září 1932 napsaly: „Tong Y. Chin se nejprve zaměřil na chutě lidí na celém východě a pak vpadl do oblasti Velkých jezer. V Clevelandu vybudoval svou první středozápadní výspu průmyslu čerstvého ‚chow mein‘, z něhož během pěti let udělal podnik s milionovým ročním obratem.“

Než vysvětlím, jak jsme se s T. Y. seznámili, dovolte, abych vám vyprávěla o tom, jak jsem vyrůstala v Číně. To velmi ovlivnilo můj další život.

Chudý původ

K mým prvním vzpomínkám patří to, že jsem se dívala, jak maminka vychází z naší vesničky v Číně a hledá nějakou potravu. Rodiče byli tak chudí, že museli dát několik svých dětí k adopci. Jednou, byly mi jen dva nebo tři roky, se otec vrátil domů a díval se nějak zvláštně. Měla jsem pocit, že se mi stane něco špatného.

Krátce nato mě maminka vzala za ruku a šly jsme po úzké, blátivé cestičce mezi rýžovými políčky a dávaly jsme pozor, abychom nespadly do vody, která byla po obou stranách cesty. Zastavily jsme se u jednoho domu a maminka tam mluvila s usměvavou dívkou. Pak jsme se zastavily u dalšího domu a tam byla dívka zasmušilá, bez úsměvu. Nepamatuji si, že bych ty dívky viděla někdy dříve. Byly to moje starší sestry. Když se s námi loučily, tušila jsem, že je už nikdy neuvidím.

Jak jsme tak šly, maminka neustále mluvila. Vyprávěla mi o sobě, o otci a o mých bratrech a sestrách. Stále vidím její laskavé, smutné oči. Když jsme došly na místo, něco se mi nezdálo. Dům vypadal ponuře a smutně. Byl to můj nový domov. Nechtěla jsem tam spát, ale maminka a moji adoptivní rodiče mě k tomu přiměli. Brzy jsem usnula, a když jsem se probudila, maminka byla pryč. Už jsem ji nikdy neviděla.

Smutné dětství

Teď sice bylo jídla dost, ale bylo málo lásky, a tak jsem byla moc smutná. Každé ráno jsem se budila s pláčem. Chyběla mi maminka a starší bratr, který s ní zůstal. Často jsem uvažovala o sebevraždě. Když jsem byla dost stará, toužila jsem jít do školy, ale moji adoptivní rodiče mě drželi doma, abych pracovala.

Když mi bylo devět let, přestěhovali jsme se do Šanghaje. „Už jsi dost stará, abys nakupovala a vařila,“ řekli mi. A tak mi k denním povinnostem přibyly ještě tyto. Každý den mi moji adoptivní rodiče dávali dost peněz, abych nakoupila potraviny pro tři lidi. Cestou na tržiště jsem míjela žebráky a bylo mi jich líto, protože byli hladoví. Dařilo se mi dát jim minci nebo dvě a přitom nakoupit všechno, co bylo potřeba.

Moc jsem chtěla chodit do školy a učit se. „Za šest měsíců tě necháme zapsat,“ slibovali mi adoptivní rodiče. Když ten čas uplynul, řekli mi: „Od teď za šest měsíců.“ Časem jsem si uvědomila, že mě do školy nikdy nepošlou, a to mě zlomilo. Začala jsem všechny v domě nenávidět. Často jsem se zamykala v koupelně a modlila jsem se. Věřili jsme sice v mnoho bohů, ale nějak jsem věděla, že je jeden hlavní Bůh, který je mocnější než všichni ostatní. Modlila jsem se tedy k němu: „Proč je tolik bolesti a smutku?“ Tak jsem se modlila mnoho let.

Manželství mění můj život

V té době bylo v Číně běžné, že manželství někdo domluvil. Jeden přítel T. Y. z univerzity, který se vrátil do Číny, mu napsal: „Je ti již přes třicet a ještě nejsi ženat.“ Pak psal o mně a dodal: „Je jí osmnáct let; obličej má líbezný, povahu rovněž. . . . Vážně bych o tom uvažoval, Tongu Y. Chine.“ A přítel k dopisu přiložil mou fotografii.

T. Y. napsal mým adoptivním rodičům: „Viděl jsem fotografii vaší ctné dcery. Oženil bych se s ní, pokud, až se setkáme a pobudeme spolu, zjistíme, že v našich srdcích vykvetla láska.“ T. Y. přijel do Šanghaje a setkali jsme se. Připadalo mi, že je pro mě trochu starý, ale usoudila jsem, že když se vdám, budu se moci odstěhovat z domu. V roce 1935 jsme se tedy vzali a ihned jsme se plavili do Ameriky. Tak jsem se dostala do Clevelandu.

Vážné problémy navzdory bohatství

Hned zpočátku jsme s manželem měli problémy s komunikací. On mluvil jedním čínským dialektem, kantonským, a já jiným, šanghajským. Bylo to, jako bychom mluvili každý jiným jazykem. Také jsem se musela učit anglicky a osvojovat si nové zvyky. A moje nová práce? Měla jsem být okouzlující, půvabnou hosteskou v restaurantu a vždy se snažit vyhovět zákazníkům. Ano, měla jsem si pamatovat: „Zákazník má vždycky pravdu.“

Pracovala jsem s manželem šestnáct nebo i více dlouhých, náročných hodin denně a většinu času jsem byla těhotná. Naše první dcera, Gloria, se narodila v roce 1936. Potom jsem během devíti let porodila šest dalších dětí — tři chlapce a další tři holčičky, z nichž jedna zemřela, když jí byl pouhý jeden rok.

Mezitím T. Y. začal řídit mnoho restaurací a nočních klubů. Z některých umělců, kteří v nich začínali svou kariéru, se staly slavné osobnosti. Byli to například Keye Luke, Jack Soo a Kaye Ballardová. I výrobky naší čínské kuchyně se hodně prodávaly a začaly být známé.

V polovině třicátých let byl T. Y. znám jako král ‚chow meinu‘. Byl také předsedou Čínského obchodního sdružení a přednášel o Číně. Začala jsem se podílet na mnoha charitativních, společenských, občanských a obecních činnostech. Součástí mého života se stala veřejná vystoupení a pochodování ve slavnostních průvodech. Naše fotografie a jména se běžně objevovaly v clevelandských novinách; zdálo se, že se píše o všem, co jsme dělali nebo řekli — od obchodních záležitostí po dovolenou —, a dokonce i o velikosti mých bot!

V roce 1941, když japonské letectvo přepadlo Pearl Harbor, vstoupily Spojené státy do války s Japonskem. Tehdy jsme jako Orientálci zakusili, co to jsou předsudky. Dokonce ještě před válkou, když jsme si stavěli velký dům v lepší čtvrti, jsme dostávali výhrůžné dopisy. Ale dům jsme dokončili a vychovali jsme v něm naše děti.

Měla jsem tedy krásný, prostorný domov, uznávaného manžela, rodinu, a dokonce i krásné šaty a šperky. Přesto se mi štěstí vyhýbalo. Proč? Jedním z důvodů bylo to, že jsme málo žili jako rodina. Dařilo se mi sice vstávat každé ráno a vypravit děti do školy, ale když šly spát, obvykle jsme ještě pracovali. O jejich denní potřeby se starala hospodyně.

Byli jsme buddhisté, nicméně bohové našeho náboženství mi neposkytovali žádnou útěchu. T. Y. v doprovodu našeho nejstaršího syna chodil po domě a zapaloval svíčky a předkládal modlám jídlo, aby se bohové mohli najíst. Ale oni to nikdy nesnědli a děti to později rády snědly samy.

Byla jsem vyčerpaná a neviděla jsem žádné východisko, a tak jsem si nakonec řekla, že se mojí rodině povede lépe, když tu nebudu. Úplně jsem se zhroutila a pokusila jsem se vzít si život. Naštěstí jsem byla rychle odvezena do nemocnice a zotavila jsem se.

Odpověď na mé modlitby

Za nějaký čas, v roce 1950, vešla do restaurantu v doprovodu svého manžela paní s krásnými bílými vlasy. Když jsem je vítala a dohlížela na jejich pohodlí, mluvila se mnou o Bohu. Nezajímalo mě to. Svědkové Jehovovi chodili do našeho domu a snažili se mluvit se mnou, ale vždycky jsem je stroze odmítla. V restaurantu však byla situace docela jiná — „Zákazník má vždycky pravdu!“

Ta paní, Helen Wintersová, se mě zeptala, zda věřím Bibli. „Které Bibli?“ odpověděla jsem. „Je jich tolik!“ Pokaždé, když přišla, pomyslela jsem si: ‚Zase mě bude otravovat!‘ Byla však laskavá a vytrvalá. A to, co říkala o rajské zemi, kde už nebude bolest ani utrpení, znělo skutečně dobře. (2. Petra 3:13; Zjevení 21:3, 4)

Při jedné ze svých návštěv mi nechala pozvánku na shromáždění v sále Království a poukázala na krátkou poznámku na zadní straně, která popisovala požehnání Božího Království. Pamatuji si, že jsem se na to později dívala a pomyslela jsem si: ‚Kdyby to tak byla pravda!‘ Nabídla mi, že se mnou bude doma studovat Bibli, a já jsem nakonec souhlasila.

Každý týden jsme si sedaly k našemu stolu ke studiu — Helen, já a mých šest dětí, tehdy ve věku od pěti do čtrnácti let. Často mi jí bylo líto. Občas se totiž zdálo, že to děti už nebaví. V roce 1951 jsme začaly chodit na shromáždění do sálu Království. Brzy jsem si uvědomila, že to, co se dovídám, je odpovědí na mé modlitby. Usoudila jsem tedy, že se opravdu musím naučit dobře číst anglicky. Bylo to totiž pro mě velmi těžké.

Zažívám skutečné štěstí

Brzy jsem začala dělat rychlé pokroky v poznání a zasvětila jsem svůj život Jehovovi Bohu. Pak jsem byla 13. října 1951 na velkém sjezdu ve Washingtonu pokřtěna spolu se svými dvěma nejstaršími dětmi, Glorií a Tomem. Poprvé začal mít můj život smysl. Byl to začátek mých nejšťastnějších let.

Celý život jsem sloužila jiným lidem, ale nyní jsem byla rozhodnuta sloužit především našemu Stvořiteli! Začala jsem se dělit o poselství o Království se všemi, kdo naslouchali. Také svým dětem jsem se snažila vštípit, že je nutné chodit na křesťanská shromáždění a že je důležité mluvit o těch úžasných věcech z Božího slova s ostatními lidmi.

V roce 1953 se u nás doma začalo konat sborové studium knihy. Je to už téměř pětačtyřicet let, ale koná se zde stále. Celá ta léta to pro naši rodinu byla ohromná duchovní pomoc.

Zůstat duchovně aktivní a přitom stále vést restaurant bylo skutečně náročné. Přesto jsem mohla vést biblické studium s mnoha lidmi. Někteří z nich biblickou pravdu přijali a stali se průkopníky, jak se říká celodobým služebníkům. V padesátých letech zasvětily svůj život Jehovovi a byly pokřtěny naše čtyři mladší děti. T. Y. se o Bibli nezajímal, ale vozil nás na shromáždění a ze shromáždění. Rozhodly jsme se, že mu nebudeme kázat, ale že si cestou zpátky budeme jen mezi sebou povídat o jedné nebo dvou myšlenkách, které se nám na shromáždění líbily.

V té době T. Y. často služebně cestoval do různých měst po celých Spojených státech. Zatelefonovala jsem do ústředí Watch Tower Society v Brooklynu v New Yorku a vysvětlila jsem naši situaci. Grant Suiter, který byl tehdy tajemníkem-pokladníkem Společnosti, nás při naší návštěvě New Yorku pozval na prohlídku areálu. Na T. Y. to velmi zapůsobilo, zvlášť čistota kuchyně, která tehdy vařila asi pro pět set lidí.

Při naší návštěvě jsme se setkali s Russellem Kurzenem, který později poslal manželovi Bibli. Četl ji každý večer, dokud ji nedočetl. Později, v roce 1958, byl na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových v New Yorku pokřtěn i můj manžel. K našemu překvapení náš nejstarší syn, který tehdy sloužil v rodině betel, přednesl krátkou část programu.

Věrný až do smrti

T. Y. a já jsme spolu často chodili do služby dveře ode dveří. Když mu začal slábnout zrak, chodili jsme pravidelně do služby na ulici. List The Cleveland Press otiskl článek s titulkem „Obrácení u Červeného draka“ a uveřejnil fotografii nás dvou, jak nabízíme kolemjdoucím časopisy Strážná věž a Probuďte se! Článek popisoval, jak jsme se stali svědky. Mimochodem, Červený drak dostal nové jméno, Chinův restaurant.

Během těch let jsme s manželem hostili v našem restaurantu mnoho křesťanských bratrů a sester z celého světa. Dobře jsme si zapamatovali radu bratra Freda Franze, který sloužil jako prezident Watch Tower Bible and Tract Society. Když nás navštívil, nabádal nás: „Buďte věrní a držte se Jehovovy organizace.“

Začátkem sedmdesátých let ranila manžela několikrát mrtvice a 20. srpna 1975 zemřel. Místní noviny otiskly dlouhý nekrolog s jeho fotografií, jak ve službě nabízí Strážnou věž. Naše poslední společná léta byla ta nejlepší. Po šedesáti letech se v dubnu 1995 zavřel Chinův restaurant naposledy. Pro někoho to bylo jako konec jedné éry.

Sledujeme duchovní cíle

Kdysi jsme si přáli, aby naši tři synové převzali rodinný podnik. Naše přání se však změnilo; chtěli jsme, aby následovali Ježíšovy šlépěje a stali se celodobými služebníky. Každého našeho dítěte jsme se ptali, zda by chtělo sloužit v průkopnické službě v Hongkongu a pomáhat dalším Číňanům poznat to, co jsme se naučili my. Nabídli jsme jim, že je finančně podpoříme. Winifred, Victoria a Richard se rozhodli, že se do Hongkongu přestěhují, ačkoli se nikdo z nich nenaučil plynně mluvit čínsky.

Naše dcera Winifred tam slouží jako průkopnice již třicet čtyři let! Victoria se provdala za Marcuse Guma a nakonec se vrátili do Spojených států. Vychovali tři děti — Stephanii a Seraiu, které slouží v celodobé službě v Clevelandu, a Symeona, který se svou manželkou Morfydd slouží na Farmách Strážné věže ve Wallkillu v New Yorku. Victoria a Marcus nyní bydlí blízko mě a pomáhají mi. On je předsedající dozorce sboru Coventry v Clevelandu.

Naše nejstarší dcera, Gloria, je od roku 1955, kdy dostala obrnu, upoutána na invalidní vozík. Ona a její manžel Ben žijí v Kalifornii v Escondidu. Tam Gloria pokračuje v pravidelné kazatelské službě. Tom je celodobým služebníkem více než dvacet dva let. Spolu se svou manželkou Esther pracuje ve vzdělávacím středisku Strážné věže v Pattersonu. Richard a jeho manželka Amy se vrátili z Hongkongu, aby pomáhali v péči o T. Y., než zemřel. Nyní také slouží v Pattersonu. Náš nejmladší syn Walden strávil více než třicet let v celodobé službě. Posledních dvacet dva let slouží se svou manželkou Mary Lou sborům ve Spojených státech v krajské a oblastní službě.

Ne že by nám naše děti nikdy nepůsobily problémy. Jeden syn ještě jako mladík utekl z domu a neslyšeli jsme o něm tři měsíce. Jiný syn se jednu dobu zajímal víc o sport než o duchovní věci a vynechával naše týdenní rodinné studium Bible kvůli sportovním soutěžím. Dokonce dostal nabídky sportovního stipendia. Když se rozhodl, že nabídku stipendia na žádné z univerzit nepřijme a raději začne s celodobou službou, měla jsem pocit, jako by mi z ramen spadla ohromná tíha!

Jsem věčná, že jsem naslouchala

I když jsou moje děti skutečně rozptýlené po světě, těší mě, když vím, že věrně slouží Jehovovi. Je mi teď jedenaosmdesát. Artritida a jiné neduhy zpomalily moje tempo, ale moje horlivost pro Jehovu neochabla. Snažím se postarat se o sebe, aby žádné z mých dětí nemuselo kvůli péči o mě přestat s celodobou službou.

Dychtivě se dívám do budoucnosti, až se Boží záměry se zemí plně uskuteční a já znovu uvidím své milé, kteří zemřeli — svého manžela, své vlastní rodiče a Helen Wintersovou, která s námi studovala. (Jan 5:28, 29; Skutky 24:15) Jak jsem ráda, že jsem před šestačtyřiceti lety té krásné bělovlasé paní naslouchala! Ten zákazník měl skutečně pravdu!

[Obrázek na straně 21]

Když jsme se brali

[Obrázek na straně 23]

Naše rodina v roce 1961, zleva doprava: Victoria, Wei, Richard, Walden, Tom, T.Y., Winifred a Gloria vpředu

[Obrázek na straně 24]

Wei Chinová dnes